25 Cdo 3929/2009
Datum rozhodnutí: 25.02.2010
Dotčené předpisy: § 8 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb., § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




25 Cdo 3929/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Ing. B. P., zastoupeného JUDr. Jindřichem Finkem, advokátem se sídlem v Brně, Moravské nám. 754/13, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 1.237.839,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 23/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2009, č. j. 68 Co 469/2008-52, takto:

I. Dovolání se odmítá .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 1. 2009, č. j. 68 Co 469/2008-52, k odvolání žalobce potvrdil rozsudek ze dne 7. 7. 2008, č. j. 19 C 23/2008-35, jímž Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu na zaplacení 1.237.839,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení; odvolací soud rozhodl rovněž o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně neshledal důvodným nárok na náhradu škody, jež měla podle žaloby vzniknout v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 37 C 94/98 tím, že žalobci bez odůvodnění nebylo v rozporu s ustálenou judikaturou přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Nejsou totiž splněny podmínky odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) dále též jen zákon , neboť rozhodnutí, od nějž žalobce odvozuje újmu spojenou s nepřiznáním nákladů řízení, nebylo podle § 8 odst. 1 zákona pro nezákonnost zrušeno či změněno.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které odůvodňuje ustanovením § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Obsáhle rekapituluje průběh řízení vedeného u Městského soudu v Brně a argumentuje na podporu svého závěru o nezákonnosti rozhodnutí, od nějž odvozuje majetkovou újmu. Namítá, že odvolací soud nezkoumal, zda za stávající právní úpravy vedení řízení měl žalobce vůbec možnost dosáhnout zrušení konkrétního rozhodnutí pro nezákonnost a zda platný občanský soudní řád i zákon č. 82/1998 Sb. de facto netvoří překážku pro aplikaci ústavně zaručeného práva ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále též jen Listina ) a zda tedy není namístě přímá aplikace Listiny jako předpisu vyšší právní síly. Podle dovolatele neobstojí argumentace odvolacího soudu, že soud není oprávněn posuzovat pravomocné rozhodnutí jiného soudu či orgánu; dovolatel zastává názor, že závěr o tom, zda rozhodnutí předložené soudu v průběhu řízení jako příčina vzniku majetkové újmy je v souladu s ústavním pořádkem a ostatními právními předpisy, je soud oprávněn a dokonce povinen si učinit vždy, byť pouze v rámci posouzení předběžné otázky. Při neexistenci zákonných prostředků ke zjednání nápravy bylo povinností soudu uzavřít, že stav, kdy na jedné straně nelze pro nedostatek právní úpravy dosáhnout zrušení zjevně nezákonného rozhodnutí, což na straně druhé vede k nemožnosti naplnit podmínky pro realizaci ústavního práva, je evidentně v rozporu s ústavním pořádkem; pak mělo být postupováno podle obecných ustanovení občanského zákoníku o odpovědnosti za škodu v souladu s principem analogia legis . Konečně vadu řízení, která vedla k nesprávnému rozhodnutí ve věci samé, vidí dovolatel v tom, že bylo na místě v průběhu řízení posoudit, zda v případě jeho podání ze dne 16. 6. 2008 nešlo o změnu žaloby a rozhodnout o jejím připuštění; kdyby se soud dovolatelovou argumentací zabýval, musel by dojít ke stejným závěrům jako dovolatel a dle toho přizpůsobit svůj procesní postup a teprve následně mělo dojít k projednání a rozhodnutí ve věci samé. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k tomu, že rozsudek byl odvolacím soudem vydán dne 12. 1. 2009, postupoval Nejvyšší soud podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 srov. bod 12, čl. II zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).

Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, aniž mu předcházelo rozhodnutí zrušovací [nejde o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř.]; dovolání tak může být podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.

Soudy obou stupňů v první řadě nepochybily tím, že vyloučily možnost aplikace ustanovení občanského zákoníku o odpovědnosti za škodu a že nároky vyplývající z jednání orgánů státu při výkonu státní moci posuzovaly podle právního předpisu upravujícího odpovědnost státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, který je pokud jde o podmínky odpovědnosti - předpisem speciálním; občanský zákoník se v těchto vztazích použije jen subsidiárně, tj. tam, kde není zvláštním zákonem stanoveno jinak (§ 26 zákona č. 82/1998 Sb.). Je tedy nepochybné, že podmínky odpovědnosti za tvrzenou škodu odvíjenou od soudního rozhodnutí o nákladech řízení se posuzují právě podle zákona č. 82/1998 Sb., nikoliv podle občanského zákoníku, jak požaduje dovolatel.

V posuzované věci vyšel odvolací soud ze zjištění [správnost skutkového stavu vzhledem k posuzování přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. dovolacímu přezkumu nepodléhá, dovolatel ostatně v tomto směru ani námitky nevznáší], že rozhodnutí, jímž Městský soud v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 37 C 94/98 žalobci nepřiznal náhradu nákladů řízení, nebylo zrušeno. Za této situace zcela důvodně a v souladu se zákonem nevzal v úvahu tvrzení žalobce o nezákonnosti předmětného rozhodnutí, neboť jeho zákonnost nebyl oprávněn přezkoumávat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 705/2002, publikované v Souboru rozhodnutí NS, pod C 1353, nebo usnesení téhož soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1230/2003, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS, pod C 2818). Odvolací soud tedy správně a v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou dovodil, že podmínka odpovědnosti státu za škodu uvedená v § 1 odst. 1, § 5 písm. a) a § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. není splněna.

Dovozuje-li dovolatel odpovědnost státu za škodu přímo z ústavních předpisů, lze poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2632/2005, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí NS, pod C 4643, z jehož odůvodnění jednoznačně vyplývá, že ustanovení Listiny nezakládají přímý nárok na náhradu škody. Ustanovení čl. 36 Listiny nestanoví přímé hmotněprávní nároky poškozeného proti odpovědnému subjektu a v tomto směru jeho odst. 4 výslovně odkazuje na zákonnou úpravu, která ve zvláštním zákoně, jímž je v daném případě zákon č. 82/1998 Sb., stanoví předpoklady, za nichž má každý právo na náhradu škody. Nejsou-li tyto předpoklady splněny, nelze nad rámec tohoto zvláštního zákona odškodnění přiznat. Ostatně i Ústavní soud v rozhodnutí ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. III. ÚS 152/05, vyslovil, že kromě nároků upravených ve zvláštním zákoně (tehdy zákon č. 58/1969 Sb.) soud nemůže žádné další nároky konstituovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3113/2005, nebo ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 811/2006).

Konečně přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nemůže založit ani námitka, že došlo k vadám řízení (že bylo na místě v průběhu řízení posoudit, zda v případě jeho podání ze dne 16. 6. 2008 nešlo o změnu žaloby a rozhodnout o jejím připuštění a příslušným způsobem přizpůsobit procesní postup), které měly vliv na správnost rozhodnutí [(§ 241a odst. 1 písm. a) o.s.ř.]; k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze totiž v dovolacím řízení přihlížet jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o.s.ř.), což není tento případ. Nejde přitom o procesní otázku, která by měla po právní stránce význam pro rozhodování soudu v jiných věcech.

Je tedy zřejmé, že z pohledu dovolatelem předložených právních otázek nelze napadenému rozhodnutí připisovat zásadní právní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.] a že tedy dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch, avšak žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. února 2010

JUDr. Petr Vojtek,v.r.
předseda senátu