25 Cdo 4000/2011
Datum rozhodnutí: 19.12.2012
Dotčené předpisy: § 114b odst. 1,2 a 5 o. s. ř., § 153a odst. 3 o. s. ř., § 172 o. s. ř.




25 Cdo 4000/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce J. M., zastoupeného JUDr. Hanou Marvanovou, advokátkou, se sídlem Praha 1, Újezd 19, proti žalovaným 1) Ing. P. S., zastoupenému Mgr. Tomášem Vašíčkem, advokátem, se sídlem Praha 6, Liborova 405/14, 2) Ing. J. E., zastoupenému JUDr. Monikou Zoulovou, advokátkou, se sídlem Praha 4, Podolská 126/103, 3) J. V., zastoupenému Mgr. Tomášem Vašíčkem, advokátem, se sídlem Praha 6, Liborova 405/14, a 4) JUDr. L. T., zastoupenému JUDr. Monikou Zoulovou, advokátkou, se sídlem Praha 4, Podolská 126/103, o zaplacení 1.740.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 11 C 123/2006, o dovolání žalovaného 2) a žalovaného 4) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. února 2011, č.j. 51 Co 4/2010-307, takto:
I. Dovolání žalovaného 2) a žalovaného 4) se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění:
Žalobce se domáhal zaplacení 1.740.000,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že se jedná o náhradu škody, kterou mu způsobili žalovaní jako členové statutárního orgánu společnosti H-SYSTÉM, a. s., porušením právní povinnosti, přičemž za své jednání byli odsouzeni rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2004, sp. zn. 3 T 14/2001, pro trestný čin podvodu.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem pro uznání ze dne 14. 11. 2006, č.j. 11 C 123/2006-52, uložil žalovaným zaplatit žalobci společně a nerozdílně 1.740.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Fikce uznání ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. jako jeden z předpokladů vydání rozsudku pro uznání (§ 153a odst. 3 o. s. ř.) nastala poté, co byli žalovaní podle ustanovení § 114b o. s. ř. vyzváni, aby se vyjádřili k žalobě do 30 dnů od případného podání odporu proti platebnímu rozkazu vydanému dne 29. 5. 2006 pod č.j. 39 Ro 1271/2005-20. Ve stanovené lhůtě podaná vyjádření žalovaných, že nesouhlasí s platebním rozkazem, neboť trestní řízení vedené proti nim doposud nebylo pravomocně skončeno a z obsahu žaloby je zřejmá její účelovost, soud nepovažoval za dostatečná z hlediska požadavků podle § 114b o. s. ř., protože žalovaní nevylíčili rozhodující skutkové okolnosti, na nichž staví svou obranu, ani nenavrhli žádné důkazy k prokázání svých tvrzení.

K odvolání všech žalovaných Městský soud v Praze částečným rozsudkem ze dne 25. 2. 2011, č.j. 51 Co 4/2010-307, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalovaným 2) 4) a ve vztahu k těmto žalovaným rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Rozhodnutí o odvolání ve vztahu k žalovanému 1) vyhradil konečnému rozsudku. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 604/2010, se zcela ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně stran nedostatečnosti vyjádření žalovaných ve smyslu ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. Konstatoval, že relevanci (z procesního hlediska) by mohla mít pouze žalovanými vznesená námitka litispendence, ta však není důvodná, neboť žalobce, resp. jeho právní předchůdce, se se svým nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení vedenému proti žalovaným nepřipojil. Dále odvolací soud uzavřel, že v dané věci byly splněny podmínky pro vydání platebního rozkazu (§ 172 o. s. ř.) i tzv. kvalifikované výzvy (§ 114b o. s. ř.), že žalobce v žalobě náležitě vylíčil takové skutečnosti, jimiž řádně vymezil předmět řízení po skutkové stránce, žaloba netrpěla vadami, a připomněl, že v případě fikce uznání (§ 114b odst. 5 o. s. ř.) soud rozhodne rozsudkem pro uznání (§ 153a odst. 3 o. s. ř.) bez ohledu na to, zda jsou žalobní tvrzení podložená důkazy a zda dosavadní výsledky řízení svědčí o oprávněnosti či nedůvodnosti nároku. Vzhledem k prohlášení konkursu na majetek žalovaného 1) bylo podle § 263 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, řízení vůči žalovanému 1) přerušeno, proto bylo rozhodováno částečným rozsudkem.

Rozsudek odvolacího soudu napadli žalovaní 2) a 4) dovoláním, jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Za otázku dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou považují otázku oprávnění soudu prvního stupně vydat platební rozkaz, když předmětná věc je podle dovolatelů občanským soudním řádem vyloučena z okruhu věcí, ve kterých lze platební rozkaz vydat. K tomu uvádějí, že dosud nejsou ve sporu pasivně legitimováni, neboť jejich odpovědnost za škodu bude dána až v okamžiku pravomocného skončení trestního řízení vedeného pod sp. zn. 3 T 14/2001, a že v žalobě nebyla výslovně vyloučena možnost aplikace ustanovení § 441 a § 450 obč. zák. Namítají, že jejich vyjádření k výzvě podle § 114b o. s. ř. vyhovovala zákonným požadavkům, uvedené skutečnosti (nesouhlas s platebním rozkazem, námitka, že trestní řízení vedené proti nim nebylo k datu podání žaloby pravomocně skončeno, námitka, že žalovaný nárok je předmětem jiného řízení) nejsou pouhým obecným konstatováním, fikce uznání ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. proto nastat nemohla. Vadu řízení spatřují v tom, že soudem prvního stupně vydaný platební rozkaz ze dne 29. 5. 2006, č.j. 39 Ro 1271/2005-20, byl vydán vůči neexistující osobě, neboť Ing. P. S. [žalovaný 1)] byl označen jako podnikající fyzická osoba s identifikačním číslem, avšak uvedené označení nekoresponduje s údaji v registru ekonomických subjektů. Přestože byl platební rozkaz doručen fyzické osobě Ing. P. S., nemohlo takové doručení mít procesní účinky, tudíž nemohly nastat právní účinky s doručením platebního rozkazu spojené. Dovolatelé dále poukazují na nedostatky plné moci, jíž žalobce zmocnil advokátku JUDr. Hanu Marvanovou k zastupování v dané věci, a dovozují, že žalobce nebyl po celou dobu řízení řádně zastoupen. Odvolacímu soudu vytýkají, že bez rozhodnutí o vyloučení věci k samostatnému projednání zrušil solidární postavení žalovaných jako dlužníků, když meritorně rozhodl jen vůči některým z nich. Pokud byla soudem prvního stupně uložena žalovaným povinnost společně a nerozdílně , je takový postup odvolacího soudu v rozporu se zákonem. Dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku odvolací soudu, poté napadený rozsudek zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený v § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. v daném případě nejde (odlišné rozhodnutí soudu prvního stupně v důsledku závazného právního názoru vyjádřeného ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu) a Nejvyšší soud neshledal ani přípustnost dovolání podle písmene c), které vyžaduje, aby napadené rozhodnutí bylo rozhodnutím zásadního právního významu.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Dovolatelé namítají, že soud v dané věci nebyl oprávněn vydat platební rozkaz a že jejich vyjádření k výzvě soudu podle § 114b o. s. ř. obsahovalo dostatečné vylíčení rozhodujících skutečností ve smyslu ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř.

Rozhodl-li soud o věci platebním rozkazem, jsou splněny předpoklady pro vydání usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. jen tehdy, bylo-li v žalobě uplatněno právo na zaplacení peněžité částky, vyplývá-li uplatněné právo ze skutečností uvedených žalobcem a nejde-li o případy uvedené v ustanovení § 172 odst. 2 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007). Uplatněné právo vyplývá ze skutečností uvedených žalobcem tehdy, jestliže jejich posouzení samo o sobě vede k právnímu závěru o důvodnosti žalobního návrhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 382/2004, uveřejněný pod č. 65/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Co se týče nároku na náhradu škody způsobené protiprávním jednáním, jež je současně předmětem trestního řízení, je soud v občanskoprávním řízení oprávněn posoudit otázku protiprávnosti jednání žalovaného sám, bez ohledu na probíhající, dosud neskončené, trestní řízení. V rozsahu, v jakém jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň důležitými okolnostmi pro rozhodnutí o náhradě škody, se propojenost občanskoprávního a trestního řízení projeví toliko ve vázanosti soudu pravomocným odsuzujícím výrokem trestního rozsudku o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal; pokud jde o výši škody, popřípadě zprošťujícím rozsudkem vázán není (viz zpráva bývalého Nejvyššího soudu ČSR publikovaná pod č. 22/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Námitka, že v trestním řízení vedeném proti žalovaným nebylo v době vydání platebního rozkazu pravomocně rozhodnuto, tedy zásadní právní význam nemá.

Stejně tak vydání platebního rozkazu nebrání skutečnost, že žalobou nebyla výslovně vyloučena aplikace ustanovení § 441 a § 450 obč. zák. Pokud by z žalobních tvrzení vyplývaly skutečnosti, jež by mohly vést k závěru o spoluzavinění poškozeného (§ 441 obč. zák) nebo by mohly vést k úvaze soudu o mimořádném využití moderačního práva (§ 450 obč. zák.), bylo by vydání platebního rozkazu skutečně vyloučeno, neboť by se nedalo dovodit, že uplatněné právo beze zbytku vyplývá ze skutečností uvedených v žalobě. O takovou situaci však v posuzované věci nejde, ostatně ani dovolatelé netvrdí existenci skutečností rozhodných z hlediska ustanovení § 441 obč. zák. nebo § 450 obč. zák.

Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v názoru, že žalovaný se ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. kvalifikovaně vyjádří (a zabrání tak fikci uznání nároku a vydání rozsudku pro uznání), jestliže z jeho včasného písemného vyjádření vyplývá, že nárok, který byl proti němu uplatněn žalobou, zcela neuznává a jestliže alespoň v základních obrysech vylíčí rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu. Žalovaný se nemusí výslovně vyjádřit ke všem žalobcovým tvrzením, není hodnocena ani kvalita nebo obšírnost jeho vyjádření, vyjádření ale nemůže být obecné a vágní, protože jinak by smysl usnesení vydaného podle § 114b odst. 1 o. s. ř. nemohl být naplněn. Pouhý nesouhlas s žalobou nelze považovat za kvalifikované vyjádření způsobilé zabránit následkům předvídaným § 114b odst. 5 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 611/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007). Kvalifikovaným vyjádřením nejsou ani pouhé procesní námitky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 07. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1862/2007). Obecnou námitkou nezpůsobilou zabránit fikci uznání nároku je i tvrzení dovolatele, že ve věci není pasivně legitimován, protože jí je vyjádřeno pouze stanovisko žalovaného, že není nositelem povinnosti tvrzené žalobcem. Nijak z ní ovšem nevyplývá, z čeho žalovaný neexistenci tvrzené povinnosti (tj. neexistenci pasivní legitimace) vyvozuje a jakým směrem by se tedy mělo soudní řízení vyvíjet, tj. která tvrzení jsou sporná a mají být předmětem dokazování (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 604/2010). Okolnost, že dosud neskončilo trestní řízení proti žalovaným, s sebou závěr o nedostatku pasivní legitimace nenese, neboť o tom, zda žalovaní jsou nebo nejsou povinni k náhradě škody, nic nevypovídá (viz výše).

S ohledem na shora uvedené nelze za zásadně právně významný považovat ani závěr soudů obou stupňů, dle něhož námitka, že trestní řízení proti žalovaným nebylo doposud pravomocně skončeno, nepředstavuje kvalifikované vyjádření ve smyslu ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. způsobilé zabránit fikci uznání nároku.

Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s rozhodnutími Ústavního a Nejvyššího soudu citovanými v dovolání. Pokud se v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 454/04 uvádí, že mezi podmínky vydání rozsudku pro uznání náleží především existence nezpochybnitelného projevu vůle, spočívajícího v uznání nároku žalovaným, pak nelze přehlédnout, že v uvedené věci šlo o to, že bylo tvrzeno zfalšování uznávacího prohlášení žalovaného, takže uvedený závěr nelze z povahy věci vztáhnout na projednávaný případ, kdy je uznání konstruováno na základě zákonné fikce. Dovolatelé dále odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2646/2005 (správně rozsudek ze dne 26. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2646/2005) a v něm vyslovený právní názor, že uvede-li žalovaný ve vyjádření podle § 114b odst. 1 o. s. ř. skutečnosti, které, pokud by byly prokázány, by mohly být posouzeny jako skutečnosti bránící vzniku žalobcem uplatněného práva, a tudíž by mohly vést k zamítnutí žaloby, aniž by výslovně uvedl, jaké právní následky jsou s těmito skutečnostmi spojeny, nelze ve věci rozhodnout rozsudkem pro uznání. Z výše uvedeného však vyplývá, že žádná z námitek uváděných žalovanými v jejich vyjádření nepředstavovala uvedení skutečností citovaným rozsudkem charakterizovaných.

Pokud dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu, potažmo i soudu prvního stupně, procesní pochybení, nejsou jejich námitky způsobilé založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. písm. c) o. s. ř., neboť k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle § 241b odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž lze namítat, že je řízení postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, se při posuzování otázky zásadního právního významu rozhodnutí odvolacího soudu nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Námitka chybného označení žalovaného 1) a pochybnosti o řádném zastoupení žalobce jsou bez významu již proto, že se netýkají práv dovolatelů. Stran namítaného nerespektování solidárního postavení žalovaných ze strany odvolacího soudu Nejvyšší soud toliko připomíná, že v soudním řízení nejde na straně solidárních dlužníků o nerozlučné společenství ve smyslu § 91 odst. 2 o. s. ř. Každý ze solidárně zavázaných dlužníků jedná v řízení sám za sebe, soud proto nemusí rozhodnout proti všem jedním rozsudkem, pravomocný rozsudek na plnění vydaný proti jednomu z nich netvoří překážku věci pravomocně rozsouzené ve vztahu k ostatním, a i v případě, že soud rozhodne jedním rozsudkem proti všem, nemusí rozhodnutí vyznít pro všechny stejně. O společná práva a povinnosti, ohledně nichž se rozhodnutí musí vztahovat na všechny účastníky řízení, kteří vystupují na jedné straně, a úkony jednoho z nich platí i pro ostatní, tedy tam, kde podle ustanovení hmotného práva je právo nebo povinnost, o něž v řízení jde, nedílné povahy, jde např. v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví náležejícího více spoluvlastníkům, v řízení o neplatnosti závěti zůstavitele, který zanechal více dědiců, v řízení o popření otcovství ke vztahu vůči dítěti, otci i matce apod. (srov. zhodnocení bývalého Nejvyššího soudu ČSSR, publikované pod č. 1/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z toho též vyplývá možnost (je-li to účelné) rozhodnout tzv. částečným rozsudkem ve vztahu k některému (některým) z více účastníků řízení (§ 152 odst. 2 věta druhá o. s. ř.), což přiměřeně platí i pro odvolací řízení (§ 211 o. s. ř.).

Jelikož závěry odvolacího soudu odpovídají znění zákonných ustanovení i citovaným judikatorním závěrům, nejsou v dané věci splněny předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných 2) a 4) podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Nejvyšší soud neshledal důvodným ani návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a v souladu s ustálenou praxí o něm nerozhodoval samostatným usnesením.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobci náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelům právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. prosince 2012

JUDr. Robert Waltr
předseda senátu