25 Cdo 3973/2016
Datum rozhodnutí: 24.11.2016
Dotčené předpisy: § 241a odst. 2 o. s. ř., § 237 o. s. ř.



25 Cdo 3973/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce J. B. , zastoupeného JUDr. Milanem Skalníkem, advokátem se sídlem Ostrava-Moravská Ostrava, Preslova 361/9, proti žalovaným 1) České dráhy, a.s. , IČO 70994226, se sídlem Praha 1, Nábřeží L. Svobody 1222, 2) EUROVIA CS, a.s. , IČO 45274924, se sídlem Praha 1, Národní 138/10, zastoupená JUDr. Danuší Jurkovou, advokátkou se sídlem Rožnov pod Radhoštěm, Slezská 1129, 3) BÖGL a KRÝSL, k. s. , IČO 26374919, se sídlem Praha 5 Hlubočepy, Renoirova 1051/2a, zastoupená Mgr. Martinem Hrodkem, advokátem se sídlem Praha 1, Klimentská 1216/46, za účasti České pojišťovny a.s., IČO 45272956, se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného 1), o 6.501.600 Kč, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 16 C 171/2011, o dovolání žalovaného 1) proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 5. 2016, č. j. 57 Co 136/2016-49, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 24. 5. 2016, č. j. 57 Co 136/2016-49, potvrdil usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 14. 1. 2016, č. j. 16 C 171/2011-25, ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o pokračování přerušeného řízení (výrok I) a odmítl odvolání žalovaného 1) a vedlejšího účastníka do výroku citovaného usnesení okresního soudu, jímž byla věc žalobce vůči žalovaným 2) a 3) vyloučena k samostatnému řízení (výrok II).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání. V jeho úvodu uvádí, že dovolání podává do výroku I usnesení odvolacího soudu, v dalším textu však polemizuje nejen s výrokem o pokračování řízení, nýbrž i s vyloučením věci žalovaných 2) a 3) k samostatnému řízení, a v závěru navrhuje zrušení napadeného usnesení v celém rozsahu a vrácení věci k dalšímu řízení. Dovolatel namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uvádí, že nesdílí názor odvolacího soudu, že vyloučení věci žalovaných 2) a 3) přinese hospodárnost řízení. Poukazuje na to, že pokud by mu v dalším řízení bylo uloženo zaplatit žalobci požadovanou částku, byl by nucen ji vymáhat na žalovaných 2) a 3), případně na dalších subjektech, proti jejichž zaměstnancům je vedeno trestní řízení, čímž by se náklady řízení naopak zvýšily. Dovolatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že výsledky trestního řízení umožňují posoudit občanskoprávní odpovědnost žalovaného 1), zatímco ve vztahu k žalovaným 2) a 3) je namístě počkat na rozhodnutí v trestní věci. Nesprávnost uvedeného názoru spatřuje dovolatel v tom, že proti žalovanému 1) ani jeho zaměstnancům není vedeno v souvislosti se škodnou událostí trestní řízení. Podle názoru dovolatele ve smyslu publikované judikatury platí, že předpokladem pro použití § 427 obč. zák. je, že škoda byla vyvolána zvláštní povahou provozu, skutečnost, že ke škodě došlo během přepravy, nestačí. V daném případě byla újma žalobce, byť byl cestujícím ve vlaku, způsobena vnější událostí (pádem rekonstruovaného mostu), jež byla důsledkem protiprávního jednání osob odlišných od dovolatele a nebyla způsobena okolností, jež má původ v provozu drážní dopravy. Tato skutečnost vylučuje odpovědnost dovolatele. Odvolací soud dle dovolatele vytvořil situaci, z níž lze vyvodit, že za škodu vzniklou žalobci odpovídá dovolatel, pro nějž bude prakticky nemožné vymoci případně uhrazené částky na žalovaných 2) a 3), kteří budou namítat, že byli vyloučeni z možnosti účinně se bránit. Dovolatel dále poukazuje na ustanovení § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř., dle něhož soud řízení přeruší, jestliže rozhodnutí závisí na otázce, kterou není v tomto řízení oprávněn řešit, s tím že se jedná např. o posouzení toho, zda byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal. Za situace, že proti zaměstnancům žalovaných 2) a 3) je vedeno trestní řízení, zatímco proti dovolateli ani jeho zaměstnancům trestní řízení vedeno není, má dovolatel za to, že soud v občanskoprávním řízení není oprávněn sám řešit otázku trestní odpovědnosti účastníků řízení, je tedy povinen řízení přerušit. Dovolatel namítá, že odvolací soud pouze vyhověl návrhu žalobce a nepřihlédl k zájmu dovolatele.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z čl. II bodu 2 a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb. Nejvyšší soud tedy o dovolání rozhodl podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen o. s. ř. ).
