25 Cdo 3937/2015
Datum rozhodnutí: 03.12.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 114b o. s. ř., § 153a odst. 3 o. s. ř.



25 Cdo 3937/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce Ing. M. V. , zastoupeného Mgr. Petrem Sikorou, advokátem se sídlem Praha 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti žalovaným 1) J. M. a 2) P. M. , zastoupeným JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem Praha 1, 28. října 1001/3, o 161.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 10 C 212/2014, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2015, č.j. 26 Co 152/2015-52, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.486 Kč k rukám Mgr. Petra Sikory, advokáta se sídlem Praha 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2015, č.j. 26 Co 152/2015-52, není přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen o. s. ř. ).

Odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek pro uznání soudu prvního stupně, který byl vydán poté, co žalovaní podali odpor proti vydanému platebnímu rozkazu, nicméně se již ve věci nevyjádřili k výzvě podle § 114b odst. 1 o. s. ř.

Dovolatelé vznášejí proti rozsudku dvě námitky. Předně upozorňují na skutečnost, že u Ústavního soudu probíhá řízení o návrhu prvního senátu Ústavního soudu na zrušení § 114b odst. 5 o. s. ř. Přípustnost dovolání v tomto směru dovozují z toho, že názor Ústavního soudu je odlišný od ustálené rozhodovací praxe a napadený rozsudek byl vydán na základě ustanovení zákona, které bude v blízké době zrušeno. Dále namítají, že žaloba je zjevně nedůvodná a tato vada bránila vydání rozsudku pro uznání. Rozsudek pro uznání byl proto vydán v rozporu s ustáleným názorem dovolacího soudu, že usnesení podle 114b odst. 1 o. s. ř. lze vydat pouze v případě, kdy byly splněny podmínky řízení a jestliže žaloba netrpí vadami, které by bránily pokračování v řízení. Podle názoru dovolatelů chápe ustálená soudní praxe důvodnost žaloby jako klíčovou podmínku pro vydání rozsudku pro uznání.

Uplatněné dovolací námitky nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.

Sama skutečnost, že u Ústavního soudu probíhá řízení o zrušení ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř., nezakládá přípustnost dovolání. Závěry dovolatelů, ze kterých dovozují přípustnost dovolání, tedy že zde existuje názor Ústavního soudu odlišný od ustálené soudní praxe a předmětné ustanovení bude v blízké době zrušeno, pak nelze považovat za odpovídající skutečnosti za stavu, kdy Ústavní soud v řízení o zrušení předmětného ustanovení dosud nerozhodl a jeho konečné rozhodnutí nelze jakkoliv předjímat. Dovolací soud rozhoduje podle právního stavu účinného ke dni vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (§ 243f odst. 1 o. s. ř.). Jestliže ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. bylo ke dni vydání napadeného rozhodnutí a nadále také je součástí platného a účinného právního řádu, je povinností obecných soudů jej aplikovat (čl. 95 odst. 1 Ústavy), a to v souladu s ustálenou judikaturou tím způsobem, že jsou-li splněny všechny zákonné podmínky fikce uznání nároku, je soud povinen rozhodnout rozsudkem pro uznání [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, publikovaný pod číslem 21/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen Sbírka rozhodnutí )]. V daných souvislostech je třeba zdůraznit povahu účinků nálezu Ústavního soudu, kterým se ruší právní předpis či jeho jednotlivé ustanovení. Takový nález působí s ohledem na princip zákazu retroaktivity zásadně pouze do budoucna. Zpětné účinky derogačního nálezu v horizontálních vztazích jsou obecně nepřípustné (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 38/06, ze dne 18. 12. 2007, sp. zn. IV. ÚS 1777/07, ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 1882/09, dále stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS-st. 36/13, nebo sdělení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2013, č. Org 23/13, k účinkům nálezu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, jakož i rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 31 Cdo 152/2010, publikovaný pod č. 47/2013 Sbírky rozhodnutí). I případné budoucí zrušení předmětného ustanovení tedy nemůže mít bez dalšího v daném případě vliv na již nabytá práva a povinnosti, o kterých bylo rozhodnuto pravomocným rozsudkem.

Na okraj Nejvyšší soud poznamenává, že všechny senáty Ústavního soudu již v řadě případů rozhodovaly o ústavních stížnostech ve věcech, v nichž byl obecnými soudy vydán rozsudek pro uznání za použití § 114b odst. 5 o. s. ř., avšak v žádném z těchto případů Ústavní soud protiústavnost citovaného ustanovení neshledal (srov. např. nález ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2503/13, usnesení ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 2299/14, ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. II. ÚS 2010/14, ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS 3035/13, ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. IV. ÚS 807/13, a mnohé další).

Usnesení s výzvou podle § 114b o. s. ř. je institutem přípravy jednání před soudem prvního stupně, v jejímž rámci soud nejprve zkoumá, zda žaloba nemá vady, které brání pokračovat v řízení, zda jsou v ní vylíčeny všechny rozhodující skutečnosti, a zjišťuje, zda jsou splněny podmínky řízení. Soud nemůže o věci samé rozhodnout rozsudkem pro uznání vydaným podle ustanovení § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř., jestliže pro nedostatek podmínky řízení musí být řízení zastaveno nebo jestliže žaloba trpí vadami, které brání pokračování v řízení [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 968/2003, publikovaný pod C 2089 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek (dále jen Soubor )].

Vadná žaloba je taková, která neobsahuje všechny stanovené náležitosti, je nesrozumitelná nebo neurčitá (srov. § 43 odst. 1 o. s. ř.). Pod pojem vada žaloby ovšem nelze v žádném případě podřadit nedůvodnost žaloby. Důvodnost či nedůvodnost žaloby (nároku žalobou uplatněného) je závěrem plynoucím až z výsledku dokazování v řízení před soudem, ke kterému však v případě vydání rozsudku pro uznání vůbec nedochází. Pokud dovolatelé ztotožňují nedůvodnost žaloby s vadou, která brání vydání rozsudku pro uznání ve smyslu výše citované judikatury, není jejich závěr správný.

Jestliže je ve věci rozhodnuto platebním rozkazem, může být spolu s ním vydáno usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. za situace, bylo-li v žalobě uplatněno právo na zaplacení peněžité částky, vyplývá-li uplatněné právo ze skutečností uvedených žalobcem a nejde-li o případy uvedené v ustanovení § 172 odst. 2 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007, uveřejněný v Souboru pod C 7471).

Jedním z rozhodujících kritérií pro vydání kvalifikované výzvy podle § 114b odst. 1 o. s. ř. spolu s platebním rozkazem je tedy úvaha, zda uplatněné právo vyplývá ze skutečností uvedených v žalobě. Uplatněné právo vyplývá ze skutečností uvedených žalobcem tehdy, jestliže právní posouzení v žalobě vylíčených rozhodujících skutečností vede samo o sobě k závěru, že žalobní návrh je po právu.

V projednávané věci se žalobce domáhal zaplacení peněžité částky s tím, že jako prodávající uzavřel s žalovanými kupní smlouvu na motorové vozidlo, jejíž součástí bylo ujednání o výhradě převodu vlastnického práva až k okamžiku úplné úhrady kupní ceny. Žalovaní po převzetí vozidla kupní cenu neuhradili, načež žalobce od smlouvy odstoupil. Následně bylo žalobci vozidlo vráceno, avšak oproti stavu, v jakém jej žalovaným předal, bylo poškozeno. Žalobce se tedy domáhal náhrady škody, kterou vyčíslil jako rozdíl mezi cenou vozidla v době uzavření kupní smlouvy a cenou vozidla po jeho vrácení.

Právní posouzení těchto skutečností vede samo o sobě k závěru, že žalobcův nárok je po právu. Při sjednané výhradě vlastnictví se kupující převzetím nestává vlastníkem věci, nýbrž je i po převzetí pouhým jejím detentorem, zároveň ho však stíhá nebezpečí nahodilé zkázy a nahodilého zhoršení věci [(§ 601 věta druhá zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák. )]. Má povinnost chránit věc před poškozením, zničením či ztrátou. Po dobu trvání výhrady vlastnického práva má tedy kupující u sebe cizí věc, jež je předmětem závazku smluvních stran. Pokud dojde k odstoupení od smlouvy ještě před nabytím vlastnického práva kupujícím a následnému vrácení věci prodávajícímu, odpovídá kupující prodávajícímu za škodu na věci způsobenou po dobu, kdy měl věc u sebe jako věc cizí, podle § 421 obč. zák., tedy objektivně.

Uplatněné právo žalobce na náhradu škody tedy vyplývalo ze skutečností uvedených žalobcem a podmínky pro vydání usnesení (výzvy) podle § 114b odst. 1 o. s. ř., jakož i následného rozsudku pro uznání, byly splněny.

Dovolatelem výše vznesené dovolací námitky tak nemohou založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud posoudil rozhodné právní otázky v souladu s dosavadní ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a zároveň není důvod, aby předmětné právní otázky byly v této věci posouzeny jinak.

Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. S ohledem na odmítnutí dovolání má žalobce vůči žalovaným právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z nákladů zastoupení advokátem. Výše odměny advokáta za jeden úkon právní služby byla vypočtena podle § 7 bodu 5 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, a činí 7.540 Kč. Advokát žalobce učinil ve věci právě jeden úkon právní služby vyjádření k dovolání ze dne 24. 8. 2015. K tomu náleží paušální částka náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Odměna i náhrada výdajů se podle § 137 odst. 3 písm. a) a 151 odst. 2 o. s. ř. navyšuje o 21% náhradu za DPH (1.646 Kč). Celkem tedy činí přiznaná náhrada nákladů 9.486,40 Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 3. prosince 2015


JUDr. Robert Waltr předseda senátu