25 Cdo 393/2006
Datum rozhodnutí: 10.04.2007
Dotčené předpisy:





25 Cdo 393/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně Č. k. p., zastoupené advokátem, proti žalovanému M. D., zastoupeném advokátem, o 193.511,- Kč s přísl., vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 4 C 427/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. září 2005, č. j. 25 Co 360/2005-117, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč k rukám advokáta, a to do tří dnů od doručení tohoto usnesení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud Praha západ rozsudkem ze dne 5. 1. 2005, č. j. 4 C 427/2003-85, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 6. 2005, č. j. 4 C 427/2003-105, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovanému zaplatit částku 193.511,- Kč s úroky z prodlení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že dne 16. 2. 2000 došlo k dopravní nehodě zaviněné řidičkou vozu zn. Fiat 126p reg. zn., k němuž nebylo uzavřeno povinné smluvní pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou jeho provozem. Žalovaný byl sice v době dopravní nehody evidovaným držitelem vozidla, avšak vzhledem k tomu, že vůz v r. 1999 prodal R. B., nebyl jeho vlastníkem, tudíž nebyl povinen pojištění uzavřít. Soud proto dovodil, není povinen nahradit žalující k. p. plnění, jež poskytla z garančního fondu poškozeným v důsledku dopravní nehody. Žalovaný tak není ve sporu pasivně legitimován.


Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 9. 2005, č. j. 25 Co 360/2005-117, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Na základě provedeného dokazování byl podle názoru odvolacího soudu správně zjištěn skutkový stav věci, a protože v době nehody nebyl žalovaný vlastníkem ani provozovatelem vozidla, nebyl povinen uzavřít povinné pojištění odpovědnosti za škody z provozu tohoto vozidla. Ve sporu, v němž se žalobkyně domáhá náhrady za poskytnuté plnění poškozeným ve smyslu § 24 odst. 7 zák. č. 168/1999 Sb., není proto pasivně legitimován.


Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.), a řízení trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 a odst. 2 písm. a) o. s. ř. ). Za nesprávný považuje právní názor odvolacího soudu o existenci platné kupní smlouvy mezi žalovaným a R. B., neboť převod vozidla na třetí osobu mohl žalovaný prokázat zejména předložením platné kupní smlouvy, popř. prohlášením kupujícího, že smlouva byla řádně uzavřena, avšak v daném případě R. B. ve své svědecké výpovědi uvedl, že si nevzpomíná, že by od žalovaného koupil nějaké vozidlo nebo že by mu dával nějaké peníze, a koupi vozu vyloučil i svědek T. Výpis z ověřovací knihy městského úřadu považuje ze nezpůsobilý důkaz k prokázání uzavřené kupní smlouvy nebo k doložení věrohodnosti výpovědi žalovaného. S poukazem na výpověď svědka T. vytýká soudu nesprávný způsob hodnocení důkazů o převodu vlastnictví vozidla a je přesvědčena, že zjištěný skutkový stav nelze po právní stránce vyhodnotit jako platné uzavření kupní smlouvy . Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že provedené důkazy byly řádně zhodnoceny, a závěry z nich vyvozené jsou správné. Trvá na tom, že v době dopravní nehody nebyl vlastníkem uvedeného automobilu, a tedy ani osobou, která odpovídá za škodu způsobenou jeho provozem. Námitky uváděné v dovolání nepovažuje za způsobilé dovolací důvody a dle jeho názoru se nejedná o otázky zásadního právního významu. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.


Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.


Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].


V posuzovaném případě žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, přípustnost dovolání se tedy řídí podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).


Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Zásadní právní význam má rozhodnutí odvolacího soudu tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Jiné než právní otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají.


I když žalobkyně v dovolání uvádí, že uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř., z vylíčení námitek v dovolání vyplývá, že nesouhlasí s tím, jak soudy obou stupňů na základě provedených důkazů zjistily skutkový stav věci, a namítá, že z provedených důkazů nebyl skutkový stav zjištěn správně; ve skutečnosti tedy napadá rozsudek odvolacího soudu v otázce skutkových zjištění.


Závěr soudů o tom, zda došlo k prodeji předmětného vozu, je závěrem skutkovým, který je podkladem pro hmotně právní posouzení uplatněného nároku. Odvozuje-li dovolatelka nesprávnost právního posouzení od jiného skutkového stavu (založeného na odlišném hodnocení důkazů), než k jakému dospěly soudy v dovolání předcházejícím řízení, zpochybňuje-li skutkové závěry, z nichž vycházely soudy obou stupňů, a soudům vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů, nesměřují tyto námitky proti právnímu posouzení, tím méně pak mohou být právní otázkou zásadního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. O pochybení při právním posouzení věci se jedná, jestliže soud po právní stránce nesprávně hodnotil skutkové výsledky řízení nebo na ně aplikoval nesprávnou právní normu. Námitky, že soudy nesprávně zjistily skutkový stav věci, zejména nesprávným hodnocením důkazů, jsou námitkami proti správnosti skutkových zjištění, resp. proti hodnocení provedených důkazů.


Námitka nesprávného skutkového zjištění zakládá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Uplatnění tohoto dovolacího důvodu však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá (srov. např. R 8/1994). K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., by pak mohlo být v dovolacím řízení přihlédnuto jen v případě přípustného dovolání.


Námitky vznesené žalobkyní v dovolání nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.


Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon v částce 7.500,- Kč (odměna z částky určené podle § 15a, § 14 odst. 1, § 10 odst. 3 a § 3 odst. 1 bod 5. vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006 /dovolací řízení bylo zahájeno dne 9. 1. 2006/, a snížená na polovinu podle § 18 odst. 1 vyhlášky) a náhrady hotových výdajů podle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006 (vyjádření k dovolání bylo sepsáno dne 9.2.2006), v částce 75,- Kč; celkem má tedy žalovaný právo na částku 7.575,- Kč.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 10. dubna 2007





JUDr. Marta Škárová, v. r.


předsedkyně senátu