25 Cdo 4008/2007
Datum rozhodnutí: 24.02.2010
Dotčené předpisy: § 788 obč. zák., § 35 odst. 2 obč. zák.







25

Cdo 4008/2007


ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce
J. M
., proti žalované
České pojišťovně ZDRAVÍ, a.s.,
se sídlem v Praze 10, Litevská 1147/8, zastoupené JUDr. Zdeňkem Veselým, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 20, o 62.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 18 C 344/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2007, č. j. 22 Co 492/2006-63, takto:


I. Dovolání
se zamítá
.

II. Žádný z účastníků
nemá

právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 23. 3. 2006, č. j. 18 C 344/2005-38, zamítl žalobu na zaplacení 62.000,- Kč s úroky z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce dne 19. 4. 1995 uzavřel se žalovanou pojistnou smlouvu s pojištěním denní dávky při pracovní neschopnosti od 29. dne pracovní neschopnosti. Dne 2. 5. 2004 žalobce utrpěl úraz a od 2. 5. 2004 do 31. 7. 2004 byl v pracovní neschopnosti. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že pojistnou smlouvou bylo sjednáno tzv. pojištění škodové, jež je vázáno na výši měsíčního příjmu žalobce, který však neprokázal, že by jeho příjmy v roce předcházejícím pojistné události dosahovaly částky 31.000,- Kč měsíčně; nevznikl mu tudíž nárok na požadované pojistné plnění 1.000,- Kč denně (§ 788 odst. 1 a násl. obč. zák. ve znění tehdy účinném, tj. v době uzavření pojistné smlouvy a vzniku škodné události dále jen obč. zák. ). Sjednání tzv. škodového typu pojištění vyplývá i z všeobecných pojistných podmínek, jež tvoří nedílnou součást pojistné smlouvy. Žalovaná v minulosti sice žalobci plnila z jiných pojistných událostí bez ohledu na výši jeho tehdejších příjmů, avšak v tomto jejím jednání nelze bez dalšího spatřovat automatickou změnu obsahu pojistné smlouvy, resp. změnu ujednání ohledně druhu pojištění a plnění v případě pojistné události.


K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26.2.2007, č.j. 22 Co 492/2006-63, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 8.600,- Kč s příslušenstvím a řízení v tomto rozsahu zastavil, ve zbývajícím rozsahu ohledně částky 53.400,- Kč s příslušenstvím jej změnil tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a na rozdíl od něj dovodil, že podle pojistné smlouvy ze dne 19. 4. 1996 existoval mezi účastníky pojistný vztah z titulu tzv. obnosového či nákladového pojištění, podle nějž byla žalovaná povinna plnit denní pevnou dávku 1.000,- Kč za každý den pracovní neschopnosti žalobce bez dalšího. Žalobce v bodě 5 pojistné smlouvy pro stanovení denní dávky při pracovní neschopnosti sice prohlásil, že požadovaná denní dávka nepřesahuje jeho průměrný čistý měsíční příjem, avšak jak vyplývá z výpovědi svědkyně V. (která za žalovanou se žalobcem smlouvu uzavírala), od počátku bylo nesporné, že žalobce příjmu odpovídajícího denní dávce nedosahuje, a jednalo se o uzavření pojištění nákladového, resp. obnosového. Samotný text pojistné smlouvy druh pojištění neuvádí, ale z jejího obsahu nelze než dovodit, že bylo sjednáno právě pojištění obnosové, resp. nákladové. Pozdější pojistné podmínky, jimiž byl dle ujednání účastníků ze dne 2. 11. 2000 jejich vztah doplněn a podle nichž pojistitel plní ve výši smluvně dohodnuté denní dávky, nejvýše však částku pojistitelné denní dávky, kterou je skutečná ztráta na výdělku pojištěného, nemohou změnit podstatu původní smlouvy bez toho, že by došlo ke změně smlouvy samotné ohledně druhu sjednaného pojištění (§ 791 odst. 1 obč. zák.). V opačném případě by bylo nutno uzavřít, že ujednání ze dne 2. 11. 2000 o vztažení nových pojistných podmínek na stávající smlouvu bez výslovného ujednání o změně druhu pojištění, je v rozporu s dobrými mravy (§ 39 obč. zák.). Odvolací soud uzavřel, že denní plnění bylo pro případ pracovní neschopnosti sjednáno ve výši 1.000,- Kč denně bez dalšího. Chybný obsah interní informace ze dne 19. 4. 1996, vyhotovené svědkyní V., ohledně výše tehdejšího čistého měsíčního příjmu žalobce je irelevantní, neboť není projevem vůle účastníků při uzavření pojistné smlouvy a postrádá projev vůle pojistníka.


Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání z důvodu, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci /§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř./. Namítá, že pojistnou smlouvou ze dne 19. 4. 1996 bylo se žalobcem sjednáno pojištění nikoli nákladové ale škodové, jehož účelem je náhrada škody vzniklé pojistnou událostí, což je zřejmé i z ustanovení čl. 10 odst. 1, 2 Všeobecných pojistných podmínek, kde se pojistitel zavázal plnit tzv. pojistitelnou dávku, jíž je skutečná ztráta čistého příjmu pojištěného připadající na jeden kalendářní den. Z bodu 5 pojistné smlouvy vyplývá, že pro účely pojištění denní dávky při pracovní neschopnosti nesmí požadovaná denní dávka přesahovat průměrný měsíční příjem pojištěného, což bylo, resp. mělo být žalobci známo. Žalobce se při podpisu pojistné smlouvy zavázal ohlásit pojistiteli pokles příjmu, sníží-li se o více než 20% oproti příjmu, na jehož základě bylo pojištění sjednáno (čl. 15 odst. 5 písm.b) Všeobecných pojistných podmínek); ztráta příjmu žalobce v období posledních 12 měsíců před vznikem pojistné události prokázána nebyla, naproti tomu z potvrzení Finančního úřadu v Liberci ze dne 9. 7. 2004 vyplynulo, že příjem žalobce odpovídal výši minimální mzdy. Za chybný označila dovolatelka názor odvolacího soudu, že akceptací nového znění Všeobecných pojistných podmínek by mělo dojít k pokusu o nepřípustnou změnu obsahu pojistné smlouvy. Nákladové pojištění pak nadto v rozhodné době bylo možno sjednat toliko s osobami OSVČ podnikajícími dle jiného než živnostenského zákona, do kteréžto kategorie však žalobce nikdy nepatřil. Poukazuje na to, že žalobce porušil svoji povinnost řádně informovat žalovanou, a v důsledku toho ona ani nemohla využít možnost navrhnout úpravu výše pojistné částky. Navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.



Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241 o. s. ř., věc projednal a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 26. 2. 2007, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat pouze z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ze spisu nevyplývá, že by řízení trpělo těmito vadami a jejich existenci netvrdí ani dovolatelka.


Nesprávné právní posouzení spočívá dle dovolatelky ve výkladu obsahu pojistné smlouvy ze dne 19. 4. 1996.


Právní úkony vyjádřené slovy je třeba dle § 35 odst. 2 obč. zák. vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.


Toto ustanovení pro případ pochybností o obsahu právního úkonu formuluje výkladová pravidla, která soudu ukládají, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu podrobí zkoumání i vůli jednajících osob, aniž by však jejich projev vůle nahrazoval či doplňoval. Skutečná vůle účastníků při uzavření smlouvy je právně relevantní za podmínky, že není v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření.
Závěr odvolacího soudu, že předmětnou pojistnou smlouvou bylo pro případ pojistné události dohodnuto plnění denní dávky ve výši 1.000,- Kč, a to od 29. dne pracovní neschopnosti, vyplývá přímo ze znění této smlouvy a je v souladu s dalšími skutkovými zjištěními, jejichž správnost nebyla zpochybněna a není ani předmětem dovolacího přezkumu (výpovědi svědků A. V., L. M., listinné důkazy). Výše plnění za den ve výši 1.000,- Kč je uvedena rovněž v pojistce č. 10008030 ze dne 13. 5. 1996. Za této situace, kdy přímo slovní vyjádření právního úkonu dává podklad pro zjištění jeho obsahu, tedy obsahu pojistné smlouvy ohledně výše plnění pro případ pojistné události, nelze přisvědčit námitkám v dovolání, že obsah smlouvy v tomto směru měl být posouzen jinak a vyložen z hlediska toho, co bylo, resp. mělo být žalobci ode dne podpisu pojistné smlouvy známo. Okolnost, že žalobce v bodě 5 pojistné smlouvy ze dne 19. 4. 1996 stvrdil své prohlášení, že požadovaná denní dávka nepřesahuje jeho průměrný čistý měsíční příjem, a že neinformoval žalovanou o svém nižším příjmu, neznamená, že by denní dávka byla sjednána v jiné výši, než jak výslovně uvádí smluvní ujednání pojistné smlouvy, popř. že by byl dohodnut způsob výpočtu denní dávky v závislosti na výši příjmu žalobce v době vzniku pojistné události.


Později vydané Všeobecné pojistné podmínky pro pojištění denní dávky při pracovní neschopnosti, jež žalobce 2. 11. 2000 akceptoval, v čl. 10 odst. 1 uvádějí, že výše pojistného plnění vyplývá ze smluvně dohodnuté denní dávky. Tato výše nesmí překročit pojistitelnou denní dávku stanovenou v odst. 2. Pojistitel plní ve výši smluvně dohodnuté denní dávky, nejvýše však částku pojistitelné denní dávky. Dle odst. 2 pojistitelná denní dávka je skutečná ztráta na výdělku pojištěného připadající na 1 kalendářní den. Vypočítává se ze součtu čistých příjmů za posledních 12 měsíců před vznikem pojistné události, od něhož se odečtou další nároky, které pojištěnému příslušejí z důvodu pracovní neschopnosti. Ustanovení těchto pojistných podmínek je však v rozporu se zněním vlastní pojistné smlouvy, z jejíhož obsahu se nepodává možnost jiného výpočtu denní dávky při pracovní neschopnosti, než je sjednaná výše 1.000,- Kč denně. Kromě toho ve smyslu § 788 odst. 3 obč. zák. od pojistných podmínek se lze odchýlit jen v případech v nich určených a v jiných případech se lze odchýlit jen, pokud je to ku prospěchu pojištěného. Ve prospěch pojištěného se tedy lze v pojistné smlouvě od pojistných podmínek vždy odchýlit. Zásadně platí, že přednost má smluvní ujednání, jež - bylo-li učiněno písemně je možno změnit opět toliko písemně a změnit tak sjednaný druh pojištění.


Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný, proto Nejvyšší soud dovolání žalované podle ust. § 243b odst. 2, části věty před středníkem, a odst. 6 in fine o.s.ř. rozsudkem zamítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaná o hledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů právo a žalobci v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.


Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 24. února 2010


JUDr. Marta Škárová, v. r.

předsedkyně senátu