25 Cdo 3900/2010
Datum rozhodnutí: 14.04.2011
Dotčené předpisy: § 92 odst. 1 o. s. ř.




25 Cdo 3900/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce V. N. , zastoupeného JUDr. Ladislavem Vávrou, advokátem se sídlem Karlovy Vary, Moskevská 66, proti žalované 1) P. T. , zastoupené doc. JUDr. Milanem Kindlem, CSc., advokátem se sídlem Chomutov, 28. října 3649, 2) České republice Katastrálnímu úřadu pro Ústecký kraj, se sídlem Ústí nad Labem, Krčínova 797/2 , o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 33 C 861/2009, o dovolání první žalované proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 5. 2010, č.j. 9 Co 323/2010-44, takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Chomutově usnesením ze dne 26. 4. 2010, č.j. 33 C 861/2009-34, nepřipustil, aby do řízení na straně žalované jako další účastník přistoupila Česká republika Katastrální úřad pro Ústecký kraj, s tím, že bylo zřejmé, že žalobce podal návrh na přistoupení dalšího účastníka na straně žalované z opatrnosti, tedy pro případ, že by soud dospěl k závěru, že žalovaná není ve sporu o náhradu škody pasivně věcně legitimována. Soud prvního stupně uzavřel, že v daném případě je vyloučena pasivní věcná legitimace jak žalované, tak jejího zaměstnavatele, nepřipustil proto přistoupení zaměstnavatele žalované do řízení na její procesní stranu, neboť by tím byl obcházen institut záměny účastníka.

K odvolání první žalované Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 31. 5. 2010, č.j. 9 Co 323/2010-44, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že připustil, aby do řízení přistoupila jako další účastník na straně žalované Česká republika Katastrální úřad pro Ústecký kraj. Shledal, že v daném případě jsou splněny podmínky pro přistoupení dalšího účastníka do řízení, jež navrhl žalobce, neboť není v řízení dosud jisté, kdo a v jaké míře odpovědnost za škodu nese. Otázku, kdo skutečně je v tomto sporu pasivně věcně legitimován, nelze v dané situaci řešit, tou se bude zabývat soud prvního stupně až v rozhodnutí o věci samé. Soud konstatoval, že z dosud zjištěných okolností vzniku škody nelze dovodit, že by od počátku bylo zřejmé, že první žalovaná není v řízení pasivně věcně legitimována a že by svým návrhem chtěl žalobce tento nedostatek odstranit. Soud uzavřel, že je zřejmé, čeho se žalobce po osobě, jejíž vstup do řízení navrhl, domáhá, a toto přistoupení není v rozporu se zásadou hospodárnosti.

Proti usnesení odvolacího soudu podala první žalovaná dovolání, v němž namítá nesprávné právní posouzení [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Popisuje skutkový stav, dle něhož jí nešťastnou náhodou vypadlo z okna místnosti, ve které pracovala jako zaměstnanec Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, těžítko, které použila k zaklínění okna, a poškodilo žalobcův osobní automobil. První žalovaná se tak domnívá, že pokud žalobce požaduje přistoupení dalšího účastníka do řízení na straně žalované, činí tak proto, že si je vědom toho, že s ohledem na ustanovení § 420 odst. 2 obč. zák. měl žalovat jinou osobu. Poukazuje na názor uvedený v komentáři k občanskému soudnímu řádu, podle nějž je nepřípustné, aby institut záměny účastníků byl obcházen návrhem na přistoupení dalšího účastníka do řízení, je-li zřejmé, že původní účastník nebyl v době zahájení řízení věcně legitimován, a že rozhodnutí o připuštění dalšího účastníka do řízení nesmí být v rozporu se zásadou hospodárnosti. Podle dovolatelky nejsou podmínky pro připuštění dalšího účastníka do řízení dány, a proto navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil.

Žalobce se k dovolání první žalované písemně vyjádřil a ztotožnil se s napadeným usnesením odvolacího soudu. Navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., napadené rozhodnutí přezkoumal podle § 242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 239 odst. 2 písm. b) o. s. ř., není důvodné.

Podle ustanovení § 92 odst. 1 o. s. ř. na návrh žalobce může soud připustit, aby do řízení přistoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení vstoupit, je třeba, jestliže má vystupovat na straně žalobce.

Podle § 92 odst. 2 o. s. ř. může soud na návrh žalobce se souhlasem žalovaného připustit, aby žalobce nebo žalovaný z řízení vystoupil a aby na jeho místo vstoupil někdo jiný. Má-li být takto zaměněn žalobce, je třeba, aby s tím souhlasil i ten, kdo má na jeho místo vstoupit.

Výklad podávaný soudní praxí je ustálen v závěru, že přistoupení dalšího účastníka do řízení soud nepřipustí zejména tehdy, kdyby v jeho důsledku nastal nedostatek podmínky řízení, pro který by bylo nutné řízení zastavit, kdyby nebylo nepochybné, čeho se žalobce domáhá proti tomu, kdo má do řízení přistoupit na straně žalované, nebo kdyby přistoupení dalšího účastníka do řízení bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2001, sp. zn. 29 Odo 232/2001, publikované pod č. 9/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Je přitom nepřípustné, aby návrhem na přistoupení dalšího účastníka do řízení, byl obcházen institut záměny účastníka ve smyslu § 92 odst. 2 o. s. ř. Je-li při rozhodování o navrženém přistoupení do řízení zřejmé (nepochybné), že dosavadní žalovaný již v době zahájení řízení nebyl ve sporu pasivně věcně legitimován, nejsou splněny podmínky k tomu, aby soud připustil přistoupení dalšího účastníka na jeho stranu; nápravu v tomto případě lze zjednat jen prostřednictvím záměny účastníka ve smyslu § 92 odst. 2 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 119/2006, publikované pod č. 1/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Potud lze s argumenty dovolatelky souhlasit.

Otázkou, zda další žalobce nebo žalovaný, jehož přistoupení do řízení žalobce navrhl, je věcně legitimován, se soud při rozhodování o připuštění přistoupení dalšího účastníka do řízení nezabývá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1767/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 12, pod C 847, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2005, sp. zn. 33 Odo 903/2005, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 18/2006). Věcná legitimace účastníka řízení (na straně žalobce i žalovaného) je totiž jakožto otázka hmotněprávní předmětem dokazování, soud ji může zpravidla řešit až na základě výsledků dokazování v souvislosti s rozhodováním ve věci samé a nedostatek věcné legitimace není důvodem pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby, ale pro zamítnutí žaloby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1421/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 2006, pod č. 47). Vzhledem k tomu, že sporné řízení je ovládáno zásadou dispoziční, z níž vyplývá, že je zásadně věcí žalobce, koho chce žalovat, je nutno omezující zásahy ze strany soudu vykládat (jako každou výjimku z pravidla) restriktivně, a proto též výše citovaná judikatura vyžaduje, že nedostatek věcné legitimace dosavadního účastníka řízení musí být zjevný a nepochybný. Nelze-li pro účely rozhodování o přistoupení dalšího účastníka do řízení posuzovat jeho věcnou legitimaci, pak zásadně (zejména nebylo-li dosud provedeno žádné dokazování) nelze posuzovat ani věcnou legitimaci dosavadního účastníka řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 25 Cdo 825/2009). Soudobá odborná literatura dále upozorňuje na to, že má být zohledněna případná žalobcova nejistota o pasivně legitimované osobě, že pánem sporu je koneckonců žalobce a rozhodné je, co je či bylo zřejmé jemu, nikoliv soudu (srov. Ištvánek, F. in Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2009, s. 433). Je tedy třeba rozlišit nepřípustné zneužití procesního institutu přistoupení účastníka do řízení od jeho přípustného využití jako prostředku žalobcovy procesní obezřetnosti.

Dovolací soud uzavírá, že v daném případě přistoupení další žalované do řízení nemůže mít za následek nedostatek podmínky řízení, pro který by bylo nutné řízení zastavit, že je nepochybné, čeho se žalobce vůči ní domáhá, že její přistoupení do řízení nebrání zásada hospodárnosti řízení (dosud ve věci neproběhlo žádné jednání, a tedy ani žádné dokazování, kromě toho, dospěje-li soud prvního stupně k závěru o nedostatku pasivní legitimace na straně původní žalované, může vůči ní žalobu zamítnout částečným rozsudkem, aniž by zároveň musel rozhodovat o věci i ve vztahu k přistoupivší žalované), že nedostatek pasivní věcné legitimace byl doposud toliko namítán v rámci obrany první žalované proti žalobě a že při rozhodování o přistoupení nebylo evidentní, že dosavadní žalovaná již v době zahájení řízení nebyla ve sporu pasivně věcně legitimována (žalobce uvedl, že vzniku škody nebyl přítomen, ani neví, jakým předmětem mu byla škoda na automobilu způsobena a co přesně vyvolalo jeho pád, a že první žalovaná zpočátku svou odpovědnost za škodu nezpochybňovala, zatímco druhá žalovaná svou odpovědnost neuznává s tím, že první žalovaná při způsobení škody vybočila z plnění pracovních úkolů). Nelze proto dospět k závěru, že žalobce návrhem na přistoupení dalšího účastníka na straně žalované zjevně sledoval obcházení institutu záměny účastníků.

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné, a proto Nejvyšší soud dovolání první žalované zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť tímto jeho usnesením řízení nekončí (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. dubna 2011
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu