25 Cdo 399/2004
Datum rozhodnutí: 08.12.2005
Dotčené předpisy: § 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb., § 4 odst. 3 předpisu č. 87/1995Sb.




25 Cdo 399/2004

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců a) B. H., a b) Z. H., obou zastoupených advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu financí ČR, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zastoupené advokátem, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 9 C 1/2001, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. září 2003, č. j. 25 Co 320/2003 - 125, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Každý ze žalobců je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.088,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou podanou proti státu se žalobci domáhali náhrady škody z titulu odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., spočívajícím v nečinnosti a nedostatečném dozoru Úřadu p. d. n. d. z. (dále jen Úřad ) nad činností Č. n. z., s. a ú. d. se sídlem v O., (dále jen ČNZ ), jejímiž jsou žalobci členy a na níž byla pro závady v hospodaření uvalena nucená správa a následně byl na její majetek prohlášen konkurs. Škoda, jež žalobcům vznikla, spočívá v tom, že jim nebyla vyplacena část finančních prostředků uložených na termínovaných vkladech, a tyto prostředky byly v době uvalení nucené správy na ČNZ použity na tzv. vnitřní vyrovnání ztráty ČNZ (uhrazovací povinnost), o jejíž výši a realizaci bylo rozhodnuto na mimořádné členské schůzi ČNZ dne 18. 9. 1999, která pod dohledem Úřadu schválila změnu stanov ČNZ; s uhrazovací povinností vyplývající ze změněných stanov žalobci nesouhlasí. Nesprávný úřední postup Úřadu dále spočívá v tom, že při uvalení nucené správy nejednal se žalobci jako s účastníky správního řízení a toto pochybení nenapravilo ani Ministerstvo financí, na něž se žalobci obrátili, a vzniku škody nezabránilo.

Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 10. 3. 2003, č. j. 9 C 1/2001 - 108, žalobu, jíž se žalobci domáhali, aby žalovaná byla uznána povinnou zaplatit každému z nich částku 23.057,- Kč, zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že dne 29. 4. 1998 uzavřeli žalobci s ČNZ smlouvy o zřízení a vedení termínovaného účtu, na něž složili každý částku 100.000,- Kč, dále zaplatili členský příspěvek a zápisné 1.450,- Kč. Rozhodnutím Úřadu ze dne 25. 3. 1999 byla na ČNZ uvalena nucená správa a současně jí byla zakázána činnost. Dne 18. 9. 1999 členská schůze ČNZ rozhodla mimo jiné o úhradě ztrát družstva z hospodaření formou vnitřního vyrovnání, a to v rozsahu podle výše členského vkladu, přičemž u vkladů do 125.000,- Kč činí tato úhrada 2.500,- Kč + 20% vkladu, což pro žalobkyni znamenalo stanovení uhrazovací povinnosti v částce 19.540,- Kč (později přepočítané na 21. 541,- Kč) a pro žalobce v částce 21.541,- Kč. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 7. 2001, sp. zn. 39 K 8/2001, byl na majetek ČNZ s účinky k tomuto dni prohlášen konkurs, který nadále trvá. Soud prvního stupně věc posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb. a dospěl k závěru, že k okamžiku vyhlášení rozsudku není prokázána existence škody jako majetkové újmy na straně žalobců, neboť do doby skončení konkursního řízení není postaveno najisto, s jakým výsledkem skončí a jaké prostředky bude event. možné členům záložny v rámci konkursu, popř. likvidace, vyplatit. Primární je majetkové vypořádání členů družstva v rámci jejich soukromoprávního vztahu k záložně a teprve výsledek konkursu a na jeho základě vypořádání vztahů členů záložny bude jednou z okolností, k níž bude třeba přihlédnout při úvaze, do jaké míry byl postup Úřadu přiměřený a zda jeho zásah představoval zákonem č. 87/1995 Sb. předvídanou formu ochrany ekonomických zájmů družstevníků, oddělenou od podnikatelské strategie družstva. Za škodu však nelze považovat výši uhrazovacího podílu žalobců, neboť se nejednalo o další plnění, nýbrž o jedno z možných opatření účetní povahy, které samo o sobě nezměnilo objem finančních prostředků záložny nebo žalobců, zatím jej ovšem není možno vypořádat nebo vyplatit jako ve všech jiných případech omezeného nakládání s vklady členů záložen. Pokud žalobci zpochybňují rozhodnutí členské schůze o vnitřním vypořádání záložny, bylo na nich, aby podali žalobu podle § 9 odst. 3 písm. g) o. s. ř., § 237 a násl. a § 242 obch. zák. Vzhledem k tomu, že ještě nenastal okamžik možnosti uplatnění práva na náhradu škody u soudu, a protože ani ostatní předpoklady odpovědnosti státu za škodu nebyly prokázány a ani být nemohly, soud žalobu zamítl pro předčasnost, nikoli pro neexistenci nároku.

K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 9. 2003, č. j. 25 Co 320/2003 - 125, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem o předčasnosti žaloby. K odvolacím námitkám žalobců uvedl, že předpokládají-li, stejně jako další členové družstevních záložen, kteří se domáhají náhrady škody proti státu, že výsledek zákonných procesů (nucená správa, konkurs, případně likvidace) bude takový, že jednotliví členové přijdou o veškeré své prostředky vložené do záložen, jde o úvahy předčasné, neboť správce i likvidátor mohou do majetku záložny vymoci řadu prostředků, takže výše aktiv a pasiv majetku záložny bude ještě značnou dobu pohyblivá a bude se měnit hodnota konkursní podstaty i likvidačního zůstatku. Není tedy zřejmé, kolik bude jednotlivým členům vyplaceno. Teprve poté, až budou vyčerpány všechny zákonné možnosti jednotlivých členů záložen vedoucí k uspokojení nároků z členství vůči soukromoprávnímu subjektu, který je přijal za členy, mohou se žalobci obrátit se svými nároky na stát a žádat na něm náhradu škody. Její výše bude teprve tehdy přesně vyčíslitelná, neboť až po vyplacení pohledávek jednotlivých členů za podstatou v konkursním řízení, případně po vyplacení podílů v rámci likvidace, bude najisto postaveno, zda vznikla jednotlivým členům škoda ve výši konkrétní majetkové újmy. Soud se pak bude moci zabývat tím, zda v posuzované věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu a zda je mezi škodou a tímto nesprávným úředním postupem příčinná souvislost. Není ani vyloučeno, že se podaří zlepšit hospodářskou situaci záložny a může dojít i ke zrušení nucené správy i konkursu. V takovém případě by žalobcům žádná škoda nemohla vzniknout, neboť - jak sami uvedli v odvolání - není na vrácení finančních prostředků použitých na vnitřní vyrovnání nárok.

Proti tomuto rozsudku žalobci podali dovolání, jehož přípustnost dovozují z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť mají za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, a podávají je z důvodů uvedených v § 241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o. s. ř. Soudům obou stupňů vytýkají, že nevzaly v úvahu skutečnosti, které žalobci tvrdili, a nepřihlédly ani k důkazům, jež předložili, a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že nepochopily podstatu žaloby . Poukazují na to, že uplatnili nárok na náhradu škody za tu část svých vkladů, která netvoří pohledávku za soukromoprávním subjektem - ČVZ a která jim nebyla vyplacena na základě institutu uhrazovací povinnosti družstevníků v důsledku pochybení orgánů státu (Úřadu a Ministerstva financí). Tyto částky však nemohou být přihlášeny do konkursní podstaty a nikterak nesouvisejí s likvidačním zůstatkem. Nejedná se o identickou pozici s členy ostatních krachujících záložen, protože žalované částky nejsou pohledávkami za záložnou ani Fondem pojištění vkladů. Soudy směšují dvě nesouměřitelné záležitosti , neboť konkursní řízení a případný nevypořádaný vztah žalobců k soukromoprávnímu subjektu s touto žalobou nesouvisí. Dále namítají, že zákon nedefinuje předčasnou žalobu , a že je povinností soudu se zabývat všemi předpoklady odpovědnosti za škodu. Pochybení odvolacího soudu dále spočívá v tom, že se v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal s předloženým důkazem, a to rozsudkem Městského soudu v Praze, sp. zn. 2 T 11/2001, v němž tento soud dospěl k závěru, že členům jiné družstevní záložny vznikla škoda ve výši vloženého vkladu a jeho příslušenství. Navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná ve svém písemném vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. a nejprve se zabýval přípustností podaného dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Žalobci napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a nejde o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno [§ 237 odst. 1 písm. b)]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.

