25 Cdo 3924/2011
Datum rozhodnutí: 25.09.2012
Dotčené předpisy: § 449 odst. 1,3 obč. zák.




25

Cdo 3924/2011

ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobců
a) E. K.
, a
b) Z. K.
, obou zastoupených JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou, se sídlem Praha 5, Plzeňská 4, proti žalované
Nemocnici Pelhřimov
,
příspěvkové organizaci
, IČ 005 11 951, se sídlem Pelhřimov, Slovanského bratrství 710, zastoupené JUDr. Petrem Šustkem, Ph.D., advokátem, se sídlem Praha 1, Veleslavínova 3, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 1 C 16/2010, o dovolání žalobkyně a) proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočky v Táboře ze dne 16. června 2011, č.j. 15 Co 325/2011-161, takto:


I. Dovolání
se zamítá
.

II. Žádný z účastníků
nemá právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :



Žalobci se po žalované domáhali náhrady nákladů spojených s léčením svého nezletilého syna, který v důsledku pochybení žalované při poskytování léčebné péče v průběhu porodu utrpěl těžkou újmu na zdraví. Uplatněný nárok spočívá v nákladech představovaných hodnotou celodenní osobní péče žalobkyně a) o poškozeného a v nákladech obou žalobců souvisejících s dopravou syna do speciální základní školy v Černovicích.


Okresní soud v Pelhřimově rozsudkem ze dne 28. 1. 2011, č.j. 1 C 16/2010-119, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni a) 386.200,- Kč s příslušenstvím a co do částky 25.000,- Kč s příslušenstvím žalobu žalobkyně a) zamítl, dále žalované uložil zaplatit žalobcům společně a nerozdílně 30.917,- Kč s příslušenstvím a co do částky 26.026,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že nezletilý syn žalobců Z. K., utrpěl újmu na zdraví, za níž odpovídá žalovaná, v důsledku poškození zdraví je zcela nesoběstačný, trvale odkázaný na péči jiných osob, v úvahu připadají jen zcela nevýznamné pokroky. Žalobkyně a) o svého syna, který není schopen žádného běžného úkonu, neumí se sám najíst, obléci, trpí častými epileptickými záchvaty, celodenně pečuje, péči mu poskytuje i v nočních hodinách. Nárok žalobkyně a) posoudil podle ustanovení § 449 odst. 1 a 3 obč. zák. Konstatoval, že soudní praxe zahrnuje pod účelně vynaložené náklady spojené s léčením i výdaje na pomoc třetí osoby, přičemž náklady se hradí tomu, kdo je vynaložil, a přiznal žalobkyni a) právo na náhradu těchto nákladů ve výši 25.000,- Kč/měsíc za období od 1. 9. 2008 do 1. 8. 2009 a ve výši 24.000,- Kč/měsíc za období od 1. 8. 2009 do 31. 12. 2009. Při ocenění poskytované péče vycházel z právních předpisů upravujících cenu sociálních služeb a zohlednil výši přiznaného příspěvku na péči. Opodstatněným shledal rovněž požadavek žalobců na úhradu nákladů spojených s dopravou syna do speciální školy v Černovicích jejich společným automobilem.


K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 16. 6. 2011, č.j. 15 Co 325/2011-161, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovující části výroků tak, že se žaloba zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Skutková zjištění soudu prvního stupně hodnotil jako dostatečná a odpovídající provedenému dokazování, nesprávným však shledal výklad ustanovení § 449 obč. zák. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2456/2008, 25 Cdo 2365/2008 a 28 Cdo 1358/2010 konstatoval, že ustanovení § 449 obč. zák. nezakládá nárok na náhradu nákladů, byť skutečně vynaložených, na zajištění pomoci při životních úkonech poškozeného či zajištění chodu jeho domácnosti, které poškozený vzhledem k trvalým následkům poškození nemůže sám vykonávat. Okolnost, že žalobkyně osobně poskytuje svému synovi péči, nepředstavuje vynaložení nákladů ve smyslu § 449 odst. 3 obč. zák. Ocenění její péče peněžní částkou by fakticky znamenalo poskytování odměny za práci spojenou s péčí o poškozeného, přičemž podstatná je skutečnost, že nutnost poskytování péče nesouvisí s léčením, ale s již ustáleným zdravotním stavem syna žalobkyně a). Stejně tak docházku do speciální základní školy, ač je nepochybně ku prospěchu vývoje nezletilého, nelze považovat za léčení, nýbrž za určitou formu vzdělávání. Výdaje rodičů spojené s dopravou syna do školy proto rovněž nelze odškodnit podle § 449 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud dále uvedl, že stejně jako žalobci považuje péči o zdravotně postižené osoby v rodinném prostředí za nejvhodnější řešení, podotkl však, že k zajištění takové péče jsou žalobcům vypláceny dávky ze systému státní sociální podpory a skutečnost, že se poškozený neobejde bez trvalé péče ze strany třetích osob, byla zohledněna také v rámci rozhodování soudu o výši náhrady za ztížení společenského uplatnění, která byla poškozenému přiznána v jiném soudním řízení.



Rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba na zaplacení 386.200,- Kč s příslušenstvím zamítá, napadla žalobkyně a) dovoláním. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a co do dovolacího důvodu odkazuje na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesprávné právní posouzení spatřuje ve výkladu ustanovení § 449 odst. 1 a 3 obč. zák., zejména ve výkladu pojmu účelné náklady spojené s léčením a vynaložení nákladů . Domnívá se, že u těžce zdravotně postižených osob je léčením třeba rozumět všechny úkony směřující i jen k udržení jejich zdravotního stavu. Takový výklad odpovídá smyslu a účelu ustanovení § 449 odst. 1 obč. zák., neboť úmyslem zákonodárce jistě nebylo omezit možnost odškodnění výdajů spojených s léčbou jen na skupiny mající naději na úplné nebo částečné vyléčení. Právě těžce zdravotně postižení jsou zpravidla doživotně závislí na péči třetích osob, lécích a zdravotnických pomůckách, jejichž užívání nevede ke zlepšení jejich zdravotního stavu, pouze k udržení stavu stávajícího. Za účelně vynaložené náklady spojené s léčením je tedy třeba považovat i nezbytnou ošetřovatelskou péči potřebnou k udržení zdravotního stavu poškozeného. Za nesprávný a nespravedlivě formalistický považuje názor, že náklady na péči o poškozeného lze odškodnit jen, byly-li skutečně vynaloženy. Připomíná, že ustálená soudní praxe až do vydání rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2456/2008 a 25 Cdo 2365/2008 vykládala ustanovení § 449 odst. 3 obč. zák tak, že osobám poskytujícím ošetřovatelskou péči se má jako aktivně legitimovaným dostat peněžního ekvivalentu jimi vykonávané činnosti. Obdobný názor zaujaly ve svých rozhodnutích i soudy nižších stupňů a rovněž v praxi mimosoudního odškodňování ze strany pojišťoven se lze setkat s úhradou za péči poskytovanou rodinnými příslušníky poškozeného, kdy k vynaložení nákladů fakticky nedochází. Za nepřípadný označuje odkaz odvolacího soudu na skutečnost, že poškozenému synovi žalobců byla přiznána nemalá částka jako náhrada za ztížení společenského uplatnění. Poukazuje na to, že k závislosti poškozeného na péči jiných osob je soudy v rámci úvah o výši odškodnění ztížení společenského uplatnění přihlíženo pouze sporadicky a okrajově. Přehlédnout v této souvislosti nelze ani fakt, že k uplatnění nároku na náhradu nákladů spojených s léčením (v daném případě poskytováním ošetřovatelské péče) je zásadně ten, kdo náklady vynaložil (poskytl péči), zatímco odškodnění ztížení společenského uplatnění náleží pouze poškozenému. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.



Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.


Otázkou aplikace § 449 obč. zák. v případě, kdy poškozený bezúplatně přijímá péči osob blízkých se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval.


Ustanovení § 449 odst. 1 obč. zák. zakládá - jako jeden z nároků ze škody na zdraví upravených v ustanoveních § 444 až § 449a obč. zák. - nárok na náhradu nákladů léčení, jejichž účelem je obnovení zdraví nebo alespoň zlepšení zdravotního stavu poškozeného po úrazu. K náhradě účelných nákladů spojených s léčením, které se hradí podle § 449 odst. 1 obč. zák., patří např. náklady spojené s rehabilitační léčbou, náklady na ošetřovatele, náklady spojené s přilepšením na stravě, náklady na dietní stravování nebo náklady nejbližších příbuzných poškozeného spojené s návštěvami nemocného v nemocnici; musí jít o náklady účelné a prokazatelně vynaložené (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1875/2003, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2991). Protože v době léčení poškozeného se na činnostech směřujících ke zlepšení jeho zdravotního stavu mohou podílet i jiné osoby, občanský zákoník v ustanovení § 449 odst. 3 tyto osoby výslovně legitimuje k uplatnění nároků vlastním jménem. Účelně vynaložené náklady léčení je tedy možno přiznat tomu, kdo je skutečně vynaložil a kdo má přímý nárok na jejich náhradu (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 1999, sp. zn. 2 Cdon 2079/97, publikovaného pod č. 30/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a odůvodnění rozsudku téhož soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2365/2008, publikovaného v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 9042).


Zároveň platí, že úkony, které pro poškozeného vykonává jiná osoba, jsou podřaditelné pod § 449 obč. zák., jen jde-li o náklady spojené s léčením poškozeného (srov. rovněž např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2456/2008, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 903, nebo již citovaný rozsudek sp. zn. 25 Cdo 2365/2008). Odškodnění jiných nákladů spojených s péčí o poškozeného a jeho domácnost platná občanskoprávní úprava neumožňuje. Samotná okolnost, že žalobkyně osobně poskytuje péči poškozenému, tak nepředstavuje vynaložení nákladů ve smyslu § 449 odst. 3 obč. zák. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4576/2008). Ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla odmítnuta usnesením ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. II. ÚS 2523/11, v němž Ústavní soud uvedl, že soud nemůže svým rozhodnutím konstituovat nárok na náhradu škody, který není upraven v zákoně. Tím je v tomto případě míněn nárok stěžovatele, který není přímo osobou poškozenou a nárok uplatňuje s odkazem na § 449 odst. 3 obč. zák., který zakládá možnost uplatnit nárok jiné osobě než poškozenému vůči subjektu odpovědnému za škodu jako samostatný nárok jen tehdy, jde-li o náklady léčení a náklady pohřbu, pokud je vynaložil. Ve vztahu k souzené věci, aby stěžovatel byl věcně aktivně legitimován, musely by být splněny kumulativně dvě podmínky. Muselo by jít o náklady léčení a muselo by být doloženo, že byly stěžovatelem přímo vynaloženy. O takovou situaci v daném případě nešlo, a proto nelze soudům vytýkat, že by se svým rozhodnutím dostaly do rozporu s kogentním ustanovením zákona.


Toto pojetí odpovídá i právnické literatuře, která tradičně dovozuje, že dojde-li ke škodě (újmě) na zdraví, vzniká poškozenému zvláštní taxativně (uzavřeným výčtem) vymezený komplex práv na její náhradu, respektive zmírnění, jejichž úprava je obsažena v ustanoveních § 444 až § 449a obč. zák. (srov. např. Knappová, M., Švestka, J. a kol.: Občanské právo hmotné, svazek II, 3. vydání, Praha: ASPI, 2002, s. 449, 483-484). Vzhledem k tomu, že uvedený závěr nepovažuje ani Ústavní soud v citovaném usnesení za extrémně formalistický a má za to, že je v souladu s ústavním pořádkem České republiky, lze mít rovněž napadené rozhodnutí odvolacího soudu za ústavně konformní a souladné i s ustálenou judikaturou.


Pokud dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že skutečnost, že syn žalobců je trvale a doživotně odkázán na péči jiných osob, byla zohledněna v rámci rozhodování o výši odškodnění ztížení společenského uplatnění, které bylo poškozenému přiznáno v jiném soudním řízení, je nutno připomenout, že závěr odvolacího soudu o neopodstatněnosti uplatněného nároku na uvedené úvaze nespočívá, odvolací soud tuto okolnost pouze připomněl v podstatě nad rámec důvodů svého rozhodnutí. Nejvyšší soud k dané problematice dodává, že odvolacímu soudu lze dát za pravdu v tom, že k nesoběstačnosti poškozeného a k míře jeho závislosti na okolí při běžných životních úkonech vyvolané poškozením zdraví, je přihlédnuto již při stanovení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění v rámci základní výměry odškodnění (§ 3 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb.) a při rozhodování o mimořádném zvýšení odškodnění (§ 7 odst. 3 cit. vyhlášky).


Nejvyšší soud shledal dovolání žalobkyně a) ze shora uvedených důvodů neopodstatněným, a proto jej podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.


O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy ostatním účastníkům náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti žalobci právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.


Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 25. září 2012





JUDr. Robert Waltr, v. r.

předseda senátu