25 Cdo 3815/2009
Datum rozhodnutí: 23.09.2010
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 447 odst. 1 obč. zák.




25 Cdo 3815/2009


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce J. T. , zastoupeného Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem, se sídlem Litoměřice, Nerudova 22 proti žalované České republice Ministerstvu obrany , s adresou pro doručování Vojenský úřad pro právní zastupování Ministerstva obrany, se sídlem Praha 6, nám. Svobody 471, o náhradu škody na zdraví, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 9 C 188/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. dubna 2009, č.j. 12 Co 795/2008-430, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 9. 10. 2008, č.j. 9 C 188/99-413, podle § 96 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) zastavil řízení ohledně částky 226.776,- Kč s příslušenstvím, zamítl žalobu, pokud se žalobce domáhal zaplacení částky 171.446,- Kč a částky 128.492,70 Kč s příslušenstvím, uložil žalované povinnost platit žalobci 1.763,- Kč měsíčně vždy do 20. dne v měsíci počínaje 1. 10. 2008 a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně rozhodoval za stavu, kdy v dané věci nejprve rozsudkem ze dne 18. 11. 2005, č.j. 9 C 188/99-238 (částečně zrušeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 6. 2007, č.j. 12 Co 53/2006-283) pravomocně přiznal žalobci nárok na zaplacení 146.656,- Kč s 12% úrokem z prodlení od 2. 6. 1999, 7.360,- Kč a 1.472,- Kč měsíčně počínaje 1. 8. 2005. V pořadí druhým rozsudkem ze dne 19. 6. 2008, č.j. 9 C 188/99-391, rozhodl soud prvního stupně o základu žalobního nároku tak, že je opodstatněn v rozsahu 70 %. Vycházel přitom ze zjištění, že žalobce se dne 25. 7. 1992 zúčastnil rvačky, po níž byl se zraněním kotníku ošetřen (mimo jiné) na chirurgické ambulanci ve Vojenské nemocnici v Terezíně, poskytnutá léčba včetně stanovení diagnózy však byla non lege artis, došlo tedy k zanedbání lékařské péče, za něž odpovídá žalovaná. Dále bylo prokázáno, že žalobci byl od 11. 10. 1993 v důsledku degenerativních změn a omezení hybnosti levého hlezenního kloubu (kotníku) po dlouhodobé pracovní neschopnosti přiznán částečný invalidní důchod. Odpovědnost žalované za škodu vzniklou žalobci soud snížil o 30 %, neboť úraz si žalobce přivodil při rvačce, za níž byl pravomocně odsouzen v trestním řízení.

Poté, co shora citovaný mezitímní rozsudek soudu prvního stupně nabyl právní moci, zůstala předmětem řízení náhrada za ztrátu na výdělku za dobu od 1. 8. 2005 do 30. 9. 2008 (171.446,- Kč), za dobu od 2. 6. 1997 do 31. 7. 2005 (128.492,70 Kč s příslušenstvím) a náhrada za ztrátu na výdělku vyplácená formou měsíční renty počínaje dnem 1. 10. 2008. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobce je od 11. 10. 1993 v částečném invalidním důchodu, od roku 1993 již nikde nepracoval, od 18. 10. 1993 do 30. 6. 2004 byl veden v evidenci uchazečů o zaměstnání u příslušného úřadu práce, odkud byl vyřazen na vlastní žádost, a jeho průměrný měsíční výdělek před poškozením zdraví činil 6.272,- Kč. Při stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě vycházel soud prvního stupně z postupně valorizovaného průměrného měsíčního výdělku žalobce před poškozením zdraví, přičemž v souladu s ustanovením § 447 odst. 1 obč. zák. zohlednil částečný invalidní důchod přiznaný žalobci, k němuž s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 347/2002, připočetl tzv. fiktivní výdělek, který s ohledem na částečnou invaliditu určil ve výši minimální mzdy podle § 2 odst. 1 písm. c) nařízení vlády č. 303/1995 Sb.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 1. 4. 2009, č.j. 12 Co 795/2008-430, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu napadeném odvoláním a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně náležitě zjistil skutkový stav, jenž má oporu v provedeném dokazování, a na jeho základě učinil odpovídající a správné právní závěry. V dané věci nebylo prokázáno, že by žalobce zcela ztratil pracovní schopnost a že by z tohoto důvodu mu měl být přiznán plný invalidní důchod, tudíž je při stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku nutno kromě částečného invalidního důchodu zohlednit také tzv. fiktivní výdělek, tj. výdělek, jakého by žalobce dosahoval při výkonu práce odpovídající jeho kvalifikaci a zdravotnímu stavu, kdyby tomu nebránil nedostatek pracovních příležitostí. Správným shledal rovněž rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a co do dovolacího důvodu odkazuje na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Názor soudů obou stupňů, že při stanovení výše náhrady je nutno zohlednit i tzv. fiktivní výdělek, považuje za nesprávný, neboť nelze souhlasit se závěrem, že má částečnou pracovní schopnost. Domnívá se, že mu měla být přiznána náhrada ve výši odpovídající 70 % valorizovaného průměrného výdělku, jehož dosahoval před poškozením zdraví, po odečtení částečného invalidního důchodu. Dále napadá rozhodnutí o náhradě nákladů řízení s tím, že nemůže souhlasit se závěrem soudu, že svým jednáním výrazně přispěl k délce soudního řízení, a nesouhlasí také se závěrem, že úspěšnost ve sporu nelze dovozovat z toho, v jakém rozsahu byla mezitímním rozsudkem určena odpovědnost za škodu. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání - v souladu s čl. II. bodem 12 zákona č. 7/2009 Sb. podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen o. s. ř. ) a shledal, že bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Jelikož napadeným rozsudkem odvolacího soudu nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutí proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], připadá v úvahu pouze přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., která je spojena s řešením právních otázek zásadního významu, tedy právních otázek dosud v rozhodování dovolacího soudu neřešených, řešených v rozporu s hmotným právem či rozhodovaných odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozdílně, jejichž posouzení nemá význam jen pro rozhodnutí v konkrétní věci, ale je současně významné i z hlediska rozhodovací činnosti soudů obecně (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Ztráta na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě představuje majetkovou újmu, vyplývající z rozdílu mezi výdělkem poškozeného před vznikem škody a výdělkem po poškození s připočtením případného invalidního nebo částečného invalidního důchodu (§ 447 odst. 1 obč. zák.). Samotné zhoršení zdravotního stavu poškozeného (snížení jeho pracovní způsobilosti) ještě neznamená vznik škody, neboť samo o sobě není majetkovou újmou ; teprve tehdy, jestliže se důsledky zhoršení zdravotního stavu projeví v majetkové sféře poškozeného (snížením výdělků po poškození oproti předchozímu stavu), dochází ke vzniku škody. Po skončení pracovní neschopnosti vzniká poškozenému újma tehdy, je-li v důsledku poškození zdraví natolik snížena jeho pracovní způsobilost, že nemůže vykonávat buď žádnou práci, anebo jen takovou práci, která je méně finančně ohodnocena, takže se oproti stavu před poškozením sníží jeho výdělek. Škůdce je přitom povinen nahradit jen takovou škodu, která poškozenému vznikla následkem právní skutečnosti, za niž škůdce odpovídá; byla-li příčinou jeho neschopnosti vykonávat soustavnou výdělečnou činnost jiná skutečnost, odpovědnost za škodu (za ztrátu na výdělku) nevzniká (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2008, sp. zn. 25 Cdo 622/2006). Takovou skutečností může být situace na trhu práce v případech, kdy poškozený, který pro následky újmy na zdraví nemůže konat dosavadní práci, nenastoupil po poškození zdraví do jiného zaměstnání odpovídajícího jeho snížené (omezené) pracovní způsobilosti jen pro nedostatek pracovních příležitostí. Výdělek po skončení pracovní neschopnosti rozhodný pro stanovení výše náhrady se pak určuje podle pravděpodobného výdělku (§ 17 odst. 4 zák. o mzdě), jehož by poškozený zaměstnanec dosáhl při práci odpovídající jeho schopnostem, kvalifikaci a zdravotnímu stavu, jíž by prokazatelně vykonával, kdyby tomu nebránil nedostatek pracovních příležitostí; pravděpodobný výdělek je současně třeba stanovit ke dni, v němž poškozenému vznikl nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání částečné invalidity (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2805/99, publikovaný v časopise Soudní judikatura 3/2001 pod č. 45).

Právní názor odvolacího soudu, potažmo soudu prvního stupně, který při stanovení výše náhrady vycházel z pravděpodobného příjmu žalobce pro jednotlivá období, za něž byla náhrada požadována, je tedy v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, přípustnost dovolání tudíž nezakládá.

Závěr o zachování částečné způsobilosti žalobce k výkonu pracovní činnosti je závěrem skutkovým; vychází ze skutkových zjištění soudu, jejichž správnost však lze zpochybnit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. použitelného jen v případě dovolání již jinak přípustného podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Námitka, jíž dovolatel napadá zjištění soudu prvního stupně, že jeho schopnost vykonávat práci zůstala částečně zachována, není proto způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1992, sp. zn. 7 Cdo 9/92, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1994, sešit č. 1-2, pod č. 8).

Námitka vady řízení při zjišťování skutkového stavu věci, již dovolatel formálně bez bližší obsahové konkretizace v dovolání uplatnil, není v případě, kdy je přípustnost dovolání teprve zvažována [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], právně relevantní, pokud nejde o právní otázku zásadně významnou (a takový závěr bez opory v konkrétní dovolací argumentaci učinit nelze). Dovolací soud sice k vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [stejně jako k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.] přihlíží, i když nebyly v dovolání uplatněny, avšak pouze je-li dovolání již jinak přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), vady samotné přípustnost dovolání nezakládají (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).

Dovolatel výslovně napadá rovněž výrok, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům, jež mají povahu nemeritorního usnesení, však z žádného ustanovení občanského soudního řádu nevyplývá (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003).

Jelikož dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalobci právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. září 2010

JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu