25 Cdo 3833/2007
Datum rozhodnutí: 22.10.2009
Dotčené předpisy:





25 Cdo 3833/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra, v právní věci žalobkyně C. s.r.o., zastoupené advokátkou, proti žalované G. P. a.s., o zaplacení 1,286.473,33 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2, pod sp. zn. 17 C 245/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2007, č. j. 68 Co 66/2007-103, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:


Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 27. 10. 2006, sp. zn. 17 C 245/2004-78, zamítl žalobu na zaplacení částky 1,286.473,33 Kč s úrokem z prodlení 3% od 1. 6. 2003 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Soud neshledal důvodným požadavek žalující společnosti (dále též žalobkyně) na zaplacení plnění z pojistné smlouvy za odcizené klenoty a cennosti. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně uzavřela dne 16. 4. 2002 se žalovanou pojišťovnou smlouvu, jejímž předmětem bylo pojištění jejích podnikatelských rizik. Nedílnou součástí pojistné smlouvy v souladu s § 788 odst. 2 obč. zák. byly Všeobecné pojistné podmínky a v návaznosti na ně Smluvní ujednání pro případ odcizení. Žalovaná se zavázala poskytnout plnění do výše individuálně sjednané částky, maximálně však do výše pojistné částky odpovídající způsobu zabezpečení v okamžiku pojistné události, který byl pro jednotlivé druhy specifikován. V prodejně žalobkyně dne 22. 10. 2002 došlo k vloupání a k odcizení majetku v hodnotě 1,965.030,- Kč. Neznámý pachatel rozbil sklo vstupních dveří, skleněné vitríny uvnitř prodejny a odcizil hodinky a šperky, jež byly umístěny v uzamčených skleněných vitrínách. Trezorová místnost v prodejně zřízena nebyla. Žalovaná na základě řádně uplatněné pojistné události plnila celkem podle pojistné smlouvy částku 678.556,67 Kč, z toho za odcizené cennosti pouze částku 20.000,- Kč, neboť cennosti nebyly zabezpečeny v souladu s příslušným Smluvním ujednáním pro případ odcizení. Soud neshledal důvody pro vyšší plnění, když na základě zjištění o zabezpečení prodejny v době vloupání dovodil, že tento způsob odpovídal svým charakterem základnímu stupni zabezpečení pro cennosti, jemuž podle Smluvního ujednání pro případ odcizení odpovídá základní limit plnění do 20.000,- Kč. Dovodil, že obsah smlouvy, především podmínky zabezpečení cenností, byl oběma účastnicím pojistné smlouvy zřejmý od samého počátku a žalobkyní tvrzený výklad smluvních ujednání označil za nesprávný.


K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 4. 2007, sp. zn. 68 Co 66/2007-103, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a plně se ztotožnil s jeho závěrem, že mezi účastnicemi byla uzavřena platná pojistná smlouva (§ 788 a násl. obč. zák.), jejíž znění nezpůsobuje žádný výkladový problém a její ujednání jsou jasná a srozumitelná. Ve smlouvě nebyl dohodnut individuální stupeň zabezpečení cenností a protože způsob jejich zabezpečení v době pojistné události odpovídá podle smlouvy nejnižšímu stupni zabezpečení, plnila jí žalovaná v řádné výši.


Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Nesouhlasí především se závěrem odvolacího soudu, že mezi účastnicemi nebyl dohodnut individuální stupeň zabezpečení, a dovozuje, že tím, že jako limit pojistného plnění byla sjednána částka 6.000.000 Kč, byl sjednán i odpovídající stupeň zabezpečení dle přílohy A, konkrétně stupeň č. 7, přičemž způsob zabezpečení by potom měl být v souladu s uvedenou přílohou proveden individuálně. V řešení této otázky spatřuje zásadní právní význam pro rozhodnutí, a rovněž za zásadní považuje otázku, zda konkretizace sjednaného stupně zabezpečení č. 7 představuje pouze faktické provedení smlouvy anebo samostatný písemný právní úkon. Podstata sporu spočívá dle dovolatelky v obsahu individuálně dohodnutého zabezpečení, výkladové potíže nastaly až v souvislosti s výplatou pojistného plnění a odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval výkladem pojmu individuální , že nepřihlédl k tvrzení žalobkyně, že pojištěné věci nejsou cennostmi, a že řízení je postiženo vadami, když soud neprovedl důkaz výslechem zaměstnance žalobkyně a znaleckým posudkem. Navrhla, aby napadený rozsudek, popř. i rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení.


Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že vyřešení žalobkyní nastolených otázek nelze přikládat zásadní právní význam, neboť se jedná toliko o výklad konkrétní individuální pojistné smlouvy, a navrhla odmítnutí, případně zamítnutí dovolání.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 23. 4. 2007, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).


Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.


Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).


Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.


Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že výplatou pojistného plnění za odcizené zboží v prodejně klenotnictví žalobkyně byl její nárok uspokojen v souladu se sjednanou pojistnou smlouvou. Žalobkyně v dovolání podává svůj vlastní výklad ustanovení přílohy A k pojistné smlouvě, týkající se plnění v případě pojistné události - odcizení movitých věcí včetně cenností krádeží vloupáním, když uvádí, že se stupeň zabezpečení odvíjí nikoliv od způsobu zabezpečení věcí, ale od výše dohodnutého limitu pojistného plnění.


V dovolání žalobkyně sice uvádí, že uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř., z vylíčení námitek v dovolání však vyplývá, že především nesouhlasí s tím, jak soudy obou stupňů na základě provedených důkazů zjistily skutkový stav věci, a namítá, že obsah ujednání v pojistné smlouvě nebyl zjištěn správně; ve skutečnosti tedy napadá rozsudek odvolacího soudu v otázce skutkových zjištění. Závěr soudů o tom, zda a jaké podmínky pro výplatu pojistného plnění byly mezi smluvními stranami dohodnuty v písemné smlouvě, je závěrem skutkovým, který je podkladem pro právní posouzení uplatněného nároku. Nejde tedy o otázku právní, která by mohla založit přípustnost dovolání pro její zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.


Ani otázka výkladu jednotlivých ustanovení uzavřené pojistné smlouvy včetně jejích příloh, nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Neurčitost smlouvy jakožto projevu vůle se týká jeho obsahové stránky. Pro případ vzniku pochybností o obsahu právního úkonu zákon v § 35 odst. 2 obč. zák. formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu podrobí zkoumání i vůli jednajících osob, aniž by však jejich projev vůle nahrazoval či doplňoval. Dospěl-li odvolací soud v posuzovaném případě k závěru, že obsah pojistné smlouvy ohledně výše plnění pro případ pojistné události (odcizení zboží) vyplývá přímo z písemné smlouvy včetně jejích příloh, nelze jeho rozhodnutí považovat za rozhodnutí v rozporu s hmotným právem. Ostatně tato otázka se týká výkladu obsahu dvoustranného právního úkonu založeného na skutkově jedinečném základě, a má proto význam především pro posouzení této konkrétní věci bez obecnějšího dopadu na rozhodovací činnost soudů.


Jestliže individuální stupeň zabezpečení nebyl v uzavřené pojistné smlouvě sjednán, nemá v takovém případě ani výklad tohoto pojmu zásadní právní význam, a to především pro rozhodnutí samo.


Námitkou, že nebyly provedeny veškeré navržené důkazy, vystihuje žalobkyně dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. K okolnostem uplatněným tímto dovolacím důvodem může být při posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnuto pouze za předpokladu, že jde o řešení procesní otázky zásadního významu. Vytýkaná vada řízení však přípustnost dovolání nezakládá, neboť nejde o procesní otázku zásadně právně významnou, a k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení dovolací soud přihlíží jen, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3, věta druhá o. s. ř.).


Jak vyplývá z výše uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 22. října 2009


JUDr. Marta Škárová, v. r.


předsedkyně senátu