25 Cdo 3787/2009
Datum rozhodnutí: 20.09.2011
Dotčené předpisy: § 7 odst. 3 předpisu č. 440/2001Sb., § 444 odst. 1 obč. zák.




25 Cdo 3787/2009 ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně M. H. , zastoupené JUDr. Karlem Frimlem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 6, V Sedlci 15, proti žalované Kooperativě pojišťovně, a. s., Vienna Insurance Group , se sídlem v Praze 1, Templová 747, IČO 47116617, zastoupené JUDr. Antonínem Mokrým, advokátem se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 3, o náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 93/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. února 2009, č. j. 54 Co 363/2008-66, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2009, č. j. 54 Co 363/2008-66, se v měnícím výroku, jímž byla zamítnuta žaloba ohledně částky 180.000,- Kč, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení; jinak se dovolání zamítá.
O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 1 částečným rozsudkem ze dne 16. 4. 2008, č. j. 18 C 93/2007-38, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu za ztížení společenského uplatnění a náhradu nákladů vynaložených na znalečné (7.400,- Kč) v celkové výši 1.267.400,- Kč, spolu s úrokem z prodlení ve výši 1.640,- Kč, zamítl žalobu na náhradu cestovného k lékaři a parkovného ve výši 2.124,- Kč s příslušenstvím, a na náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 2.160.000,- Kč a dalšího příslušenství (částí předmětu řízení, o němž nebylo rozhodnuto, zůstal nárok na náhradu ušlého výdělku ve výši 524.495,- Kč). Vyšel ze zjištění, že dne 11. 8. 2005 žalobkyně utrpěla zranění při dopravní nehodě zaviněné řidičkou vozidla, která měla s žalovanou pojišťovnou uzavřenu smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla. Utrpěné zranění žalobkyni přivodilo neúplnou amputaci pravé dolní končetiny v hleznu, vyžadující rekonstrukci hlezenního kloubu implantáty; kloub je poté pohyblivý jen v rozsahu 10 %. Soud dospěl k závěru, že náhrada za ztížení společenského uplatnění (dále též jen ZSU ) stanovená na základě ohodnocení znaleckým posudkem v rozsahu 1.500 bodů (180.000,- Kč při hodnotě bodu 120,- Kč) ani po zvýšení o 50 % podle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále též jen vyhláška ), nevyjadřuje následky úrazu, které žalobkyně jako poškozená utrpěla, proto ve smyslu § 7 odst. 3 vyhlášky zvýšil odškodnění ZSU žalobkyně na dvanáctinásobek základního bodového ohodnocení. Přihlédl k tomu, že žalobkyně utrpěla úraz ve věku 25 let, tj. na začátku dospělého života, v němž byla profesně, sociálně a rodinně vysoce aktivní, zatímco nyní bude po zbytek života omezena pohybově, profesně, v zájmových aktivitách i při péči o rodinu, zejména o očekávané dítě. Za spravedlivou částku, která všechna omezení zohlední, považoval 1.440.000,- Kč, z čehož 180.000,- Kč žalovaná žalobkyni již uhradila.

K odvolání žalované proti vyhovujícímu výroku ohledně náhrady za ZSU ve výši 960.000,- Kč, úroku z prodlení ve výši 1.640,- Kč a nákladů žalobkyně na znalečné ve výši 7.400,- Kč Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 2. 2009, č. j. 54 Co 363/2008-66, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu v částce 720.000,- Kč zamítl, jinak jej potvrdil. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která doplnil o zjištění, že žalobkyně se stala matkou. V základních otázkách i některých dílčích se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, nikoliv však s jeho názorem, že žalobkyně byla v dosavadním životě velice aktivní , neboť jí popsané zájmy, profesní aktivita i rodinné poměry se naopak jeví jako běžné. K poškození zdraví nicméně došlo v mladém věku, tudíž žalobkyně se bude s tímto následkem potýkat pravděpodobně delší dobu, než by tomu bylo u osoby, která má již nemalou část života za sebou. Následek ji sice nevyřazuje ani z rodinného, ani z pracovního života, avšak v obou případech bude její pozice ztížená, což je namístě zohlednit zejména v souvislosti s péčí o dítě. Není pochyb také o tom, že některých koníčků se bude muset vzdát. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1279/2005, a nález Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03, tak odvolací soud dovodil, že i když společenské uplatnění žalobkyně před úrazem nebylo mimořádně vysoké, je s ohledem na uvedená omezení důvod pro mimořádné zvýšení náhrady za ZSU podle § 7 odst. 3 vyhlášky, a to i v porovnání s jinými obdobnými případy. Soudem prvního stupně přiznaný dvanáctinásobek je však zjevně neadekvátní, neboť následkem úrazu žalobkyně není ztráta či poškození základních životních funkcí či orgánů, úraz se neprojevil významně v jejím rodinném životě a žalobkyně není zcela vyřazena ani z profesního uplatnění. Protože v důsledku trvalých zdravotních změn bude významně ztížena péče žalobkyně o dítě, k profesnímu uplatnění bude muset vynakládat zvýšené úsilí, část dosavadní zájmové činnosti je pro ni ztracena či omezena, odvolací soud i s přihlédnutím k věku žalobkyně určil výši náhrady jako pětinásobek základního bodového ohodnocení (vycházeno z částky 120.000,- Kč), tj. 600.000,- Kč plus 60.000,- Kč podle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky. Jestliže částka 180.000,- Kč již byla žalobkyni zaplacena a v rozsahu 300.000,- Kč nebyl rozsudek soudu prvního stupně odvoláním napaden, náleží žalobkyni ještě 180.000,- Kč jako jedenapůlnásobek, proto byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ohledně částky 720.000,- Kč, jinak byl potvrzen.

