25 Cdo 379/2004
Datum rozhodnutí: 23.06.2005
Dotčené předpisy: § 18 předpisu č. 58/1964Sb.




25 Cdo 379/2004

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobkyně S. P., zastoupené advokátkou, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti ČR, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 7 C 344/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. října 2003, č. j. 9 Co 331/2001-41, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 10. 2003, č. j. 9 Co 331/2001-41, a rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 28. 3. 2001, č. j. 7 C 344/2000-22, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Litoměřicích k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala náhrady škody, která jí měla vzniknout v řízení o výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí, vedeném u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. E 133/97, a to nesprávným úředním postupem spočívajícím v tom, že po soupisu věcí povinného došlo k takovým průtahům řízení, že povinný se mezitím těchto věcí zbavil, takže výkon rozhodnutí se stal bezvýsledným. Žalobkyně tak ztratila možnost vymoci pohledávku přisouzenou jí pravomocným platebním rozkazem téhož soudu. Škoda sestává z pohledávky ve výši 84.547,- Kč s příslušenstvím a z nákladů předchozího řízení ve výši 5.744,- Kč a řízení o výkon rozhodnutí ve výši 4.717,- Kč.

Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 28. 3. 2001, č. j. 7 C 344/200-22, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že platebním rozkazem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 30. 5. 1996, č. j. Ro 564/96-6, byla V. D. uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 84.547,- Kč s příslušenstvím. K návrhu žalobkyně ze dne 28. 1. 1997 byl podle tohoto rozhodnutí usnesením téhož soudu ze dne 11. 2. 1997, č. j. E 133/97-6, nařízen výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného a dne 18. 6. 1997 byl proveden soupis movitých věcí. Po zadání znaleckých posudků k ocenění těchto věcí (usnesení ze dne 5. 8. 1997, č. j. E 133/97-18, 19) nebyly v řízení provedeny žádné úkony až do 9. 9. 1999, kdy byla provedena obhlídka objektu povinného se zjištěním, že povinný věci půl roku po jejich sepsání zlikvidoval. Následující soupis věcí provedený dne 24. 11. 1999 byl bezvýsledný a výkon rozhodnutí byl proto usnesením Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 26. 10. 2000, č. j. E 133/97-58, zastaven. Soud dospěl k závěru, že popsané průtahy řízení o výkon rozhodnutí představují nesprávný úřední postup soudu podle § 13 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. Podmínky odpovědnosti státu za škodu však splněny nejsou, neboť nebylo prokázáno, že by došlo ke vzniku škody, případně že by mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem byla příčinná souvislost. Žalobkyni nevznikla skutečná škoda, protože nedošlo ke zmenšení majetkových hodnot na její straně. Hodnota sepsaných věcí dosahovala podle znaleckých posudků téměř 200.000,- Kč, avšak vzhledem k tomu, že nelze zjistit, kdy přesně povinný věci zlikvidoval, a že ani není jisté, za jakou cenu by se prodaly v dražbě, nelze dovodit ani ušlý zisk žalobkyně, které ostatně nadále zůstává proti povinnému pohledávka, kterou může v budoucnu vymoci.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 21. 10. 2003, č. j. 9 Co 331/2001-41, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně, především s tím, že v důsledku nesprávného úředního postupu soudu žalobkyni nevznikla škoda. S poukazem na ustanovení § 442 odst. 1 obč. zák. dovodil, že žalobkyně netvrdí vznik tzv. jiné škody a že škoda skutečná jí nevznikla zejména proto, že nároky vyplývající z pravomocného platebního rozkazu jsou stále součástí jejích aktiv, přičemž i přes neúspěšný výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí má i nadále možnost vymoci vykonatelné rozhodnutí formou výkonu rozhodnutí, popř. dobrovolným plněním dlužníka. Žalobkyně přitom návrh na výkon rozhodnutí jiným způsobem nepodala a zůstává pouze jejím tvrzením, že dlužník nemá žádný postižitelný majetek.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Namítá, že v žalobě uvedla skutkové okolnosti svědčící o tom, že jí vznikla škoda v podobě ušlého zisku, pokud jde o úroky z prodlení z částky 84.547,- Kč. Tuto pohledávku spolu s již vynaloženými náklady na řízení o výkon rozhodnutí považuje dovolatelka za skutečnou škodu a na rozdíl od soudů obou stupňů je přesvědčena, že jí taková škoda již vznikla. V době podání návrhu na výkon rozhodnutí byla totiž pohledávky dobytná, avšak stala se nevymahatelnou právě pro průtahy v řízení. V současné době nemá dlužník žádný jiný postižitelný movitý majetek, jeho nemovitosti jsou zatíženy a jsou předmětem jiného vykonávacího řízení, takže jakýkoliv pokus žalobkyně o výkon rozhodnutí by byl pouze zbytečným vynakládáním dalších prostředků. V řešení těchto právních otázek spatřuje dovolatelka zásadní význam napadeného rozhodnutí a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil spolu s rozsudkem soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení - a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Za otázku zásadního právního významu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. totiž dovolací soud považuje právní posouzení otázky vzniku škody (a jejího charakteru), která měla žalobkyni vzniknout v důsledku průtahů řízení o výkon rozhodnutí. Dovolání je důvodné.

Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatňuje jako důvod dovolání [§ 41a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Podle § 36 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), odpovědnost podle tohoto zákona se vztahuje na škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána ode dne účinnosti zákona, a na škodu způsobenou ode dne účinnosti zákona nesprávným úředním postupem; odpovědnost za škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána přede dnem účinnosti zákona, a za škodu způsobenou přede dnem účinnosti zákona nesprávným úředním postupem se řídí dosavadními předpisy. Tento zákon nabyl účinnosti dne 15. 5. 1998.

Vzhledem k tomu, že ke škodě z žalobkyní tvrzeného nesprávného úředního postupu došlo před uvedeným datem, posuzoval odvolací soud věc (stejně jako soud prvního stupně) správně podle dosavadního předpisu, tj. podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem.

Podle § 18 odst. 1 zákona stát odpovídá za škodu způsobenou v rámci plnění úkolů státních orgánů a orgánů společenské organizace uvedených v § 1 odst. 1 nesprávným úředním postupem těch, kteří tyto úkoly plní. Podle § 18 odst. 2 zákona odpovědnosti podle odstavce 1 se nelze zprostit. Podle § 20 zákona pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.

Ustanovení § 18 zákona zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění tří podmínek: 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody.

Rozhodnutí odvolacího soudu shodně se soudem prvního stupně vychází ze závěru, že v dané věci nebyla splněna jedna z podmínek odpovědnosti státu za škodu, jíž je vznik škody.

Protože zákon č. 58/1969 Sb. obsahující zvláštní úpravu odpovědnosti za škodu způsobenou orgánem státu blíže nedefinuje pojem škody ani neupravuje rozsah její náhrady, je třeba v této otázce vycházet z ustanovení § 442 obč. zák.

Podle § 442 odst. 1 obč. zák. hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).

Škodou zákon míní újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především penězi. Ušlý zisk je v podstatě ušlým majetkovým prospěchem a spočívá v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno - kdyby nebylo škodné události - důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, publikované pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971). Charakter ušlého zisku má i majetková újma představovaná ztrátou majetkového přínosu, který mohl věřitel jako osoba oprávněná očekávat od svého dlužníka povinného v řízení o výkon rozhodnutí, a to při obvyklém sledu událostí, nebýt nesprávného úředního postupu. Takovému věřiteli nepochybně ušel majetkový přínos v hodnotě pohledávky přiznané vykonatelným rozhodnutím, neboť tím, že nebyla výkonem rozhodnutí uspokojena, nezvětšil se jeho majetkový stav, ačkoliv bylo možno důvodně očekávat, že se tak na základě postupu soudu stane (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 145/2002, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sv. 25, pod C 1820). Odpovědnost státu za škodu bude v takovém případě dána, jestliže v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem se právo věřitele na plnění proti dlužníkovi fakticky stalo nevymahatelným, a že je vyloučeno, aby bylo uspokojeno jiným způsobem.

Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení vzniku škody a jejího charakteru v dané věci odvolacím soudem není správné. Okolnost, že se v řízení o výkon rozhodnutí nepodařilo uspokojit pohledávku oprávněné žalobkyně, sice sama o sobě škodu nepředstavuje, když o majetkovou újmu, která by byla odškodnitelná podle zákona č. 58/1969 Sb., by za této situace šlo tehdy, měly-li by průtahy v řízení o výkon rozhodnutí dopad do majetkové sféry žalobkyně, tj. jestliže vymáhaná pohledávka již nemůže být uspokojena jiným způsobem, např. dalším postupem v exekučním řízení proti témuž dlužníku; existenci takové újmy ovšem žalobkyně tvrdí od počátku řízení. Jestliže se již v žalobě uvádí, že žalobkyně se nemůže domoci svých nároků, neboť povinný sepsané věci zašantročil a nadále žádný postižitelný majetek nemá, a jestliže zároveň z výsledků řízení nevyplývá, že by zde byla jiná reálná možnost uspokojení pohledávky žalobkyně přiznané jí pravomocným soudním rozhodnutím, nemůže obstát závěr odvolacího soudu, že žalobkyně netvrdí vznik škody. Správný pak není ani jeho právní závěr o nesplnění podmínky vzniku odpovědnosti státu za škodu, odůvodněný tím, že žalobkyni nevznikla skutečná škoda, neboť jak bylo vyloženo - neuspokojený nárok na plnění je třeba kvalifikovat jako ušlý zisk. Odvolací soud v důsledku tohoto nesprávného právního názoru nezkoumal, zda v příčinné souvislosti se zjištěným nesprávným úředním postupem soudu v řízení o výkon rozhodnutí se právo žalobkyně na plnění proti jejímu dlužníkovi fakticky stalo nevymahatelným, a zda je vzhledem k majetkovým poměrům dlužníka skutečně vyloučeno, aby bylo uspokojeno jiným způsobem; pro úplnost je možno dodat, že dobrovolné splnění ze strany dlužníka, jak o něm uvažoval odvolací soud, je evidentně bez významu za situace, kdy dlužník účel výkonu rozhodnutí sám úmyslně zmařil.

Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je naplněn; Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.), a protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, byl i tento rozsudek zrušen a věc byla vrácena Okresnímu soudu v Litoměřicích k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. června 2005

JUDr. Petr Vojtek, v. r.

předseda senátu