25 Cdo 3896/2007
Datum rozhodnutí: 29.09.2009
Dotčené předpisy:




25 Cdo 3896/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce JUDr. L. Z., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Ing. M. Ř., zastoupenému advokátem, o 205.826,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 4 C 1509/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. května 2007, č. j. 28 Co 262/2007-224, takto:

Dovolání se odmítá.



O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Rakovníku mezitímním rozsudkem ze dne 31. 1. 2007, č. j. 4 C 1509/2003-201, rozhodl, že nárok žalobce na odškodnění újmy na zdraví způsobené žalobci dne 29. 7. 2002 jednáním žalovaného je zcela opodstatněný. Soud vyšel ze zjištění, že dne 29. 7. 2002 šel žalobce se svým synem po dlážděné veřejně přístupné cestě vedoucí k restauraci K. p. , kterou provozuje žalovaný. U stolu v předzahrádce seděl žalovaný a měl u sebe na vodítku dva psy Leonbergera o váze cca 50 kg a anglického Mastifa o váze cca 70 kg. V okamžiku, kdy žalobce procházel po cestě směrem k restauraci, se psi bez jakéhokoli jeho podnětu rozběhli k němu a jeden z nich skočil na žalobce, zakousl se mu do pravé paže a způsobil mu krvácející zranění; žalovaný obratem přitáhl psa na vodítku. Žalovaný potvrdil, že psovi, který napadl žalobce, se uvolnil řemínek u náhubku, nikdy předtím nikoho nepokousal, nebyl cvičen k obraně. Soud dovodil, že žalovaný porušil prevenční povinnost dle § 415 obč. zák, když nezajistil psa natolik, aby žalobce nepokousal, a tím, že umožnil psovi být bez náhubku, zavinil újmu, jež žalobci vznikla na zdraví. Nese tak plnou odpovědnost za škodu dle § 420 obč. zák. Nebylo totiž prokázáno, že by žalobce jakýmkoli způsobem psa dráždil nebo ho vyprovokoval, aby se pes obrátil proti němu a napadl jej. Spoluúčast žalobce na vzniklé škodě nebyla tedy prokázána, žalobce nezavdal jakoukoli příčinu k tomu, aby pes na něj zaútočil.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 5. 2007, č. j. 28 Co 262/2007-224, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho právními závěry. K námitkám v odvolání uvedl, že v daném případě není významná délka vodítka, na němž byl pes uvázán, a není ani právně významné, po které straně cesty žalobce šel; jednalo se o přístupovou cestu k restauraci, na níž vstup nebyl nijak omezen. Bylo povinností žalovaného zajistit svoje psy tak, aby nezpůsobili komukoliv zranění, a je evidentní, že žalovaný si byl vědom nutnosti toho, aby jeho psi měli náhubky. Sám totiž uvedl, že náhubek psovi sundal proto, aby se mohl napít, pak ho špatně nasadil a náhubek spadl. Musel si přitom být vědom, že by mohlo dojít k újmě na zdraví, pokud jsou psi v blízkosti jiných lidí a náhubek nemají. Žalovaný porušil § 415 obč. zák. už tím, že psa uvázal těsně vedle přístupové cesty k restauraci, po níž běžně chodí veřejnost, a nezajistil, aby pes nemohl nikoho napadnout. Nárok žalobce je zcela opodstatněný a na jeho straně nejde o spoluzavinění. Není totiž rozhodující, po které straně cesty žalobce šel, a nebyl nijak upozorněn, že se má psům vyhnout nebo že má jít po jiné straně cesty.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jeho přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. K otázce přípustnosti dovolání uvádí, že právní otázky spojené s odpovědností za škodu způsobenou zvířetem jsou rozhodovány rozdílně. Poukazuje na některá i starší rozhodnutí soudů v občanskoprávních i trestních věcech. Otázku zásadního právního významu spatřuje v posouzení, zda je povinností držitele psa zajistit, aby měl náhubek vždy, nebo jen tehdy, pokud mu to právní předpis ukládá, případně, pokud jeho zkušenosti s konkrétním zvířetem jsou takové, že vzhledem k jeho povaze je zapotřebí jej náhubkem opatřit. Uvádí, že náhubek sice psovi sejmul, aby se mohl pes napít, je však otázkou, zda vzhledem ke všem okolnostem bylo nutné opatřit psa náhubkem, neboť žádný právní předpis to neukládá. Namítá, že se soud nezabýval tím, jakým vodítkem byl pes uvázán, o jaké délce a zda takovým způsobem dostatečně psa zaopatřil. Pes byl upoután na vodítko, jeho pohyb byl tedy omezen a i žalobce se na vzniku škody podílel tím, že se k psovi příliš přiblížil a vstoupil do prostoru, ve kterém se mohl pes pohybovat. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že jeho povinností bylo zajistit, aby jeho psi na cestě měli náhubek, a je otázkou, zda je povinností držitele psa opatřit vždy psa náhubkem, a zda poškozený, který se přiblíží k upoutanému psovi, je alespoň zčásti viníkem svého zranění. Namítá, že obecná prevenční povinnost stíhala též žalobce, který se měl zdržet přiblížení k upoutaným psům, a pokud tak neučinil, spoluzavinil své zranění ve smyslu § 441 obč. zák. Navrhl, aby dovolací soud zrušil oba rozsudky a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 28. 5. 2007, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s ř.).