Proti výroku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba v rozsahu 720.000,- Kč zamítá, podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a které odůvodňuje podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Za situace, kdy se soudy obou stupňů shodly, že mimořádné zvýšení náhrady za ZSU ve smyslu § 7 odst. 3 vyhlášky je namístě, nesouhlasí dovolatelka se závěrem odvolacího soudu, že zdravotní následky po úrazu nevedly ke ztrátě či poškození základních životních funkcí či orgánů, a že se tak neprojevily významně v jejím rodinném a profesním životě. Takový závěr je v zásadním rozporu s provedenými důkazy, a je tedy vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a je navíc i nesprávným právním posouzením, neboť vadně hodnotí odškodňovací vyhlášku a zejména její základní zásadu přiměřenosti. Dovolatelka uvádí, že již nikdy nebude zdravá, naopak bude předčasně vystavena artróze a řídnutí kostí, i na tuto dobu musí náhrada ZSU vystačit. Při předpokládané délce jejího života činí přiznaná výše ztížení společenského uplatnění částku 26,- Kč denně, z čehož je zřejmá neadekvátnost přiznané částky. Dovolatelka považuje odvolání žalované za nesprávné a nedůstojné pojišťovacího ústavu s miliardovými zisky. Rovněž poukazuje na judikaturu Ústavního soudu vytýkající obecným soudům nedostatek propojení rozhodnutí s ústavně chráněným účelem, extrémní nesoulad právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními a přepjatý formalismus, který v tomto případě vede k porušení principu proporcionality. Vadu, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje dovolatelka v postupu odvolacího soudu, který při zvýšení ZSU podle § 7 odst. 3 vyhlášky vycházel ze základu 120.000,- Kč, přestože lékař ve svém posudku v souladu s § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky navýšil bodové ohodnocení o 50 % na celkovou částku 180.000,- Kč. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadenou část rozsudku odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobkyně uvedla, že napadené rozhodnutí je správné a dovolání nedůvodné. Přiznal-li soud prvního stupně žalobkyni náhradu za ZSU v rozsahu dvanáctinásobku základního bodového hodnocení, jednalo se o odškodnění zcela vybočující z běžné praxe soudů, a odvolací soud důvodně náhradu snížil na přiměřený pětinásobek. Podle žalované neobstojí ani námitka žalobkyně, že soud měl při stanovení zvýšení ZSU podle § 7 odst. 3 vyhlášky vycházet z výměry navýšené podle § 6 vyhlášky, neboť právě tento postup byl v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1279/2005, označen za nesprávný. Protože zásada přiměřenosti odškodnění ZSU nebyla porušena, navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako nedůvodné zamítl.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) posoudil dovolání v souladu s čl. II. bodem 12 zákona č. 7/2009 Sb. podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen o.s.ř. ) a shledal, že bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), v souladu se zákonem sepsáno a podepsáno advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a je důvodné jen zčásti.

Podle § 3 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb. se odškodnění ztížení společenského uplatnění určuje podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v přílohách č. 2 a 4 této vyhlášky, a to za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, zejména na uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, a to s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví (dále jen "následky"). Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti.

Podle § 7 odst. 1 vyhlášky se výše odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění stanoví na základě bodového ohodnocení stanoveného v lékařském posudku. Podle odst. 3 tohoto ustanovení může soud ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele výši odškodnění stanovenou podle této vyhlášky přiměřeně zvýšit.

Podle této úpravy představuje odškodnění ztížení společenského uplatnění již v základní výměře samo ve své podstatě náhradu za nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb a pro plnění jeho společenských úkolů. Již přiznání základního odškodnění tedy předpokládá, že dosavadní možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti jsou v důsledku poškození zdraví objektivně omezeny. Při určení základního ohodnocení ztížení společenského uplatnění je v rámci sazby zohledňován i věk poškozeného v době vzniku škody, jak to výslovně stanoví § 3 odst. 1 vyhlášky. Zvýšení odškodnění podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky přichází v úvahu ve výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy možnosti poškozeného uplatnit se v životě jsou velmi výrazně omezeny či zcela ztraceny ve srovnání s úrovní jeho kulturních, sportovních či jiných aktivit v době před vznikem škody (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, publikované pod č. 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Úsudek soudu o přiměřenosti zvýšení odškodnění vychází jednak z konkrétních, individuálně určených okolností posuzované věci, jednak z obecné zkušenosti soudu s přihlédnutím k jiným případům podobného druhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1106/2008).

