25 Cdo 3967/2009
Datum rozhodnutí: 26.10.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 30.06.2009, § 420 odst. 1 obč. zák., § 442 obč. zák.




25 Cdo 3967/2009

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce E. J. , zastoupeného JUDr. Miloslavem Juračkou, advokátem se sídlem v Liberci 1, nám. Dr. E. Beneše 4/12, proti žalovanému K. K. , zastoupenému JUDr. Jiřím Beránkem, advokátem se sídlem v Mělníku, Havlíčkova 304, o zaplacení 274.630,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 13 C 65/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. června 2009, č. j. 29 Co 114/2009-95, takto:

I. Dovolání proti části výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2009, č. j. 29 Co 114/2009-95, jíž bylo rozhodováno o částce 207.000,- Kč, se zamítá ; jinak se dovolání odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 26.040,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jiřího Beránka, advokáta se sídlem v Mělníku, Havlíčkova 304.
O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 28. 1. 2009, č. j. 13 C 65/2008-73, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení 274.630,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný uzavřel se společností NELLA CAR s.r.o. kupní smlouvu, jejímž předmětem byl osobní automobil Fiat Stilo 1.2 16V Actual 3D, avšak nepředal jí technický průkaz. Společnost NELLA CAR s.r.o., aniž by zaplatila žalovanému kupní cenu, prodala vůz bez technického průkazu dne 27. 5. 2003 společnosti Stavokombinát Liberec, a.s. (právnímu předchůdci žalobce), kupní smlouvou uzavřenou podle obchodního zákoníku. Kupní cenu jí žalobce zčásti uhradil v hotovosti, zčásti z půjčky, na jejíchž úrocích zaplatil 67.630,- Kč. Technický průkaz k vozu byl žalobci vydán žalovaným dne 14. 5. 2007 na základě rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 15. 11. 2006, sp. zn. 5 C 132/2005-95, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2007, č. j. 29 Co 15/2007-118. Vozidlo bez technického průkazu nemohlo být žalobcem v období od 27. 5. 2003 do 14. 5. 2007 používáno a jeho užitná hodnota klesla podle posudku znalce o 207.000,- Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně, neboť podle § 417 obch. zák. povinnost vydat technický průkaz stíhá prodávajícího, proto se měl žalobce domáhat náhrady škody po společnosti NELLA CAR s.r.o., nikoli po žalovaném. Protože mezi žalobcem a žalovaným není žádný právní vztah, jehož porušení by vedlo k náhradě škody, nelze žalovaného považovat za osobu pasivně věcně legitimovanou ve sporu; ačkoli porušil svou právní povinnost vydat technický průkaz společně s prodávaným vozem, porušil žalovaný svou povinnost ve vztahu k NELLA CAR s.r.o., nikoli vůči žalobci.

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 6. 2009, č. j. 29 Co 114/2009-95, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Zcela se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a přisvědčil jeho závěru, že žalobce měl nárok na náhradu škody uplatnit vůči společnosti NELLA CAR s.r.o., která neměla předmětné vozidlo prodávat, pokud nevlastnila i technický průkaz. Zdůraznil, že mezi žalobcem a žalovaným neexistuje žádný právní vztah, a žalovaný proto není nositelem hmotněprávní povinnosti vůči žalobci. Podle odvolacího soudu na straně žalovaného chybí dále také protiprávní úkon jako první předpoklad odpovědnosti za škodu; neměl totiž nic společného s prodejem automobilu předchůdci žalobce, neboť jej prodal společnosti NELLA CAR s.r.o.; stejně tak absentuje zavinění žalovaného. Konečně odvolací soud dovodil, že požadovaná částka 274.630,- Kč nemá znaky škody a nelze ji v žádném případě za škodu považovat. Jakékoli časové znehodnocení u automobilu, ať už provozovaného či nikoli, nemůže být škodou vzniklou v příčinné souvislosti s jakýmkoli jednáním žalovaného. Stejně tak úroky z půjčky nelze považovat za škodu, neboť jejich zaplacení vyplývalo z uzavřeného smluvního vztahu.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a odůvodňuje je ustanovením § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., neboť je přesvědčen, že odvolací soud vyřešil věc v rozporu s hmotným právem a judikaturou dovolacího soudu. Má za to, že soudy obou stupňů posoudily věc nesprávně, vyšly-li z předpokladu, že mezi žalobcem a žalovaným není žádný právní vztah. S odkazem na § 3 odst. 1 obč. zák. a 126 obč. zák. dospívá k závěru, že mezi vlastníkem a držitelem věci právní vztah nutně existuje. Povinnost žalovaného vydat žalobci technický průkaz vozu vznikla okamžikem, kdy mu byl předán dovozcem vozidla a byl k jeho předání vyzván. Dále namítá, že se soudy nesprávně vypořádaly s otázkou, zda je porušení smluvní povinnosti protiprávním úkonem i ve vztahu k poškozenému, který není účastníkem smlouvy. Žalobce poukazuje na to, že bylo povinností žalovaného předat technický průkaz NELLA CAR s.r.o. již v okamžiku uzavření kupní smlouvy; pokud by tak učinil, bylo by na místě uvažovat o přerušení příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a vznikem škody. V této souvislosti odkazuje žalobce na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2003, sp. zn. 29 Cdo 379/2001, jehož závěry jsou podle jeho mínění přiléhavé k řešené otázce, a to zejména že k naplnění předpokladu existence protiprávního úkonu postačuje, když škůdce poruší svou povinnost ze smlouvy uzavřené s jinou osobou než s poškozeným, že jeho závazek má dopad do právní sféry poškozeného. Dovolatel dále nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že není na místě aplikovat § 415 obč. zák., neboť nevydání věci vlastníkovi neoprávněným držitelem je porušením obecné prevenční povinnosti tak, jak uzavírá i dovolací soud ve svém rozhodnutí ze dne 16. 5. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1427/2001. Nesouhlas vyjadřuje dovolatel i se závěrem odvolacího soudu, že časové znehodnocení vozidla je objektivní skutečností a nemůže být proto škodou. Nemohlo-li být vozidlo žalobcem používáno, nemohl žalobce realizovat své vlastnické právo spočívající v možnosti požívat užitky z vlastnictví věci. Zaviní-li někdo, že vlastník nemůže věc užívat a tato věc ztratí na své ceně (užitné hodnotě), je rozdíl mezi tím, zač vlastník věc pořídil, a její obvyklou cenou, kterou má poté, co věc může být užívána, tím, oč se majetek poškozeného zmenšil, tedy skutečnou škodou vlastníku vzniklou. Navrhl proto, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl, neboť napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam. Žalobce požadoval náhradu, která neměla charakter škody, neboť časové zhodnocení či znehodnocení vozu není škodou, která by byla v příčinné souvislosti se škodnou událostí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o.s.ř., se nejprve zabýval přípustností dovolání. Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 srov. čl. II, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., podle nějž je dovolání přípustné, jestliže se nejedná o přípustnost podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné, jde-li o řešení právních otázek, jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají, a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka (ať již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva) má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.

Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zčásti (v rozsahu 207.000,- Kč) přípustné pro zásadně právně významné otázky porušení právní povinnosti neoprávněným držením technického průkazu vozidla a vzniku škody znehodnocením vozu pro nemožnost jeho užívání.

Podle § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Podle odst. 3 téhož ustanovení se odpovědnosti zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil.

K základním předpokladům obecné odpovědnosti za škodu ve smyslu uvedeného ustanovení patří porušení právní povinnosti, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody (kausální nexus) a zavinění. První z označených předpokladů, tedy porušení právní povinnosti (protiprávní úkon), se standardně vykládá jako projev lidské vůle (úkon), ať již komisivní nebo omisivní, který je v rozporu s objektivním právem (někdy se též hovoří o úkonu, který zasahuje do subjektivních práv jiné osoby). Přitom není rozhodné, vyplývá-li porušená právní povinnost ze smlouvy nebo jde-li o povinnost mimosmluvní - zákonnou (srov. např. Knapp, V. a kol.: Občanské právo hmotné, svazek II., vydání první, Codex Praha 1995, str. 316-321, nebo Bičovský, J. - Holub, M.: Náhrada škody podle občanského obchodního, pracovního a správního práva, Linde Praha a. s. 1995, str. 26-30).

V posuzované věci není pochyb o tom, že žalovaný jednak porušil povinnost předat s převáděným vozidlem i technický průkaz kupující obchodní společnosti, tedy povinnost vyplývající mu z kupní smlouvy, jejímž účastníkem nebyl žalobce, jednak (a to především) za situace, kdy kupující vozidlo prodala další osobě (předchůdci žalobce), porušil povinnost vydat žalobci jako vlastníku vozu technický průkaz, resp. v době od 27. 5. 2003 do 14. 5. 2007 udržoval protiprávní stav tím, že zadržoval doklad, který mu nepatřil. Právě takové porušení vlastnického práva (ustanovení § 123 obč. zák. zakládá vlastníku oprávnění v mezích zákona předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním) představuje porušení právní povinnosti vůči žalobci, jak ostatně dovodil i soud, který žalovanému v samostatném řízení povinnost k vydání věci uložil podle § 126 odst. 1 obč. zák. Technický průkaz silničního motorového vozidla funkčně náleží k vozidlu, k němuž byl vydán (vystaven), a tvoří jeho součást, bez níž není silniční motorové vozidlo plně funkční. Neoprávněné zadržování technického průkazu k vozidlu proto představuje porušení právní povinnosti vůči vlastníku, v jehož důsledku může vlastníku vozu (kterémukoli) vzniknout škoda (srov. např. r ozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1999/2005, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 5250, a k povaze technického průkazu vozidla též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 21 Cdo 694/2006, tamtéž pod C 5024, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2477/2005, tamtéž pod C 5510). Nelze proto dospět k závěru o nedostatku pasivní věcné legitimace na straně žalovaného ani k závěru, že za případnou škodu způsobenou zadržováním technického průkazu žalobci odpovídá pouze společnosti NELLA CAR s.r.o. jako prodávající.

Dalším předpokladem odpovědnosti za škodu ve smyslu § 420 obč. zák. je existence škody. Skutečnou škodou na věci ve smyslu § 442 odst. 1 obč. zák. se rozumí taková újma, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové hodnoty, jež je třeba vynaložit k uvedení věci do předešlého stavu (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR, Cpj 87/70, publikované pod č. 55/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Žalobce tvrdí, že v důsledku nevydání technického průkazu mu vznikla skutečná škoda, spočívající ve snížení ceny vozidla, které nemohl bez dokladů používat. Podle skutkových tvrzení, jimiž vylíčil nárok v žalobě, nepožaduje náhradu za samotnou okolnost, že vozidlo nemohl využívat a například s ním dosahovat zamýšleného zisku (ušlý zisk), nepožaduje ani náhradu skutečné škody, která může spočívat v nákladech na zapůjčení náhradního vozidla po dobu nemožnosti používání vlastního vozu. Žalobce uplatňuje tzv. ztrátu na ceně za dobu nepoužívání, kterou vyčísluje odkazem na jím předložený znalecký posudek srovnávající hodnoty vozu k okamžiku nabytí a k vydání technického průkazu.

Odvolacímu soudu je třeba přisvědčit, že tzv. časové znehodnocení věci je objektivní skutečností, která nastává již jen tím, že vlivem běhu času ztrácí věc určená zpravidla k pravidelnému užívání na hodnotě bez ohledu na subjektivní vlivy, např. její používání či nepoužívání ze strany vlastníka. Nelze však na druhou stranu bez dalšího dovodit, že používáním věci se její obvyklá (tržní) cena sníží či se sníží více, než když používána nebude. Snížení ceny nepoužívaného vozu v důsledku plynutí času proto může být skutečnou škodou, o níž by se vlastníku snížil jeho majetek v důsledku jednání žalovaného, jestliže je prokázáno, že právě pro nemožnost vozidlo používat klesla jeho hodnota (obvyklá cena) oproti hodnotě, na kterou by se k témuž okamžiku dostala obvyklá cena vozu provozovaného a řádně udržovaného; uvedený rozdíl může představovat odškodnitelnou újmu. Škoda může spočívat i v tom, že za účelem dalšího prodeje nově zakoupená věc se stala v podstatě neprodejnou a nepoužitelnou a musela být namísto prodeje skladována, čímž došlo ke snížení obecné (tržní) ceny a tím k majetkové újmě na straně kupujícího (obchodníka s vozidly), který hodlal svůj majetkový stav zvětšit dalším prodejem, jak tomu bylo i v již zmíněné věci sp. zn. 25 Cdo 1999/2005.

Ze žaloby v nyní projednávané věci je však zřejmé, že uplatněná částka 207.000,- Kč žádnou z popsaných odškodnitelných újem nepředstavuje, nýbrž že je požadován prostý rozdíl mezi pořizovací hodnotou vozu a jeho hodnotou k okamžiku, kdy jej žalobce poprvé mohl užívat. Žaloba se opírá o vyčíslení výše škody ve znaleckém posudku, který určil tzv. časovou cenu vozidla k 16. 5. 2007 částkou 289.600,- Kč, současně pak hodnotu snížil za použití koeficientu prodejnosti 0,65 na 188.240,- Kč. Za této situace nelze považovat za nesprávný právní závěr odvolacího soudu, že žalobci škoda nevznikla.

Protože tedy není dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. naplněn, dovolání žalobce není důvodné, a Nejvyšší soud je zamítl podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř., pokud směřovalo proti rozhodnutí o zamítnutí žaloby v částce 207.000,- Kč.

Otázka, zda lze úroky z půjčky považovat za uvedených okolností za škodu, zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu založit nemohla, neboť závěry, které zaujal odvolací soud ohledně vynaložených úroků na půjčku, z níž žalobce zčásti hradil kupní cenu vozu, jsou zcela správné. Žalobce kupní cenu uhradil částečně v hotovosti a částečně z prostředků získaných smlouvou o půjčce, proto jsou vynaložené úroky jako cena půjčených peněz důsledkem jednání žalobce ze závazkového vztahu s jeho věřitelem; tyto prostředky by ostatně žalobce na koupi vozu vynaložil, i kdyby byl technický průkaz k uvedenému vozidlu předáván společně s vozem samotným. Majetek žalobce se proto v tomto rozsahu nesnížil z důvodů na straně žalovaného, nýbrž z důvodů spočívajících v jednání žalobce samotného. Jelikož odvolací soud postupoval v souladu s ustálenou judikaturou a v uvedené otázce nebyl shledán rozpor s hmotným právem, nelze napadené rozhodnutí považovat za zásadně právně významné ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a Nejvyšší soud proto dovolání proti části výroku rozsudku odvolacího soudu týkající se částky 67.630,- Kč podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 151 odst. 2 věty první před středníkem o.s.ř.; s ohledem na výsledek dovolacího řízení má žalovaný právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem. Výše odměny byla vypočtena z peněžité částky, jež byla předmětem dovolacího řízení (274.630,- Kč), podle § 3 odst. 1 bod 5 a § 10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., sazba byla snížena o 50 % podle § 18 odst. 1 věty první citované vyhlášky (byl učiněn pouze 1 úkon vyjádření k dovolání) na výsledných 21.400,- Kč po zaokrouhlení (§ 16 odst. 2); kromě toho mu náleží paušální částka náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., vše navýšeno o částku 4.340,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty v sazbě 20 % podle § 137 odst. 3 o.s.ř. a zákona č. 235/2004 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2010.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. října 2011
JUDr. Petr V o j t e k, v. r.
předseda senátu