25 Cdo 3829/2008
Datum rozhodnutí: 14.07.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 106 obč. zák., § 420 obč. zák.




25 Cdo 3829/2008


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobkyně M. I. , zastoupené Mgr. Noemi Ilczyszynovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Americká 15, proti žalované CEMEX Czech Republic, k. s., IČO 25821903, se sídlem Praha 5, Řevnická 170/4, zastoupené JUDr. Josefem Svobodou, advokátem se sídlem Praha 7, Poupětova 3, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované Kooperativy, pojišťovny, a. s ., IČO 47116617, se sídlem Praha 1, Templova 5, o 1.093.358 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 34 C 395/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2008, č.j. 53 Co 363/2007-282, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360 Kč k rukám JUDr. Josefa Svobody, advokáta se sídlem Praha 5, Řevnická 170/4, do tří dnů od právní moci usnesení.
O d ů v o d n ě n í:

Žalobkyně se domáhala po žalované částky 1.093.358 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která jí vznikla dodáním vadné betonové směsi na stavbu rodinného domu.

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 28. 4. 2006, č.j. 34 C 395/2003-213, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že betonovou směs u žalované objednala stavební firma ISOBAU, s. r. o., nikoli žalobkyně. Jelikož neexistoval mezi žalobkyní a žalovanou žádný smluvní vztah, žalovaná neporušila vůči žalobkyni svou smluvní povinnost a nelze jí přičíst ani porušení jiné právní povinnosti. Námitkou promlčení se soud vzhledem ke svému závěru nezabýval.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 2. 2008, č.j. 53 Co 363/2007-282, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, ve výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně k žalované nebyla v žádném smluvním vztahu, tudíž se nemůže vůči ní domáhat plnění z titulu nesplnění závazku plynoucího z kupní smlouvy, ale neztotožnil se již s názorem soudu prvního stupně o neexistenci obecné odpovědnosti žalované za způsobenou škodu podle § 420 obč. zák. Pokud žalovaná porušila smluvní povinnost vůči ISOBAU, s. r. o., a vyrobila vadnou betonovou směs, bylo by toto porušení smluvní povinnosti protiprávním úkonem i vůči žalobkyni jako poškozené bez ohledu na to, zda byla účastnicí smluvního vztahu. Odvolací soud usoudil, že je nárok žalobkyně promlčen, vzhledem k tomu, že žaloba byla podána 14. 8. 2003 a žalobkyně se obrátila na žalovanou s požadavkem na náhradu škody 1. 10. 2000, kdy již věděla o tom, že jí škoda vznikla a kdo za ni odpovídá, takže nárok na náhradu škody byl uplatněn u soudu po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby (§ 106 odst. 1 obč. zák.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a v němž odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zásadní právní význam přisuzuje otázce promlčení v dané věci. Domnívá se, že odvolací soud své rozhodnutí o promlčení nároku dovolatelky právně neodůvodnil. Podle dovolatelky skutečnost podstatná pro určení počátku subjektivní promlčecí doby podle § 106 odst. 1 obč. zák. nastala uznáním škody ze strany žalované prohlášením ze dne 19. 2. 2003. Namítá, že o tom, kdo odpovídá za škodu, se dozvěděla právě tímto prohlášením. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně požádala o odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu.

Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolání žalobkyně bylo odmítnuto jako nepřípustné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání - v souladu s čl. II. bodem 12 zák. č. 7/2009 Sb. podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen o. s. ř. ) a shledal, že bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá námitka nesprávného určení počátku běhu subjektivní promlčecí doby. Po právní stránce odvolací soud odůvodnil promlčení nároku uplynutím dvouleté subjektivní promlčecí doby, která počala běžet okamžikem, kdy se žalobce dozvěděl o vzniku škody a o tom, kdo za ni odpovídá, (dne 1. 10. 2000), a uplynula před podáním žaloby (14. 8. 2003). Posouzení otázky promlčení je v souladu se zákonem (srov. § 106 odst. 1 obč. zák.) i ustálenou judikaturou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1168), nelze tedy dospět k závěru, že by napadené rozhodnutí mělo po právní stránce zásadní význam. Odvolací soud posuzoval otázku promlčení na základě konkrétních skutkových zjištění, přičemž závěr, kdy se žalobkyně o vzniku škody a o tom, kdo za ni odpovídá, dozvěděla, je otázkou skutkovou, která v případě přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepodléhá dovolacímu přezkumu.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné; Nejvyšší soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem za 1 úkon v částce 10.000 Kč [odměna z částky určené podle § 10 odst. 3, § 3 odst. 1 bod 6. vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění účinném před nabytím účinnosti vyhlášky č. 277/2006 Sb. (dovolací řízení bylo zahájeno dne 23. 6. 2008), krácená dvakrát o polovinu podle § 18 odst. 1, § 15 a § 14 odst. 1 téže vyhlášky] a náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb. v částce 300 Kč (vyjádření k dovolání bylo podáno dne 10. 7. 2008), vše navýšeno o 20% DPH podle § 137 odst. 3 o. s. ř., tj. celkem 12.360 Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. července 2011
JUDr. Robert Waltr , v. r. předseda senátu