25 Cdo 3834/2010
Datum rozhodnutí: 01.09.2011
Dotčené předpisy: § 424 obč. zák., § 107a o. s. ř.




25 Cdo 3834/2010

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce J. H. , zastoupeného JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem Kralupy nad Vltavou, Riegrova 172, proti žalovanému L. M. , zastoupenému Mgr. Eduardem Benešem, advokátem se sídlem Praha 9, Na Rozcestí 1434/6, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 8 C 86/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2010, č.j. 31 Co 103/2010-146, takto:

I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2010, č.j. 31 Co 103/2010-146, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, se zamítá a ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá .

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 19.884,- Kč k rukám JUDr. Jiřího Stránského, advokáta se sídlem Kralupy nad Vltavou, Riegrova 172, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobce se domáhal zaplacení 148.418,- Kč s odůvodněním, že tato částka představuje škodu, která mu vznikla úmyslným jednáním žalovaného v rozporu s dobrými mravy spočívajícím v tom, že postoupením pohledávky uplatněné v soudním řízením nesolventní společnosti, jejímž jediným společníkem byl žalovaný, se stala nevymahatelnou náhrada nákladů řízení v uvedeném řízení žalobci přisouzená proti společnosti, která vstoupila do uvedeného řízení na místo tehdejšího žalobce.

Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 17. 12. 2009, č.j. 8 C 86/2007-121, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud zjistil, že L. M. (v nyní projednávané věci žalovaný) podal 21. 5. 2002 u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 10 C 721/2002 proti J. H. (v nyní projednávané věci žalobci) žalobu o vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v investicích do rodinného domu J. H. V průběhu řízení byla předmětná pohledávka postoupena společnosti REDOK, spol. s r.o. Usnesením ze dne 10. 2. 2005, č.j. 10 C 721/2002-148, soud připustil, aby na místo žalobce vstoupila do řízení na místo žalobce L. M. společnost REDOK, spol. s r.o., která posléze vzala žalobu zpět. Usnesením ze dne 3. 3. 2005 bylo řízení zastaveno a žalovanému J. H. byla přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 158.538,- Kč. Krajský soud v Praze svým usnesením ze dne 31. 5. 2005, č.j. 10 C 721/2002-162, usnesení soudu prvního stupně potvrdil s tím, že změnil napadený výrok o náhradě nákladů řízení tak, že její výše činí 148.418,- Kč. Dne 27. 7. 2005 podala společnost REDOK, spol. s r.o., návrh na prohlášení konkursu na svůj majetek. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2005, č.j. 98 K 33/2005-43, byl návrh na prohlášení konkursu na majetek společnosti REDOK, spol. s r.o., zamítnut pro nedostatek majetku. Společnost REDOK, spol. s r.o., byla vymazána z obchodního rejstříku 31. 1. 2006. Soud prvního stupně v nyní projednávané věci dospěl k závěru, že žalobce neprokázal, že by se žalovaný dopustil úmyslného jednání proti dobrým mravům, v důsledku čehož by žalobci vznikla škoda spočívající v nerozmnožení jeho majetku o přisouzenou náhradu nákladů řízení ve výši 148.418,- Kč. Soud prvního stupně argumentoval tím, že došlo k platnému postoupení pohledávky L. M. na REDOK, spol. s r.o., přičemž v době postoupení pohledávky nemohl žádný z účastníků vědět, jakým způsobem bude posléze soudem rozhodnuto při zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby o nákladech řízení, když v úvahu přicházela i možnost aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. Podle soudu nemělo jednání L. M.. spočívající v postoupení pohledávky, známky šikany, zákeřnosti, msty či ziskuchtivosti tak, aby mohlo být označeno jako výkon práva směřující úmyslně ke vzniku škody.

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 4. 2010, č.j. 31 Co 103/2010-146, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 148.418,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím. Odvolací soud posoudil jednání žalovaného v širších souvislostech, tedy jako celek, který započal dne 2. 2. 2005 převodem obchodní společnosti REDOK, spol. s r.o., na žalovaného, jenž se stal jejím jediným jednatelem a společníkem, pokračoval dne 3. 2. 2005 postoupením zjevně promlčené pohledávky uplatněné ve věci sp. zn. 10 C 721/2002 na tuto společnost, návrhem na vstup společnosti do řízení na místo žalobce, zpětvzetím žaloby a zastavením řízení a skončil zamítnutím návrhu na prohlášení konkursu pro nedostatek majetku a výmazem této společnosti z obchodního rejstříku poté, co jí byla uložena povinnost hradit náklady řízení žalobci. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že uvedené jednání žalovaného je úmyslným jednáním (ve formě nepřímého úmyslu) odporujícím dobrým mravům ve smyslu § 424 občanského zákoníku (dále jen obč. zák.), když motivem popsaného jednání žalovaného byla snaha vyhnout se povinnosti hradit náklady řízení, což se mu podařilo, neboť pohledávka žalobce ve výši 148.418,- Kč se po zániku společnosti REDOK, spol. s r.o., stala nevymahatelnou.

Proti rozsudku odvolacího soudu (všem jeho výrokům) podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení). Dovolatel tvrdí, že k postoupení pohledávky došlo nikoliv v úmyslu poškodit žalobce, ale v úmyslu postoupit úplatně pohledávku (v daném případě za 1 Kč) při vědomí, že pokud dojde následně ke zpětvzetí žaloby, žádný z účastníků nezaviní jeho zastavení a každá ze stran si ponese své náklady řízení. V tomto směru odkazuje na právní názor vyjádřený v rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4.2.2003, č.j. 4 Cmo 564/2001-50, uveřejněném v Bulletinu advokacie č. 10/2003. Dovolatel uvádí, že nechtěl svým postupem způsobit žalobci škodu, naopak chtěl dosáhnout nulové varianty ohledně nákladů řízení a docílit zastavení soudního řízení. Dovolatel popisuje též další okolnosti, jež jej vedly ke zpětvzetí žaloby. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a přiznal mu náhradu nákladů dovolacího řízení.

Ve vyjádření k dovolání žalobce dovozuje přímý úmysl žalovaného poškodit ho, když po doručení konečného rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o povinnosti postupníka nahradit náklady řízení, bylo oznámeno zástupci žalobce, aby přihlásil svoji pohledávku do konkursního řízení, které bude sám postupník iniciovat, neboť nevlastní žádný majetek ani pohledávky a jeho splatné závazky jsou vyšší než jeho majetek. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nedůvodné zamítl a přiznal mu náhradu nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolání do výroku I. rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť jím došlo ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle ustanovení § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti.

Podle ustanovení § 424 obč. zák. odpovídá za škodu i ten, kdo ji způsobil úmyslným jednáním proti dobrým mravům.

Odpovědnost za úmyslné jednání proti dobrým mravům se kromě případů právem neupraveného jednání vztahuje na případy výkonu práva, který je však prováděn způsobem, jenž směřuje k poškození jiného a stává se tak vlastně zneužitím práva. Jednání, které směřuje k uskutečnění výsledku, jenž je zákonem předpokládán, je jednáním dovoleným i v případě, že jeho vedlejším následkem je případný vznik újmy jiného. Pokud však někdo vykonává své právo způsobem, který záměrně poškozuje jiného, jde o šikanózní výkon práva, a tedy o jednání proti dobrým mravům, kdy výkon práva se stává toliko prostředkem k poškození jiného. Povaha této odpovědnosti spočívá v tom, že jednání proti dobrým mravům má vedle morálního odsouzení též za následek občanskoprávní odpovědnost, jsou-li dány její předpoklady. Občanský zákoník se omezuje na sankcionování nejzávažnějších jednání proti dobrým mravům, a to jen jednání úmyslných, přičemž zavinění škůdce se nepresumuje, a důkazní břemeno ve sporu leží na poškozeném (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník. I. § 1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, s. 1235).

Samotné postoupení pohledávky v průběhu soudního řízení nelze považovat za jednání v rozporu s dobrými mravy, v daném případě je však nutné zohlednit veškeré okolnosti případu, jak správně učinil odvolací soud. Jestliže podle skutkových zjištění odvolacího soudu v době převodu (zjevně promlčené) pohledávky žalovaným na společnost, jejímž byl jediným jednatelem a společníkem, bylo zřejmé, že postupník nevykazuje žádnou hospodářskou aktivitu a případné závazky nebude moci plnit, nelze za chybnou označit úvahu odvolacího soudu, že postoupení pohledávky bylo ryze účelové a mělo za cíl vyhnout se hrazení nákladů řízení, a tím způsobit protistraně škodu ve formě ušlého zisku. V těchto okolnostech pak spočívá též základní odlišnost projednávané věci od věci, jíž se týká rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, na něž odkazuje dovolatel.

Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že v předmětné věci byly splněny předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu ve smyslu § 424 obč. zák., neboť se dopustil úmyslného jednání odporující dobrým mravům, které bylo příčinou vzniku škody na straně žalobce v uplatněné výši, je jeho právní posouzení věci v mezích uplatněného dovolacího důvodu správné.

Polemizuje-li dovolatel se skutkovými závěry odvolacího soudu o tom, že jeho jednání bylo vedeno úmyslem vyhnout se hrazení nákladů řízení, čímž v nepřímém úmyslu způsobil škodu žalobci, pak tato námitka spočívající v předestření odlišného hodnocení provedených důkazů, popřípadě v nepřípustném tvrzení nových skutečností v dovolacím řízení (§ 241a odst. 4 o. s. ř.), nezakládá výslovně uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, ani jiný způsobilý dovolací důvod.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal ani existenci vad řízení, k nimž je povinen přihlížet i bez návrhu (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolání žalovaného do měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

Dovolání do výroků rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné. Výrok o náhradě nákladů řízení, ačkoli je obsažen v rozsudku, má povahu usnesení (§ 167 odst. 1 o. s. ř.), proto se přípustnost dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení posuzuje podle ustanovení upravujících přípustnost dovolání proti usnesení, tj. podle ustanovení § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není uvedeno v taxativním výčtu ustanovení § 238 ani § 238a o. s. ř. a přípustnost dovolání proti tomuto výroku nelze dovodit ani z ustanovení § 239 o. s. ř. Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolatelem zmiňovaná závislost nákladových výroků na výrocích o věci samé, jež má význam pouze potud, že je-li dovolání do výroku o věci samé přípustné a důvodné, zruší dovolací soud též závislé výroky o nákladech řízení (§ 242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).

Nejvyšší soud proto dovolání do nákladových výroků rozsudku odvolacího soudu odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. tak, že v dovolacím řízení neúspěšnému žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 19.884,- Kč včetně 20 % DPH (§ 3 odst. 1 bod 4, § 10 odst. 3, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů a § 137 odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 1. září 2011

JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu