25 Cdo 3895/2009
Datum rozhodnutí: 27.04.2010
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 450 obč. zák.




25 Cdo 3895/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce J. Š., proti žalovaným 1) V. R. , zastoupenému JUDr. Josefem Provazníkem, advokátem se sídlem Praha 5, Lidická 28, jako opatrovníkem, 2) M. R. , zastoupené JUDr. Josefem Provazníkem, advokátem se sídlem Praha 5, Lidická 28, 3) M. D. a 4) M. R. , zastoupené JUDr. Josefem Provazníkem, advokátem se sídlem Praha 5, Lidická 28, za účasti České pojišťovny a. s. , se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaných, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 24 C 74/93, o dovolání žalovaných 1), 2) a 4) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2003, č.j. 39 Co 22/03-464, takto:

I. Dovolání se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal náhrady ve výši 600.000,- Kč s příslušenstvím za poškození historických automobilů, motocyklů a náhradních dílů při požáru žalobcovy dílny a garáže, který dne 31. 1. 1992 založili tehdy nezletilí žalovaní 1) a 3).
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 4. 10. 2002, č.j. 24 C 74/93-417 (poté, co byl jeho rozsudek ze dne 25. 5. 2000, č.j. 24 C 74/93-239, zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2001, č.j. 25 Co 546/2000-289), zamítl žalobu ve vztahu k žalovaným 1) a 3), žalovaným 2), 4) a původně rovněž žalovanému L. R., zemřelému dne 2. 12. 2003, jehož právními nástupci jsou žalovaní 1) a 2), uložil povinnost zaplatit žalobci 500.000,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 26. 2. 1994 do 14. 7. 1994 a 16% úrokem z prodlení od 15. 7. 1994 do zaplacení, ohledně 3% úroku z prodlení z této částky za dobu od 1. 2. 1992 do 25. 2. 1994 a zaplacení 100.000,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 1. 2. 1992 do 25. 2. 1994 a 16% úrokem z prodlení od 12. 11. 1998 do zaplacení vůči nim žalobu zamítl. Dále uložil žalovaným 2), 4), L. R. a vedlejšímu účastníkovi povinnost společně a nerozdílně zaplatit úrok z prodlení z částky 100.000,- Kč ve výši 3 % za dobu od 26. 2. 1994 do 14. 7. 1994 a ve výši 16 % za dobu od 15. 7. 1994 do 11. 11. 1998. Ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi zamítl žalobu na zaplacení 500.000,- Kč s příslušenstvím a zaplacení 100.000,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 1. 2. 1992 do 25. 2. 1994 a 16% úrokem z prodlení od 12. 11. 1998 do zaplacení. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaní 1) a 3) jako nezletilí založili dne 31. 1. 1992 požár v objektu, který žalobce užíval pro garážování a renovaci historických vozidel a ukládání součástek a náhradních dílů, a dovodil, že za škodu, která v důsledku požáru žalobci vznikla, jsou ve smyslu ustanovení § 422 odst. 1 obč. zák. odpovědni rodiče nezletilých [žalované 2) a 4) a L. R.], kteří zanedbali dohled nad nezletilými a odpovědnosti se nezprostili (§ 422 odst. 2 obč. zák.). Vázán žalobou, po zohlednění částky 100.000,- Kč vyplacené v průběhu řízení žalobci vedlejším účastníkem, uložil rodičům tehdy nezletilých škůdců povinnost zaplatit společně a nerozdílně (§ 438 obč. zák.) 500.000,- Kč, když po obsáhlém dokazování uzavřel, že při požáru shořely dva historické automobily GAZ Čajka 13, r.v. 1975, a Škoda Populár Monte Carlo, r.v. 1937, jejichž vlastníkem byl žalobce; cena těchto automobilů byla znaleckým posudkem stanovena v rozmezí min. 336.000,- Kč / max. 420.000,- Kč a min. 470.400,- Kč / max. 588.000,- Kč. Důvody pro přiměřené snížení náhrady škody podle ustanovení § 450 obč. zák. soud neshledal. Žalobce je sice z hlediska majetkových poměrů situován lépe než žalovaní, avšak nezletilí způsobili škodu na nenahraditelných věcech, jejich rodiče, ačkoli byli v rozhodné době doma, se nezajímali, co nezletilí venku dělají, přičemž nelze přehlédnout skutečnost, že žalobce neuplatnil náhradu škody v plné výši.
K odvolání žalovaných 2), 4) a L. R. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 10. 2003, č.j. 39 Co 22/03-464, rozsudek soudu prvního stupně v části napadené odvoláním potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud doplnil dokazování a uzavřel, že soud prvního stupně řádně zhodnotil všechny provedené důkazy, učinil na jejich základě odpovídající skutkové závěry a správné je rovněž jeho právní posouzení věci. K námitkám uplatněným v odvolání uvedl, že neshledal důvody pro zpochybnění správnosti a přesvědčivosti závěrů znaleckých posudků, že je zcela nerozhodné, zda při stanovení výše škody soud prvního stupně vycházel z maximálních či minimálních cen obou vozidel, jak byly vyčísleny znaleckým posudkem, neboť v řízení požadovaná částka v žádném případě nedosahovala jejich součtu, stejně tak nejsou relevantní námitky stran identifikace předmětných automobilů. Ztotožnil se rovněž se závěrem o nedostatku důvodů pro aplikaci moderačního práva ve smyslu ustanovení § 450 obč. zák.
Rozsudek odvolacího soudu napadly žalované 1), 2) a 4) obsahově shodnými dovoláními, jejichž přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a co do dovolacího důvodu odkazují na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozsudku spatřují v jeho rozporu se zákonem, konkrétně ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud se dle jejich mínění řádně nevypořádal se všemi odvolacími námitkami, pouze paušálně a povrchně odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, a napadený rozsudek je proto nepřezkoumatelný. Vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřují v postupu soudu prvního stupně při zjišťování skutkového stavu soud založil některá skutková zjištění na výpovědi Ing. K., ačkoliv žalovaní namítli jeho podjatost jako znalce, a podmínky pro hodnocení jeho výpovědi jako svědecké nebyly splněny, soud přiznal žalobci náhradu za vozidla sice stejného typu, ale odlišného roku výroby, než bylo požadováno v žalobě. Zcela pominul důkazy, které nekorespondovaly s jeho závěry. Pochybení soudu prvního stupně shledávají také v tom, že při jednání ze dne 19. 4. 1996 bylo odmítnuto zastoupení žalovaných Mgr. R. P. Po právní stránce postupovaly soudy obou stupňů nesprávně, když v rámci svých úvah o možnosti aplikace moderačního práva zohlednily zjištění, že rodiče, ač jim v tom nic nebránilo, nezabezpečili nad nezletilými dohled. Zanedbání dohledu je však předpokladem pro vznik samotné odpovědnosti za škodu podle § 422 odst. 1 obč. zák, nemůže být tedy znovu přičítáno osobě, která dohled měla zajistit, při posuzování podmínek pro snížení náhrady. Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání - v souladu s čl. II. bodem 3 zákona č. 59/2005 Sb. podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (dále opět jen o. s. ř. ) a shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), avšak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nepřichází v posuzované věci v úvahu, neboť zde není splněna podmínka jiného rozhodnutí soudu prvního stupně v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu obsaženým v jeho zrušujícím usnesení.
Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je dovolání přípustné, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, tj. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tak může být založena, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Předpokladem zkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je závěr, že ve výše uvedeném smyslu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, tedy že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Dovolatelé odvolacímu soudu prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. vytýkají, že nesprávným postupem při zjišťování skutkového stavu věci zatížil řízení vadou. Je-li však přípustnost dovolání teprve zvažována [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], nemůže být námitka vady řízení při zjišťování skutkového stavu věci právně relevantní, pokud nejde o právní otázku zásadně významnou. Dovolací soud sice k vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [stejně jako k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.] přihlíží, i když nebyly v dovolání uplatněny, avšak pouze je-li dovolání již jinak přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), vady samotné přípustnost dovolání nezakládají (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Dovolací soud přesto toliko nad rámec odůvodnění svého rozhodnutí konstatuje, že odvolací soud se v odůvodnění napadeného rozsudku (s. 4 5) s odvolacími námitkami (jež jsou po obsahové stránce totožné s námitkami uplatněnými k tomuto dovolacímu důvodu v dovolání) vypořádal dostačujícím způsobem.
Dovolatelé dále odvolacímu soudu vytýkají, že při úvaze o možnosti snížení náhrady podle § 450 obč. zák. přičetl žalovaným k tíži nedostatečný dohled nad nezletilými v rozhodné době, ačkoli zanedbání dohledu je jedním z předpokladů samotného vzniku odpovědnosti podle § 422 obč. zák.
Podle § 450 obč. zák. soud přiměřeně sníží náhradu škody z důvodů zvláštního zřetele hodných. Vezme přitom zřetel zejména k tomu, jak ke škodě došlo, jakož i k osobním a majetkovým poměrům fyzické osoby, která ji způsobila; přihlédne přitom také k poměrům fyzické osoby, která byla poškozena.
Zákon přitom výslovně nestanoví, co je důvodem zvláštního zřetele hodným, je tedy na úvaze soudu, které okolnosti konkrétního případu jako takové důvody vyhodnotí. Okolnosti, které jsou v tomto ustanovení vyjmenovány a k nimž soud podle tohoto ustanovení má zejména přihlédnout, tj. jak ke škodě došlo a osobní a majetkové poměry účastníků na obou stranách sporu, odvolací soud, resp. soud prvního stupně, do své úvahy zahrnul, a nelze mu tedy vytýkat, že by při úvaze o aplikaci § 450 obč. zák. pochybil. Otázku, zda a které další skutečnosti soud uzná jako důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu § 450 obč. zák. a jak tyto důvody vyhodnotí, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi, neboť její těžiště leží v rovině skutkové a zpravidla se jedná o jedinečnou situaci; tyto okolnosti jsou v každé věci individuální.
Jelikož ze shora uvedených důvodů nelze napadené rozhodnutí považovat za zásadně právně významné ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy žalobci náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalovaným 1), 2) a 4) právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. dubna 2010

JUDr. Robert Waltr,v.r.
předseda senátu