Nejvyšší soud v rozhodnutí odvolacího soudu neshledal žádnou otázku zásadního právního významu ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř.

Odpovědnost chovatele za škodu způsobenou domácím zvířetem se již tradičně posuzuje podle ustanovení § 415 a § 420 obč. zák., a to z hlediska potřebného dozoru nad chovaným zvířetem. Platí zde všeobecně předpokládané (presumované) zavinění s možností vyvinění se ve smyslu § 420 odst. 3 obč. zák., když žalovaný prokáže, že škodu nezavinil, nebo je-li prokázáno, že si ji způsobil sám poškozený nebo třetí osoba, anebo že vznikla náhodou, k níž sám nevytvořil podmínky (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 25. 5. 1979, sp. zn. 3 Cz 31/79, uveřejněný v Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/1981, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1094/2001, a ze dne 14. 4. 2004, sp. zn. 25 Cdo 972/2003).

Posouzení odpovědnosti chovatele zvířete z hlediska shora uvedených ustanovení neodvisí od řešení otázky předložené dovolatelem ohledně povinnosti držitele psa opatřit ho náhubkem. Forma prevenčního opatření směřujícího k zabránění možnosti způsobení škody a k tomu, aby žalovaný měl náležitý dozor nad svým psem, záležela jen na něm a pokud se zdržoval se svými psy na veřejně přístupném místě, měl tomu přizpůsobit výběr vhodných preventivních opatření (např. náhubek, uvázání, délka vodítka, dohled apod.). Jak dovodila judikatura, je povinností vlastníka, případně toho, komu vlastník psa svěří, zajistit psa takovým způsobem, aby zabezpečil ochranu okolí, zejména ostatních osob. Pokud neprovede potřebná opatření, kterými by minimalizoval možné škodlivé chování psa a případné negativní následky takového chování, lze konstatovat, že nezabezpečil ochranu ostatních osob, ačkoliv mohl předpokládat, že pes může vlivem konkrétních okolností změnit své chování a být dokonce útočný a agresivní. Majitel či chovatel zvířete by měl předpokládat, že může dojít k nepřiměřenému a nebezpečnému chování zvířete, a měl by být na takovou situaci připraven tak, aby ji zvládl. Pokud se totiž rozhodne k chovu zvířete, je třeba, aby se seznámil se vším, co s tím souvisí, a je povinen se vždy postarat o to, aby předcházel možné škodě způsobené zvířetem. Obsah jeho prevenční povinnosti přitom úzce souvisí také s místem, kde se chovatel se zvířetem nachází, neboť odlišné povinnosti budou chovatele stíhat při jejich pobytu na místě, na němž přímo nehrozí vznik škody na zdraví či na majetku třetích osob s ohledem na všechny předvídatelné okolnosti, oproti místu, kde například zvýšený výskyt a pohyb osob možnost vzniku škody podstatně zvyšuje, a proto je nezbytné psa zabezpečit i za pomoci prostředků, jež by jinak situace nevyžadovala (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 25 Cdo 3117/2006, 25 Cdo 2432/2008, publikovaný pod R 66/2009 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

V dané věci je zřejmé, že opatření zvolená žalovaným nebyla dostatečná, neboť v běžné situaci nezabránila poškození zdraví chodce v důsledku pokousání psem na veřejně přístupné cestě. Závěr o porušení prevenční povinnosti dle ust. § 415 obč. zák. je podložen výsledky řízení, přičemž předpokladem odpovědnosti za škodu způsobené psem není okolnost, že pes již předtím někoho pokousal.

Otázkou zásadního právního významu v dané věci není ani posouzení spoluzavinění žalobce na vzniku škody podle § 441 obč. zák., tedy spoluzavinění chodce, který byl pokousán psem, když procházel po veřejně přístupné cestě. Pro závěr o spoluúčasti žalobce na způsobené škodě chybí totiž jakýkoliv skutkový podklad, neboť z výsledků řízení nevyplývají žádné konkrétní okolnosti, které by nasvědčovaly tomu, že se žalobce spolupodílel na vzniku škody na svém zdraví. Jak vyplývá ze skutkových zjištění, žalobce nezavdal jakoukoli příčinu (nevyprovokoval ho, nedotkl se ho, nešlápl na něj ani jej jiným způsobem nedráždil apod.) k tomu, aby pes na něj zaútočil a pokousal ho, a už vůbec nelze spatřovat spoluzavinění žalobce v tom, že na cestě k restauraci, tedy na veřejně přístupném a obvykle k tomu účelu používaném místě, vstoupil do prostoru, v němž se pes na vodítku mohl volně pohybovat.

Jak vyplývá z výše uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo ve věci po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.

Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř.

O náhradě nákladů tohoto řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť tímto rozhodnutím řízení nekončí a o nákladech bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.



Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. září 2009

JUDr. Marta Škárová, v. r.

předsedkyně senátu