25 Cdo 3923/2013
Datum rozhodnutí: 26.11.2015
Dotčené předpisy: § 420 odst. 1 obč. zák., § 237 o. s. ř.




25 Cdo 3923/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka a v právní věci žalobkyně A. R., zastoupené JUDr. Hanou Marvanovou, advokátkou v Praze 1, Újezd 19, proti žalovanému statutárnímu městu Frýdek-Místek , IČO 00296643, se sídlem úřadu ve Frýdku-Místku, Radniční 1148, zastoupenému JUDr. Lubomírem Poláchem, advokátem ve Frýdku-Místku, Zámecké náměstí 42, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 11 C 168/94, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2012, č. j. 15 Co 372/2012-873 takto:

I. Dovolání proti měnícímu výroku rozsudku krajského soudu se zamítá , jinak se dovolání odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala po žalovaném náhrady škody ve výši 2.764.860 Kč s odůvodněním, že na ni na základě dražby podle zákona č. 427/1990 Sb. přešlo právo na uzavření nájemní smlouvy k nebytovému prostoru, a to kavárně Radhošť ve Frýdku-Místku. Žalovaný jí sice kavárnu dne 1. 7. 1990 předal, ovšem se závadami, které se zavázal odstranit do 31. 7. 1992, což nedodržel a nebytové prostory začal rekonstruovat. Vzhledem k tomu, že rekonstrukce nebyla dokončena ani do dne 30. 5. 1994, a nebytové prostory proto nebylo možné užívat, uzavřeli účastníci 1. 7. 1994 smlouvu o vzdání se práva na uzavření nájemní smlouvy. Jelikož žalobkyni nebylo v období od 1. 8. 1991 do 30. 6. 1993 umožněno kavárnu provozovat, ušel jí zisk a vedle toho jí vznikla skutečná škoda. O nároku na náhradu skutečné škody bylo v průběhu řízení pravomocně rozhodnuto a předmětem řízení zůstal nárok na náhradu ušlého zisku ve výši 2.450.000 Kč.

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 29. 7. 2011, č. j. 11 C 168/94-790, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 10. 2011 a doplňujícího usnesení ze dne 8. 2. 2012, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 186.840 Kč, ohledně 2.263.160 Kč žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně dovodil, že žalovaný porušil právní povinnost vyplývající z § 15 odst. 1 zákona č. 427/1990 Sb., když s žalobkyní neuzavřel smlouvu o nájmu nebytového prostoru (kavárny) v situaci, kdy byl prokázán vážný zájem žalobkyně kavárnu provozovat; došlo k tomu jedině proto, že žalovaný nebyl schopen nebytové prostory předat ve stavu způsobilém k užívání. Žalovaný, ač věděl, že žalobkyně vydražila s jeho souhlasem provozní jednotku, započal s její rekonstrukcí a tím žalobkyni znemožnil v ní podnikat. Žalobkyně měla podle § 15 zákona č. 427/1990 Sb. nárok na sjednání doby nájmu pouze na dva roky, tj. od 1. 7. 1991 do 1. 7. 1993; nárok na ušlý zisk vyplývá z § 442 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném od 1. 1. 1992 (tj. ve znění zákona č. 509/1991 Sb.). Ze znaleckého posudku ing. Ptáčka soud zjistil, že žalobkyně mohla měsíčně dosáhnout zisku 18.490 Kč v roce 1991, 5.853 Kč v roce 1992 a 19.434 Kč v roce 1993. Soud prvního stupně uzavřel, že byla-li žaloba podána 27. 7. 1994, je nárok na ušlý zisk za rok 1991 promlčen, protože o výši škody se žalobkyně objektivně mohla dovědět nejpozději ke dni 31. 3. 1992 (poslední den pro podání daňového přiznání), a tato část nároku proto mohla být uplatněna ve dvouleté subjektivní lhůtě podle § 106 odst. 1 obč. zák. nejpozději do 31. 3. 1994. Naopak nárok na náhradu ušlého zisku za léta 1992 a 1993, celkem za 23 měsíců ve výši 186.840 Kč, soud žalobkyni přiznal, zatímco ohledně 2.263.160 Kč žalobu zamítl.

Krajský soud v Ostravě změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku tak, že žalobu ohledně 186.840,- Kč zamítl, v zamítavém výroku jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud uvedl, že pokud byla žalobkyně uvedena v omyl tím, že nebyla informována o záměru (nutnosti) uzavřít nebytový prostor kvůli opravám, pak jde o porušení právní povinnosti státem a nikoli žalovaným. Vědomost žalobkyně o odpovědnosti státu a nikoli žalovaného vyplývá i z jejího podání z 20. 4. 1995 a naopak její nevěrohodnost, pokud jde o tvrzení, že o nutnosti provést rekonstrukci nevěděla, vyplývá z jejího vlastního vyjádření při jednání soudu prvního stupně dne 16. 8. 1999. Dále uzavřel, že vlastník nemovitosti a pronajímatel je oprávněn s nemovitostí nakládat, tedy i provádět údržbu a opravy, a to i tehdy, je-li povinen uzavřít nájemní smlouvu ve smyslu § 15 zákona č. 427/1990 Sb. Opak by odporoval § 5 odst. 1 zákona č. 116/1990 Sb. Žalovaný se proto protiprávního jednání nedopustil a vzhledem k tomu, že mezi účastníky nebyla uzavřena nájemní smlouva, nejde ani o porušení smluvní povinnosti. Žalobkyně měla nárok na uzavření smlouvy o nájmu nebytového prostoru, který podle zápisu z 1. 7. 1991 převzala a který by mohla užívat i bez uzavření nájemní smlouvy. Žalobkyně však neposkytovala součinnost, neboť návrh z 25. 9. 1991, obsahující ujednání o neplacení nájemného po dobu oprav, nepřijala a taktéž nepřijala návrh z 22. 3. 1993. Odpovědnost za majetkovou újmu nevzniká jen na základě tvrzení, že došlo ke zmaření zamýšleného podnikatelského záměru, nýbrž jen tehdy, je-li postaveno najisto, že k majetkové újmě skutečně došlo v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním. Odvolací soud po zopakování části dokazování nesouhlasil se závěrem okresního soudu, že by žalobkyně měla vážný úmysl v nebytových prostorách (kavárně) podnikat, nýbrž měl za prokázané, že již po dražbě 8. 6. 1991 chtěla převést právo nájmu na třetí osobu, a to ještě předtím, než uplynula prvně dohodnutá lhůta k ukončení oprav, a proto i její následné úkony činěné po 31. 7. 1991 nutno hodnotit jen jako pokračování původního záměru převést provozní jednotku (právo nájmu) na jiného a nikoli jako úkony směřující k zabránění škodě. Tomu, že nehodlala ve vydražené provozovně podnikat, nasvědčuje i to, že neměla podnikatelský záměr, neměla sjednány zaměstnance (bylo jich potřeba 13); zájem na uzavření nájemní smlouvy měla pouze v momentě, kdy se jí nezdařil záměr převést právo nájmu, jak je zřejmé z výzvy žalovanému ze dne 4. 2. 1992. Jestliže žalobkyně nechtěla po dražbě v nebytových prostorách podnikat, není dána příčinná souvislost mezi škodou ve formě ušlého zisku a chováním žalovaného. Odvolací soud dále vzal za prokázáno, že žalobkyně od počátku věděla, že opravy provádí žalovaný, dne 18. 2. 1992 věděla, že dlouhodobě v nebytových prostorách nelze podnikat, a nejpozději dne 11. 4. 1992 se dozvěděla, že její žádosti o uzavření nájemní smlouvy vyhověno nebude a smlouva o nájmu uzavřená se společností Kkalmex s. r. o. nebude zrušena. Vyšel z názoru, že náhrada ušlého zisku se promlčuje jako celek, a dovodil, že dvouletá subjektivní promlčecí doba marně uplynula 12. 4. 1994, a jelikož žaloba byla podána 27. 7. 1994, je nárok promlčen.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z § 237 odst. 1 písm. a) a c) o. s. ř. a v němž uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka vyslovuje nesouhlas se závěry odvolacího soudu. Poukazuje na to, že byla žalovaným opakovaně uvedena v omyl, že po dobu od dražby nebytového prostoru do kolaudace, která proběhla 2. 5. 1994, nebyly prostory způsobilé k provozování podnikatelské činnosti (provozu kavárny). Má za to, že žalovaný porušil povinnost uzavřít nájemní smlouvu a umožnit žalobkyni nerušené užívání nebytových prostor, neboť již před dražbou sjednal stavební práce na opravu kavárny, aniž o tom informoval žalobkyni, a po dražbě ji informoval pouze o opravách, které měly trvat asi dva měsíce, ač mu bylo známo, že půjde o opravy dlouhodobé. Vytýká soudům obou stupňů, že nesprávně posoudily otázku příčinné souvislosti mezi škodou (ušlým ziskem) a chováním žalovaného. Nesouhlasí se závěrem, že se o rozhodných okolnostech dozvěděla nejpozději 11. 4. 1992, za rozhodný okamžik pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby považuje den 30. 5. 1994, kdy při prohlídce objektu zjistila, že k dokončení oprav nedošlo a kavárna není provozuschopná. Má proto za nedůvodnou námitku promlčení. V této souvislosti poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 477/2001. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací posoudil dovolání směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému před 1. 1. 2013 v souladu s čl. II bodem 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bodem 2 zákona č. 293/2013 Sb. podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále opět jen o. s. ř. ) a shledal, že bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).

Dovolání zčásti není důvodné a zčásti není přípustné.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (písm. a/), jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (písm. b/), jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (písm. c/).

Přípustnost dovolání proti rozsudku (výroku) odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně změněno, vyplývá z § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně nerozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu, je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, má-li napadené rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu a je nadále použitelné nejen pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11), nýbrž i pro posouzení dovolání podaných po tomto datu, směřují-li proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému před tímto datem, když nová právní úprava dovolacího řízení, která částečně zrušenou úpravu nahradila, se uplatní se zřetelem k citovanému čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb. až u dovolání podaných proti rozhodnutím vydaným po 1. 1. 2013 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1200/2013).

Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) a mohlo by být přípustné (za předpokladu zásadního právního významu rozhodnutí ve věci samé) proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Ustálená soudní praxe vychází z názoru, že dovolává-li se účastník občanského soudního řízení promlčení, nemůže soud promlčené právo přiznat; žalobu v takovém případě zamítne; to platí u práva na náhradu škody i v případech, ve kterých není prokázána odpovědnost za škodu nebo výše škody (srov. např. stanovisko uveřejněné pod č. 29/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jež je respektováno i aktuální judikaturou, viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 862/2006). Z toho důvodu se dovolací soud zabýval především namítanou nesprávností posouzení otázky promlčení.

Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno (mimo jiné) na závěru, že nárok na náhradu ušlého zisku se promlčuje jako celek. Tento právní názor je však v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3320/2011, publikovaný pod C 13651 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, nebo rozsudek ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 25 Cdo 2193/2014). Zamítnutí žaloby z důvodu promlčení tedy neobstojí, a proto se dovolací soud musel zabývat otázkou předpokladů odpovědnosti za škodu, jež odvolací soud rovněž neshledal za naplněné.

Otázka existence vztahu příčinné souvislosti mezi jednáním nebo opomenutím žalovaného a vznikem škody je otázkou skutkovou nikoli právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 14, pod C 1025, nebo rozsudek ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006). Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006 - Soubor C 5514).

Rozhodnutí odvolacího soudu je postaveno rovněž na závěru, že žalobkyně již přede dnem 31. 7. 1991 (kdy měly podle jejího tvrzení původně skončit rekonstrukční práce v nebytových prostorách) neměla záměr v předmětných prostorách podnikat, nýbrž převést provozní jednotku a právo na uzavření nájemní smlouvy na třetí osobu za úplatu, a že tudíž není dána příčinná souvislost mezi škodou ve formě ušlého zisku a chováním žalovaného (viz str. 17 18 rozsudku odvolacího soudu).

Namítá-li tedy dovolatelka, že odvolací soud posoudil nesprávně otázku příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného a škodou vzniklou žalobkyni, nezpochybňuje správnost právního posouzení věci, nýbrž předkládá vlastní verzi skutkového stavu. Takovéto námitky však nejsou způsobilé založit dovolací důvod nesprávného právního posouzení. Přitom dovolací důvod spočívající v námitce, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.), v dovolání uplatněn nebyl.

Vzhledem k tomu, že příčinná souvislost je jedním z nezbytných předpokladů odpovědnosti za škodu, je závěr o nedostatku příčinné souvislosti postačující pro zamítnutí žaloby na náhradu škody. Není tudíž třeba zabývat se zbývajícími námitkami obsaženými v dovolání.

Protože rozsudek odvolacího soudu je v měnícím výroku ve věci samé z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by byl postižen některou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. v uvedeném rozsahu zamítl.

Není-li dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé důvodné, nemůže mít zásadní právní význam ta část výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku o částečném zamítnutí žaloby (ze shodných důvodů, pro které byl ve vyhovujícím výroku změněn), proto v tomto rozsahu není dovolání přípustné a bylo podle § 243b odst. 5 a § 218písm. c) o. s. ř. odmítnuto.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovanému náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. listopadu 2015 JUDr. Robert Waltr
předseda senátu