25 Cdo 398/2006
Datum rozhodnutí: 26.07.2006
Dotčené předpisy: § 420 předpisu č. 40/1964Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.





25 Cdo 398/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Jaroslava Bureše a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce Ing. P. V., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/ J. T., 2/ Ing. I. B., o zaplacení částky 351.313,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 6 C 264/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2003, č. j. 26 Co 421/2003-209, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobce, původně se svojí matkou, se domáhal zaplacení částky 351.313,- Kč s příslušenstvím s tím, že jim vznikla škoda v důsledku protiprávního jednání žalovaných, kteří jako vlastníci domu jim neumožnili bydlení v bytě v tomto domě po ukončení rekonstrukce. Od r. 2000 tak žalobci byli nuceni vynakládat finanční prostředky na zajištění svého bydlení, které by jinak vynakládat nemuseli. Žalobkyně dále požadovala zaplacení částky 36.000,- Kč s příslušenstvím na základě dohody se žalovanými, podle níž jí tato částka měla být vyplacena v případě, že žalobkyně podá žádost o přidělení náhradního bytu.


Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 5. 6. 2003, č. j. 6 C 264/2000-185, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V řízení zjistil, že žalovaní po ukončení rekonstrukce svého domu neumožnili žalobcům opět užívat byt 1+1 v suterénu domu, ačkoliv rozsudkem soudu, který nabyl právní moci dne 12. 10. 1999, jim bylo uloženo umožnit žalobkyni, jež byla nájemkyní bytu, nerušený výkon užívacího práva. Na přelomu r. 1999/2000 byl žalobci přidělen obecní byt pro dvě osoby v P., kde měl bydlet se svou matkou, avšak její zdravotní stav nedovoloval společné bydlení, a proto jí byl přidělen byt v domově s pečovatelskou službou. Soud dovodil, že žalovaní porušili právní povinnost tím, že žalobkyni neumožnili nastěhovat se po rekonstrukci domu zpět do bytu, jehož byla nájemkyní. Žalobci každý měsíc vynakládají sice více prostředků, než by vynakládali, pokud by spolu bydleli v předmětném bytě v domě žalovaných, avšak jejich zvýšené náklady na bydlení (tedy škoda) jsou zapříčiněny zdravotním stavem žalobkyně a kvalitativně odlišným typem bydlení, takže toto zvýšení nákladů na jejich bydlení není v příčinné souvislosti s porušením povinnosti žalovaných umožnit jim nastěhovat se zpět do bytu. Dále soud neshledal zavinění na straně žalovaných, neboť na dobu rekonstrukce poskytli žalobcům byt minimálně srovnatelné kvality a nemohli ovlivnit zdravotní stav žalobkyně. Nebyl tedy prokázán vznik škody v příčinné souvislosti s porušením právních povinností žalovaných, a pokud jde o částku 36.000,- Kč, požadovanou ze smluvně založeného závazku, nebyla prokázána platně uzavřená dohoda mezi žalobkyní a žalovanými.


K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 11. 2003, č. j. 26 Co 421/2003-209, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se plně ztotožnil s názorem soudu prvního stupně ohledně neexistence příčinné souvislosti mezi protiprávním jednání žalovaných a výší nákladů žalobců na bydlení od r. 2000, neboť potřeba dvou bytů nejméně od r. 2000 nebyla způsobena porušením povinnosti žalovaných, nýbrž zdravotním stavem matky žalobce, která nemohla bydlet společně s ním, ale musela být pod pravidelným lékařským dohledem. V otázce zavinění se odvolací soud neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, neboť žalovaní nerespektováním ujednání se žalobkyní si museli být vědomi i toho, že jejich jednání se může negativně projevit v majetkové sféře žalobců, avšak tento odlišný pohled nezměnil nic na závěru odvolacího soudu o nedůvodnosti nároku žalobců na náhradu škody pro nedostatek příčinné souvislosti s jednáním žalovaných. Ohledně plnění ze závazku 36.000,- Kč shodně se soudem prvního stupně dovodil, že smlouva mezi účastníky nebyla platně uzavřena.


Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dovolání. Namítá, že odvolací soud nevyložil správně příčinu a následek, když uvádí, že k nenastěhování se do původního bytu původních žalobců nedošlo proto, že by v tom žalovaní zabránili, ale proto, že v tom zabránil zdravotní stav původní žalobkyně . Tvrdí, že zhoršení zdravotního stavu žalobců způsobili žalovaní, takže příčinná souvislost mezi vzniklou škodou a protiprávním jednáním žalovaných existuje, jsou dány veškeré předpoklady pro odpovědnost žalovaných za škodu a nadto je zde rozpor s dobrými mravy. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o. s. ř., věc projednal a dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné.


Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, který je rozsudkem potvrzujícím, a nejde o případ, že by v této věci soud prvního stupně rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozhodnutí [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.].


Přípustnost dovolání se proto řídí podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo správně určenou právní normu nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).


Žádná z námitek v dovolání není v dané věci otázkou zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalovaných a náklady, vynaloženými na bydlení jeho a jeho matky za dobu od r. 2000.


O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního jednání škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává. Příčinnou souvislost nelze zaměňovat za souvislost časovou. Příčinná souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána a v tomto směru jde o otázku skutkových zjištění.


Zásadně platí, že vynaložil-li poškozený vyšší náklady na zajištění svého bydlení ve srovnání s náklady, jež by vynaložil v bytě, k němuž má právo nájmu, jde o majetkovou újmu na jeho straně, tedy o skutečnou škodu, kterou je škůdce povinen nahradit v rozsahu nutně a účelně vynaložených nákladů, a to za podmínky, že jeho protiprávní jednání bylo příčinou vzniku této škody.


Jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, důvodem a základní příčinou vynakládání vyšších nákladů na bydlení žalobce a jeho matky a dalších nákladů spojených s chodem dvou domácností v době od r. 2000 byla ta skutečnost, že zdravotní stav původní žalobkyně nájemkyně bytu v domě žalovaných - vyžadoval pravidelný lékařský dohled a poskytování péče v širším slova smyslu; proto byla umístěna v domě s pečovatelskou službou, kde obývá vlastní byt, a právě s ohledem na její zdravotní stav nebylo možné společné soužití se synem, jenž obývá obecní byt, původně určený pro dvě osoby. Na základě těchto skutkových zjištění učiněný právní názor odvolacího soudu na otázku příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalovaných a vyššími náklady na bydlení žalobce a jeho matky je správný.


Pokud pak žalobce v dovolání uvádí, že žalovaní způsobili zhoršení zdravotního stavu jeho matky, a z toho dovozuje jejich povinnost k náhradě nákladů na bydlení jich obou, je zřejmé, že se závěrem odvolacího soudu nesouhlasí nikoliv proto, že by se odvolací soud měl dopustit omylu při právním posouzení věci, nýbrž proto, že aplikoval právo na skutkový stav, s nímž žalobce nesouhlasí a sám předkládá svou verzi. V podstatě tak zpochybňuje skutkové závěry, z nichž vycházely soudy obou stupňů. Tyto námitky ale nejsou námitkami proti právnímu posouzení, tím méně pak mohou být právní otázkou zásadního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.


Jelikož není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se s ohledem na ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. mohl zabývat důvodností námitek jiných vad řízení.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovaným v tomto řízení žádné náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.





V Brně dne 26. července 2006


JUDr. Marta Š k á r o v á, v. r.


předsedkyně senátu