Otázka, zda je předčasná žaloba na náhradu škody, spočívající ve splnění uhrazovací povinnosti člena družstva vůči družstevní záložně ke krytí jejích ztrát (§ 4 odst. 3 zákona č. 67/1995 Sb.) v době probíhajícího konkursu na majetek družstva či při likvidaci družstevní záložny, a otázka, zda částka, kterou člen družstva zaplatil (byla mu odepsána z jeho vkladu) z titulu uhrazovací povinnosti, představuje škodu jako majetkovou újmu ve smyslu ustanovení občanského zákoníku, dosud nebyly v rozhodování Nejvyššího soudu řešeny; dovolací soud proto dospěl k závěru, že z hlediska řešení těchto otázek má rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. a dovolání je k těmto otázkám přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992, o notářích a jejich činnosti (notářský řád), který nabyl účinnosti dne 15. 5. 1998, stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Podle odst. 2 tohoto ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

Ustanovení § 13 cit. zákona zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění tří předpokladů: 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody.

Obecně je třeba vycházet z toho, že družstevní záložny jsou družstva a že svoji činnost vykonávají na obecných principech pro družstva. Družstevní záložna není bankou a neexistuje tedy vztah klient - banka, nýbrž vztah družstevní záložna - člen družstevní záložny. Práva a povinnosti žalobců jako členů družstevní záložny byla v době rozhodné pro posouzení dané věci upravena zákonem č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a o některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona České národní rady č. 58/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, ve znění účinném do 30. 4. 2000, a Stanovami Č. n. z., spořitelního a úvěrního družstva se sídlem v O. ze dne 4. ledna 1996 (dále jen Stanovy ).

Podle § 4 odst. 3 zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a o některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona České národní rady č. 58/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, ve znění účinném do 30. 4. 2000, (dále též jen zákon ), výši uhrazovací povinnosti člena vůči družstevní záložně ke krytí jejích ztrát určují stanovy, musí být však nejméně dvojnásobkem členského podílu. Podle odst. 4 tohoto ustanovení se členským vkladem pro účely tohoto zákona rozumí členský podíl.

Uhrazovací povinnost, kterou člen družstva splnil, nepředstavuje pohledávku člena družstva za družstevní záložnou, nýbrž se jedná o povinnost člena vůči družstevní záložně ke krytí jejích finančních a hospodářských ztrát vyplývající z ust. § 4 odst. 3 zák. č. 87/1995 Sb., přičemž výši této uhrazovací povinnosti určují stanovy; musí však být nejméně dvojnásobkem členského podílu. Protože tento zákon v původním ani v současném znění neupravuje možnost vrácení finančních prostředků, jimiž člen družstva splnil svoji uhrazovací povinnost, nemá člen družstva po jejím uhrazení nárok na její vrácení, a to ani tehdy, pominou-li účinky prohlášeného konkursu či v případě likvidace družstevní záložny. Pokud by v případě likvidace nebo skončení konkursu spořitelního a úvěrového družstva bylo dosaženo výtěžku, není jej možno rozdělit mezi členy a převádí se do Fondu podle § 13 odst. 5 zákona. Tím, že člen družstva splnil svoji uhrazovací povinnost vyplývající z citovaného zákona a ze stanov družstevní záložny, se po prohlášení konkursu na majetek této záložny nestává věřitelem za konkursní podstatou družstevní záložny (úpadce) jako v případě, že mu nebyla uspokojena pohledávka z vkladu v záložně. Výsledek skončeného konkursu či likvidace družstva proto z hlediska splněné uhrazovací povinnosti člena družstva vůči družstevní záložně ke krytí jejích finančních a hospodářských ztrát není rozhodující, neboť na vrácení těchto finančních prostředků nemá člen družstva v žádném z uvedených případů právo. Uhrazovací povinnost, kterou člen družstevní záložny splnil, tedy nikterak nesouvisí s probíhajícím konkursem a jeho skončením ani s případnou likvidací družstevní záložny.

Závěr odvolacího soudu, že žaloba, jíž se žalobci proti státu domáhají podle § 13 zák. č. 82/1998 Sb. náhrady škody, spočívající podle jejich tvrzení ve splněné uhrazovací povinnosti, je předčasná, je tudíž nesprávný.

Jedním ze základních předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu podle hmotného práva je vznik škody na straně poškozeného. Protože zákon č. 82/1998 Sb. obsahující zvláštní úpravu odpovědnosti za škodu způsobenou orgánem státu blíže nedefinuje pojem škody ani neupravuje rozsah její náhrady, je třeba v této otázce vycházet z ustanovení občanského zákoníku. Škodou zákon míní újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Škoda vzniká jako následek protiprávního úkonu či právně kvalifikované události (protiprávního stavu), které vedly k jejímu vzniku.

V posuzované věci ze skutkových zjištění vyplývá, že dne 18. 9. 1999 rozhodla mimořádná členská schůze ČNZ jako její nejvyšší orgán (čl. 18 Stanov) z důvodu ztrát družstevní záložny v hospodaření mimo jiné o změně Stanov v článku týkajícím se výše uhrazovací povinnosti (viz čl. 8a Stanov) k úhradě těchto ztrát tak, že oproti původně stanovené výši uhrazovací povinnosti ve Stanovách ze dne 4. ledna 1996 byla tato povinnost zvýšena, a to v rozsahu podle výše členského podílu, přičemž u vkladů do 125.000,- Kč činí tato úhrada 2.500,- Kč + 20 % vkladu.

Došlo-li tedy na této mimořádné členské schůzi ČNZ ke změně jejích Stanov mimo jiné ohledně výše uhrazovací povinnosti členů družstevní záložny, vyplývala povinnost žalobců k úhradě takto nově určené uhrazovací povinnosti a její výše z článku 8a změněných Stanov v souvislosti s ust. § 4 odst. 3 zákona č. 87/1995 Sb. Tím, že žalobcům byla z titulu uhrazovací povinnosti odepsána z jejich termínovaných vkladů finanční částka podle změněných Stanov ČNZ, tedy splnili svoji povinnost stanovenou zákonem a Stanovami ČNZ vůči družstevní záložně, jakožto soukromoprávnímu subjektu, který se dostal do ztráty v hospodaření s finančními prostředky (členskými vklady). Nejedná se tudíž o škodu (majetkovou újmu) ve smyslu ustanovení občanského zákoníku, neboť i když jde úbytek v majetkové sféře žalobců, nedošlo k němu v důsledku protiprávního jednání či kvalifikované škodné události, nýbrž na základě rozhodnutí mimořádné členské schůze ČNZ, která se usnesla na změně Stanov ohledně výše uhrazovací povinnosti svých členů, majících podíl na odpovědnosti za hospodaření družstva.

Z uvedeného vyplývá, že žalobu bylo třeba zamítnout nikoliv (tzv. pro tentokrát) z důvodu, že nárok byl uplatněn předčasně, nýbrž proto, že splnění uhrazovací povinnosti ze strany žalobců, jakožto členů družstevní záložny, neznamená vznik škody (majetkové újmy), jakožto jednoho ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb.

Ačkoliv napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení, je věcně správný, a jeho zrušení dovolacím soudem se závazným právním názorem, jak byl vysloven shora, by v konečném výsledku nemohlo přivodit jiný výsledek. Proto Nejvyšší soud ČR dovolání žalobců zamítl (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).

Pokud dovolatelé odvolacímu soud dále vytýkají, že nepřihlédl k důkazům, které předložili, a že se nevypořádal s rozsudkem Městského soudu v Praze, sp. zn. 2 T 11/2001, nemohl se dovolací soud touto námitkou zabývat, neboť nejde o námitku, která by mohla založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.

V dovolacím řízení vznikly žalované náklady, které spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 8.100,- Kč [srov. § 3 odst.1 bod 5., § 10 odst. 3, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb.), tedy celkem ve výši 8.175,- Kč. Protože dovolání žalobců bylo zamítnuto, soud jim ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby tyto náklady žalované nahradili; ve smyslu ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř. je každý ze žalobců povinen náhradu nákladů řízení zaplatit na účet advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 8. prosince 2005

JUDr. Olga Puškinová, v. r.

předsedkyně senátu