Výše zmíněné pochybnosti o rozsahu dovolání vyložil dovolací soud (se zřetelem k obsahu celého dovolání) ve prospěch dovolatele tak, že považoval za dovoláním napadené unesení odvolacího soudu v celém rozsahu.
Dovolatel především nekonkretizuje, s jakou konkrétní judikaturou dovolacího soudu má být jím zpochybňované řešení právních otázek odvolacím soudem v rozporu. Navíc na řešení dovolatelem vymezených právních otázek rozhodnutí odvolacího soudu ani nespočívá.
Proti výroku o odmítnutí odvolání (pro nepřípustnost) by způsobilou založit přípustnost dovolání byla pouze otázka, zda odvolání proti usnesení o vyloučení věci k samostatnému řízení je přípustné. Takovou otázku dovolatel v dovolání nepředestřel a předpoklady dovolání dle § 237 o. s. ř. ve vztahu k ní neformuloval. Pro úplnost však lze dodat, že podle § 202 odst. 1 písm. a) o. s. ř. takové odvolání vskutku přípustné není.
Ve vztahu k výroku o pokračování v řízení je argumentace dovolatele rovněž nezpůsobilá přípustnost dovolání založit. Řízení nebylo přerušeno podle § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (tzv. obligatorní přerušení), nýbrž podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. (tzv. fakultativní přerušení), tedy (jak správně konstatoval odvolací soud) okresní soud řízení přerušit mohl, ale nemusel; i v tomto směru je tedy polemika dovolatele nepřípadná.
Výsledky trestního řízení mohou mít význam pro výsledek občanskoprávního řízení z hlediska § 135 odst. 1 o. s. ř. v tom smyslu, že soud v občanskoprávním řízení je vázán závěrem trestního rozsudku, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal (a nemůže a ani nemusí proto posuzovat otázku protiprávnosti jednání žalovaného), to však neznamená, že by občanskoprávní soud měl (musel) pro posouzení odpovědnosti za škodu řešit, zda žalovaný spáchal trestný čin; odsouzení pro trestný čin není předpokladem odpovědnosti za škodu. Není tedy ani tak významné, zda výsledky trestního řízení umožňují posoudit nárok žalobce uplatněný vůči dovolateli. Spíše je podstatné, že není-li vedeno trestní řízení proti dovolateli ani jeho zaměstnancům, není účelné vyčkávat do skončení tohoto trestního řízení, když ve vztahu k dovolateli nemůže přinést odsuzující rozsudek, jímž by byl občanskoprávní soud při posouzení odpovědnosti dovolatele za škodu vázán a smysl přerušení řízení naplněn, a když navíc trestní řízení trvá mnohem déle, než se původně předpokládalo.
Tím, že bude pokračováno v občanskoprávním řízení s dovolatelem [a ve vztahu k žalovaným 2) a 3) bude věc vyloučena k samostatnému řízení], není předjímána otázka odpovědnosti dovolatele za škodu (není řešena napadeným rozhodnutím, a není ji tudíž oprávněn řešit ani dovolací soud) a nejsou nikterak krácena ani práva žalovaných 2) a 3). Jsou tudíž neopodstatněné obavy dovolatele, že by tím bylo ohroženo jeho případné právo postihu vůči žalovaným 2) a 3).
Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Dovolací soud nerozhodoval o náhradě nákladů řízení, jelikož tímto rozhodnutím řízení nekončí. O nákladech řízení případně vzniklých v tomto dovolacím řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. listopadu 2016


JUDr. Robert Waltr
předseda senátu