25 Cdo 3903/2009
Datum rozhodnutí: 27.02.2012
Dotčené předpisy: § 427 obč. zák., § 431 obč. zák., § 24 odst. 8 předpisu č. 168/1999Sb.




25 Cdo 3903/2009-100


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Karla Stejskala , IČO: 47596279, zastoupeného JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská 15, proti žalované BAWAG Leasing & Fleet s. r. o., IČO: 26425556, se sídlem v Praze 8, Křižíkova 36/237, zastoupené Dr. Erwinem Hanslikem, advokátem se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 1, za účasti Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, IČO: 47116617, se sídlem v Praze 1, Templová 747, o zaplacení 151.325,75 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 87/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. března 2009, č. j. 11 Co 536/2008-77, takto: I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.269,- Kč k rukám Dr. Erwina Hanslika, advokáta se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 1, do tří dnů od právní moci usnesení.

O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 10. 6. 2008, č. j. 26 C 87/2007-41, zamítl žalobu na zaplacení 151.325,75 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku na náhradu škody způsobené při dopravní nehodě vozidlem BMW 320, při níž bylo poškozeno vozidlo původního žalobce - společnosti R. K. M. PRAHA, spol. s r. o., a náklady opravy nebyly plně uhrazeny z povinného pojištění odpovědnosti za škody způsobené provozem vozidla. Vzhledem k tomu, že z technického průkazu vozidla BMW 320 i z pojistné smlouvy ze dne 26. 10. 2004 bylo zjištěno, že držitelem a provozovatelem tohoto vozidla byla společnost ONLINE SECURITY, s. r. o., zatímco žalovaná společnost byla jeho vlastníkem, soud dospěl k závěru, že žalovaná není ve sporu o náhradu škody dle § 427 obč. zák. pasivně legitimována, neboť v době nehody nebyla provozovatelem dopravního prostředku účastného na nehodě.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 3. 2009, č. j. 11 Co 536/2008-77, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V průběhu odvolacího řízení původní žalobce postoupil předmětnou pohledávku a došlo k záměně účastníka na straně žalobce (usnesení odvolacího soudu ze dne 18. 3. 2009, č. j. 11 Co 536/2008-76). Odvolací soud při svém rozhodnutí vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením. Shodně s ním a s odkazem na soudní judikaturu dovodil, že provozovatelem vozidla je ten, kdo má právní a faktickou možnost vozidlo užívat, tedy sám organizovat provoz k plnění jeho funkcí a účelu, přičemž v případě trvalého přenechání vozidla třetí osobě, se tato stává jeho provozovatelem, i když se nemusí jednat o vlastníka vozidla. V době nehody bylo vozidlo BMW 320 předmětem finančního leasingu, a protože jeho provozovatelem nebyla žalovaná společnost, je závěr soudu prvního stupně o nedostatku její pasivní legitimace správný.

Tento rozsudek napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. a podává jej z důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Zásadní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že je v něm řešena právní otázka rozdílně od současných právních předpisů, podle nichž by měla být posouzena jinak. Vzhledem k tomu, že novelou zákona č. 168/1999 Sb. publikovanou pod č. 47/2004 Sb. došlo k úpravě okruhu osob odpovědných za vznik škody způsobené střetem dvou dopravních provozů z hlediska regresních nároků kanceláře pojistitelů, dovolatel dovozuje, že tato právní úprava musí být vztažena i na posuzování odpovědnosti za škodu při střetu dvou motorových vozidel a zakládá tak jiný právní stav, než z kterého vycházel soud prvního i druhého stupně. Podle nové právní úpravy za škodu odpovídá provozovatel stejně jako vlastník motorového vozidla a v některých případech i řidič motorového vozidla, přičemž výběr odpovědné osoby je ponechán poškozenému. Dále namítá, že jeho nárok měl být posouzen podle § 431 obč. zák. a nikoliv podle § 427 obč. zák., a pokud soudy dospěly k závěru, že provozovatelem byl leasingový nájemce a nikoliv pronajímatel, měly zjišťovat, zda žalovaný splnil svou povinnost vyplývající ze zákona č. 168/1999 Sb. a umožnil žalobci včas identifikovat odpovědnou osobu. Žalobce se o tom, kdo je provozovatelem vozidla BMV 320, dozvěděl až v průběhu řízení, kdy byl již provozovatel v konkursu, v důsledku toho se pohledávka žalobce stala nevymahatelnou a žalobci vznikla škoda. Soudy se však nezabývaly tím, zda a kdy žalobce mohl zjistit nebo zjistil skutečnost, která by mohla založit uplatnění jeho nároku proti jinému. Nárok uplatněný v tomto řízení proti žalované je opodstatněný, byť z jiného právního důvodu, tím se však soudy nezabývaly ani neposkytly účastníkům příslušné poučení. Poukazuje na to, že ihned poté, co mu bylo doručeno podání žalovaného, z něhož se dověděl, kdo je provozovatelem vozidla, navrhl rozšíření okruhu účastníků řízení, avšak soud prvního stupně jeho návrhu nevyhověl. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že ke změně právní úpravy, tj. zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, došlo nikoliv zákonem č. 47/2004 Sb., nýbrž zákonem č. 377/2005 Sb. s účinností dne 29. 9. 2005, tedy poté, co byla škoda na vozidle způsobena. Novelizované ustanovení, na něž dovolatel poukazuje, nemá vliv na právní posouzení věci, neboť řeší regresní nároky kanceláře pojistitelů, nikoliv nároky na náhradu škody ve vztahu mezi provozovateli vozidla. Jak při posouzení podle § 431 obč. zák., tak podle § 427 obč. zák. odpovídá za škodu provozovatel vozidla, nikoli vlastník. Pojištěný v daném případě splnil povinnost oznámit pojistiteli škodnou událost, neboť došlo k výplatě pojistného plnění ve prospěch žalobce ve výši 322.562,- Kč, a pokud jde o povinnost doložit poškozenému na jeho žádost údaje nezbytné pro uplatnění práva na náhradu škody, dovolatel dosud netvrdil ani neprokázal, že by žalovanou kontaktoval se žádostí o sdělení údajů, a vzhledem k tomu, že se toto skutkové tvrzení objevilo až v dovolání, jedná se o nepřípustnou novotu. Proti usnesení soudu prvního stupně, jímž byl zamítnut návrh na rozšíření okruhu účastníků řízení, není dovolání přípustné. Žalovaná navrhla, aby soud dovolání jako nepřípustné odmítl nebo jako nedůvodné zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení zastoupeným advokátem, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 18. 3. 2009, Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Přípustnost dovolání se v dané věci řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci, ale i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.

Žádná z námitek v dovolání nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.

Nárok žalobce uplatněný v tomto řízení je nárokem poškozeného na náhradu škody proti tomu, kdo mu za způsobenou škodu odpovídá. Nehledě k tomu, že změna § 24 odst. 8 zákona č. 168/1999 Sb., na níž dovolatel poukazuje, byla učiněna až zákonem č. 377/2005 Sb. s účinností od 29. 9. 2005 a vzhledem k datu nehody (13. 5. 2005) se na daný právní vztah nevztahuje, podstatné je, že toto ustanovení řeší regresní nároky Kanceláře pojistitelů, nikoli vztahy mezi účastníky dopravní nehody či nároky poškozeného z dopravní nehody proti provozovateli dopravního prostředku, jímž byla nehoda způsobena (§ 427 a násl. obč. zák.), nebo proti jeho řidiči (§ 420 obč. zák.). Otázka aplikace současného znění zákona č. 168/1999 Sb. předložená k dovolacímu přezkumu je odvolacím soudem vyřešena správně. V dané věci nemá po právní stránce zásadní význam, což se týká i posouzení uplatněného nároku podle § 431 obč. zák. namísto podle § 427 obč. zák. Ustanovení § 431 obč. zák. upravuje vzájemné vypořádání škody mezi provozovateli vozidel, jež se střetla, § 427 pak odpovědnost provozovatele vozidla za škodu způsobenou jeho provozem. Vzhledem k tomu, že žalovaná není provozovatelem vozidla účastného na nehodě, z hlediska její pasivní legitimace v tomto sporu nemá řešení této otázky vliv na rozhodnutí ve věci.

Pokud dovolatel vytýká odvolacímu soudu vadu řízení spočívající v tom, že neposoudil uplatněný nárok podle jiných ustanovení, když z obsahu spisu vyplývá, že žalovaná mu neoznámila včas, kdo je provozovatelem vozidla, a v důsledku toho se jeho nárok na náhradu škody proti provozovateli stal nevymahatelným, je třeba uvést, že právní posouzení se odvíjí od toho, jak žalobce svůj nárok v žalobě vymezil, tj. jak vymezil předmět řízení vylíčením rozhodujících skutečností (§ 79 odst. 1 a § 101 odst. 1 o. s. ř.). Podle jeho žalobních tvrzení uplatnil nárok na zaplacení neuhrazené části náhrady škody, která mu byla způsobena při autonehodě, a tím je soud vázán. Jestliže by požadoval stejné plnění, ale na jiném skutkovém základě, než jak ho vylíčil v žalobě, musel by žalobu změnit, popř. rozšířit. Bez procesního úkonu žalobce, tj. bez toho, že by v řízení došlo ke změně žaloby, nemůže soud přiznat plnění z jiného skutkového základu, neboť by tak rozhodl o jiném nároku, než jak jej žalobce učinil předmětem řízení (srov. § 153 odst. 2 o. s. ř. a např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1029/97, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněný pod číslem 21/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K novým skutkovým tvrzením uplatněným v dovolání nemůže dovolací soud přihlížet (§ 241a odst. 4 o. s. ř.). Ani tato otázka výkladu procesních předpisů není v dané věci otázkou zásadního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.

Jak vyplývá z výše uvedeného, dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud proto jeho dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem za jeden úkon (vyjádření) v částce 8.257,50 Kč [odměna z částky určené podle § 10 odst. 3, § 3 odst. 1 bod 5. vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, krácená dvakrát o polovinu podle § 15, § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 téže vyhlášky] a náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb., v částce 300,- Kč, vše zvýšeno o 20% DPH podle § 137 odst. 3 o. s. ř., tj. celkem 10.269,- Kč.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 27. února 2012


JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu