25 Cdo 3882/2007
Datum rozhodnutí: 28.04.2010
Dotčené předpisy: § 420 obč. zák., § 441 obč. zák.







25

Cdo 3882/2007


ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců
a) F. K.,
a
b) H. K.,
proti žalovanému
Mgr.

P. T.,
o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 7 C 178/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. ledna 2007, č. j. 44 Co 128/2004-120, takto:


I. Dovolání
se zamítá.

II. Žádný z účastníků
nemá právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 10. 12. 2003, č. j. 7 C 178/98-105, zamítl žalobu na zaplacení částky 95.055,- Kč s příslušenstvím, ohledně částky 58.045,- Kč s příslušenstvím řízení zastavil, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Rozhodl tak o nároku na náhradu škody (§ 420 odst. 1 obč. zák.) na věcech, které žalovaný protiprávně vystěhoval poté, co násilně vnikl do bytu žalobců (byl za toto jednání pravomocně odsouzen pro trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 trestního zákona), a naskládané do pytlů je ponechal stát na chodbě před bytem. Žalovaný žalobce vyzval k převzetí věcí, ti však nereagovali, ačkoliv tak mohli učinit, jakmile jim policie umožnila vstup do bytu. I když tedy žalovaný porušil právní povinnost, neshledal soud příčinnou souvislost mezi jeho jednáním a škodou na věcech, které se ztratily v důsledku zvláštního vztahu žalobců k věcem, které na jednu stranu označovali za cenné, na druhou stranu se nijak nepostarali o jejich převzetí. V rozsahu 50.000,- Kč pak žalobci neprokázali ztrátu věcí vztahujících se k podnikání žalobkyně b).


K odvolání žalobců Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. 1. 2007, č. j. 44 Co 128/2004-120, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalovanému, aby žalobcům k ruce společné a nerozdílné zaplatil 25.000,- Kč s 21% úrokem z prodlení od 29. 11. 1997 do zaplacení, ve zbývajícím rozsahu (vyjma výroku o zastavení řízení) jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a zatímco ohledně částky 50.000,- Kč se ztotožnil s jeho závěrem, nesouhlasil s tím, že mezi neoprávněnou držbou věcí ze strany žalovaného a vznikem škody není příčinná souvislost. Nelogickým počínáním ve vztahu ke svým věcem, které žalobci zřejmě v souvislosti s trestním stíháním žalovaného ponechali bez dozoru na chodbě, ačkoliv jich alespoň část mohli odnést a škodu tím eliminovat, žalobci vznik škody spoluzavinili. Odvolací soud s odkazem na ustanovení § 420 odst. 3 obč. zák. určil jejich podíl tak, že jim přiznal na náhradě 25.000,- Kč.


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž označuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a vytýká odvolacímu soudu závěr o příčinné souvislosti. Poukazuje na závěr soudu prvního stupně, že věci byly uloženy do přízemní kanceláře, kterou užívala a do níž měla přístup žalobkyně b), takže žalovaný je neměl v držbě, naopak žalobcům nic nebránilo s nimi disponovat. Po dalších šesti měsících pak žalovaný věci přestěhoval do sklepa, o čemž žalobce vyrozuměl. Z toho dovolatel vyvozuje, že žalobci neměli zájem věci převzít a že vznik škody na údajně zadržených věcech byl od počátku jejich přáním . Kromě toho má dovolatel za to, že šlo o věci bezcenné, což nebylo znalcem dostatečně zohledněno.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., není důvodné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 15. 1. 2007, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 srov. bod 12, čl. II zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).


Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud je povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., stejně jako k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a to i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence takových vad nebyla dovolatelem namítána a nevyplývá ani z obsahu spisu.


Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel uplatňuje jako důvod dovolání [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.


V dané věci není sporu o tom, že žalovaný neoprávněně vnikl do bytu žalobců (byl pro toto jednání odsouzen pravomocným trestním rozsudkem) a v souvislosti s tím odtud vyklidil jejich věci. Ačkoliv dovolatel ve svůj prospěch poukazuje na skutkové zjištění soudu prvního stupně, že věci z bytu předal do dispozice žalobkyně, žádný takový skutkový závěr učiněn nebyl, a bez ohledu na určité nesrovnalosti v konkrétním vymezení, kam byly věci uloženy a jak s nimi bylo následně nakládáno, nemůže být pochyb o tom (proti tomu nevznáší námitky ani dovolatel), že žalovaný tyto věci minimálně odstranil z bytu a vystavil je nebezpečí vzniku škody ztrátou či odcizením. I když není přesný závěr odvolacího soudu, že šlo o neoprávněnou držbu na straně žalovaného, spočívá porušení právní povinnosti právě v neoprávněném zacházení s věcmi a jejich vynesení z bytu, čímž byl navozen stav, kdy věci byly po určitou dobu vystaveny možné újmě. Pak není důvodu pochybovat o tom, že takové počínání bylo prvotním předpokladem (příčinou, bez níž by k následku nedošlo) ztráty věcí a že je dán vztah příčinné souvislosti. Následný postup žalobců, kteří zřejmě měli možnost se o věci postarat, nicméně tak vzhledem k probíhajícím úkonům trestního řízení neučinili, na porušení právní povinnosti žalovaným nic nemění; může být posuzován jako spoluzavinění poškozených na vzniku škody podle § 441 obč. zák., jak ostatně odvolací soud učinil, byť odkázal nepřesně na ustanovení § 420 odst. 3 obč. zák. V tomto případě je posouzení rozsahu míry spoluzavinění otázkou úvahy soudu, kterou nelze považovat za nepřiměřenou či za nesprávnou po právní stránce, jestliže ji odvolací soud stanovil (vzhledem k přiznané částce z hodnoty skutečně prokázaných věcí) přibližně v jedné polovině. Výhrady dovolatele ke zjištění ceny věcí ve znaleckém posudku pak mají pouze obecný charakter a nepředstavují způsobilý dovolací důvod, jímž by skutkové zjištění soudu, opírající se o znalecký posudek, mohlo být úspěšně zpochybněno.


Z těchto důvodů je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný; Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.



O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalobcům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 28. dubna 2010



JUDr. Petr Vojtek , v. r.

předseda senátu