25 Cdo 4030/2007
Datum rozhodnutí: 16.12.2009
Dotčené předpisy:





25 Cdo 4030/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a) Z. Č., b) R. Č., obou zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1) Z. v. s., a 2) O., s. s. J. n. R., s. p., o 82.690,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 5 C 320/97, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. dubna 2007, č. j. 17 Co 137/2004-155, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í:


Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 4. 2007, č. j. 17 Co 137/2004-155, k odvolání žalobců potvrdil rozsudek ze dne 25. 11. 2003, č. j. 5 C 320/97-124, jímž Okresní soud v Třebíči zamítl žalobu na zaplacení 82.690,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu; odvolací soud rozhodl rovněž o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že druhý žalovaný není ve věci pasivně legitimován, neboť před podáním žaloby, a to ke dni 29. 4. 1996, byl na něj prohlášen konkurs (rozhodnutí o prohlášení konkursu nabylo právní moci dne 16. 5. 1996), a protože nárok na náhradu škody by byl uspokojován z konkursní podstaty, řízení o něm mohlo být zahájeno jen proti správci konkursní podstaty [§ 14 odst. 1 písm. a) věty první a písm. d) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání]. Nárok na náhradu za poškození náhonu u malé vodní elektrárny v důsledku rozlití K. p. z koryta soud neshledal důvodným ani vůči první žalované, ač se ne zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Vycházeje ze znaleckého posudku Ing. J. M., CSc., příčinu vzniku škody shledal především ve špatném stavebně technickém stavu opěrné zdi náhonu, která nesplňovala požadavky, kterým opěrná zeď musí odpovídat, a v mimořádných dešťových srážkách dne 11. 6. 1996, které nelze klást k tíži první žalované. Za nepodstatný vliv na vybřežení povodňového průtoku považoval odvolací soud zhotovení příčné stavby v průtočném profilu potoka třetí osobou, jejíž odstranění sice první žalovaná měla jako správkyně toku dbající o plynulý průtok ve vodním toku ve smyslu § 1 odst. 2 vyhlášky č. 19/1978 Sb. požadovat po druhém žalovaném, a neučinila-li tak, porušením právní povinnosti určitým způsobem přispěla ke vzniku škody, nicméně vzhledem k uvedeným ostatním vlivům, které byly pro vznik škody rozhodující, je její odpovědnost natolik nepatrná, že bylo namístě žalobu vůči ní zamítnout.


Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o nedostatku pasivní legitimace druhého žalovaného. Tvrdí, že pozemky nikdy nebyly zahrnuty do konkursní podstaty. Soudy se podle dovolatelů žádným způsobem nezabývaly rozsahem konkursní podstaty a tím, co do ní bylo zahrnuto, takže závěr, že případný nárok by byl uspokojován ze zpeněženého majetku v konkursní postatě, nemá oporu v provedeném dokazování. Dále namítají, že znalec ustanovený ke zjištění příčin vzniku škody neměl odpovídající odbornou specializaci k zodpovězení příčin pádu stěny náhonu; ve znaleckém posudku se zabýval spíše právními úvahami a spekulacemi, avšak žádný výpočet či důkaz ke svým závěrům nepředložil. Závěr, že opěrná zídka nevydržela krátkodobé zatížení způsobené přeléváním horní hrany vodou, což nutně vyvolává pochybnosti o jejich správném dimenzování, o založení v nestabilním podloží, respektive že byla stavebně nekvalitně provedena, že nebylo dořešeno odvádění povrchových vod z pozemků nad zídkou a že nebyly dokončeny terénní úpravy v tomto prostoru, nemá oporu v provedeném dokazování. Znalec se nevypořádal se stanovením konkrétní příčiny pádu zídky náhonu, v posudku chybí jakékoliv statické, pevnostní a jiné výpočty; znalec nemůže hodnotit založení stavby, kvalitu provedených prací ani použitého matriálu, neboť toto z přeložených fotografií nelze vyčíst. Vzhledem k těmto a dalším skutečnostem žalobci navrhovali zpracování nového znaleckého posudku, ale soud jim nevyhověl. I závěr, že další příčinou zborcení zídky náhonu byly nepředvídatelné mimořádné srážky dne 11. 6. 1996, je v rozporu s provedeným dokazováním. Rovněž tak tvrzení, že případná odpovědnost první žalované je natolik nepatrná, že bylo na místě žalobu i vůči ní zamítnout, nemá oporu v dokazování; ve smyslu § 420 obč. zák. platí tzv. presumpce zavinění, je tedy nutné tuto otázku řešit jen k obraně odpovědné osoby. Z uvedeného dovolatelé dovozují porušení čl. 6, čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod a vytýkají soudu, že řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem, přičemž spor trvající již 11 let zcela určitě nelze podřadit mezi spory, které by svojí náročností a složitostí byly zcela výjimečnými. Navrhují proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí dovolací soud postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 srov. čl. II, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), přičemž podle ustanovení § 243c odst. 2 o.s.ř., ve znění účinném od 23. 1. 2009 (čl. II, bod 12, část věty za středníkem zákona č. 7/2009 Sb.) odůvodnění obsahuje pouze stručný výklad důvodů, pro které je dovolání nepřípustné.


Žalobci dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, aniž mu předcházelo rozhodnutí zrušovací [nejde tak o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř.]; dovolání tak může být podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.


V otázce pasivní legitimace druhého žalovaného je napadené rozhodnutí v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou (srov. např. bod XXIII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, publikovaného pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998), neboť úpadce prohlášením konkursu neztrácí způsobilost být účastníkem v řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do podstaty, ani způsobilost procesní; žalobu podanou proti dlužníku po prohlášení konkursu na jeho majetek je třeba zamítnout proto, že dispoziční oprávnění k majetku konkursní podstaty přešla na správce konkursní podstaty, tj. pro nedostatek pasivní věcné legitimace. Není proto namístě přisuzovat napadenému rozhodnutí po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř.


Námitkami, že řada závěrů odvolacího soudu (zejména ohledně rozsahu konkursní podstaty a o hlavních příčinách zborcení zídky náhonu) je v rozporu s provedeným dokazováním, a nemá v něm oporu, nezpochybňují dovolatelé právní posouzení věci, nýbrž skutková zjištění soudů obou stupňů, na jejichž základě byla věc posouzena po právní stránce. Je tedy zřejmé, že ve skutečnosti uplatňují dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jímž přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nelze, neboť jej lze uplatnit pouze tehdy, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. Jde navíc o posouzení konkrétních okolností, typických pouze pro tento jedinečný případ, aniž by šlo o závěry způsobilé mít vliv na rozhodování jiných obdobných případů, nejde proto ani z tohoto pohledu o otázku zásadního právního významu, pro kterou by se otevírala přípustnost dovolání. Obdobné platí pro namítané vady řízení (odvolací soud se nevyjádřil k námitkám v odvolání, neprovedl další znalecký posudek ani nepřihlédl k neodpovídající odbornosti ustanoveného znalce), které nezakládají přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení; k vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze v dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je dovolání přípustné, nejde-li o procesní otázky zásadního významu. Ani námitky dovolatelů ohledně délky řízení nečiní napadené rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, neboť důvodnost nároku na náhradu škody způsobenou žalobcům v důsledku rozlití potoka z koryta a za poškození náhonu u malé vodní elektrárny v jejich vlastnictví závisí na splnění hmotněprávních podmínek odpovědnosti za škodu, nikoliv na délce řízení o uplatněném nároku; délka řízení proto není pro posouzení předpokladů odpovědnosti za škodu v daném případě rozhodující.


Z výše uvedeného je zřejmé, že z pohledu uplatněných dovolacích námitek směřuje dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy žalovaným žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 16. prosince 2009


JUDr. Petr Vojtek, v. r.


předseda senátu