Výhrady dovolatelky směřují zejména k tomu, že odvolacím soudem přiznané mimořádné odškodnění náhrady za ZSU ve výši pětinásobku je nepřiměřeně nízké s ohledem na těžké zdravotní následky po dopravní nehodě a nepříznivou prognózu dalšího vývoje jejího zdravotního stavu. Odvolací soud podle dovolatelky vyhodnotil následky úrazu jako nevýznamně se projevující v jejím rodinném a profesním životě; závažnost jejích zdravotních následků je přitom podstatně vyšší a pětinásobné zvýšení odškodnění vycházející ze základního bodového ohodnocení před zvýšením lékařem o 50 %, je s ohledem na okolnosti případu neadekvátní a porušuje zásadu přiměřenosti.

Vzhledem k tomu, že § 7 odst. 3 vyhlášky je normou s relativně neurčitou hypotézou umožňující posoudit s ohledem na okolnosti každého jednotlivého případu, jaké zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je v konkrétním případě přiměřené , opírá se hodnocení závažnosti trvalých zdravotních následků především o srovnání aktivit a způsobu života poškozeného před poškozením zdraví a po ustálení zdravotního stavu po jeho poškození (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 759/2005, publikovaný pod C 4277 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu dále též jen Soubor ). Dovolací soud nemá v posuzované věci důvod považovat s ohledem na skutkové okolnosti tohoto konkrétního případu přiznané zvýšení za nepřiměřené, neboť hodnocení následků odvolacím soudem odpovídá popsaným kritériím, včetně přiléhavého srovnání s jinými obdobnými již řešenými případy v judikatuře dovolacího soudu. Výrazné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je pak podle ustálené judikatury dovolacího soudu vyhrazeno především těm případům, kdy pro následky úrazu je poškozený téměř vyřazen ze života a kdy jeho předpoklady k uplatnění ve společnosti jsou téměř nebo zcela ztraceny, není schopen se sám obsloužit či dokonce upadne do stavu pouhého vegetativního přežívání apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 847/2004, publikovaný v Souboru pod C 3129). O tak závažný případ ztížení společenského uplatnění se zde nepochybně nejedná.

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně utrpěla úraz ve 25 letech, v době před úrazem vedla běžný společenský, rodinný, pracovní a sportovní život, péče o dítě bude pro ni v budoucnu významně ztížena a k profesnímu uplatnění bude muset vynakládat zvýšené úsilí, část dosavadní zájmové činnosti je ztracena nebo omezena. Na druhou stranu nebyla žalobkyně úrazem vyloučena z pracovního, kulturního ani rodinného života, neboť se stala matkou. Okolnost, že žalobkyně zapojení do běžného života zvládá jen se zvýšeným úsilím, byla náležitě vzata v úvahu při posouzení přiměřenosti zvýšení náhrady za ZSU, neboť výraznější zvýšení je nutno vyhradit případům, kdy poškození ani při vynaložení veškerého úsilí nejsou běžných životních úkonů schopni. Hlediska, která odvolací soud při své úvaze zohlednil, proto i z pohledu dovolacího soudu respektují požadavky zákona a zásadu přiměřenosti. Jestliže tedy odvolací soud na základě zjištěných skutkových okolností případu považoval za přiměřené zvýšení odškodnění ZSU na pětinásobek, nejde o úvahu nepodloženou nebo nesprávnou a přiznanou náhradu nelze považovat za nepřiměřeně nízkou. Je zároveň zřejmé, že další zvýšení odškodnění by odpovídalo ještě těžším následkům či ztrátě výjimečných schopností uplatnit se v životě po stránce pracovní, sportovní, kulturní apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4670/2007, publikovaný pod č. 46/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Zdůrazňuje-li dovolatelka, že při předpokládané délce jejího života rozpočtená denní sazba přiznaného odškodnění není s ohledem na utrpěnou újmu adekvátní, je nutné podotknout, že náhrada za ztížení společenského uplatnění je jednorázovým odškodněním nemajetkové újmy spočívající ve zhoršení kvality života (odlišným od náhrady za ztrátu na výdělku či náhrady nákladů léčení), a nelze ji tedy rozpočítávat na jednotlivé dny hypotetické doby života poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1925/2008, Soubor C 8086).

Namítá-li dovolatelka, že její zdravotní stav se bude dříve či později zhoršovat, postačuje poukázat na ustanovení § 3 odst. 1 vyhlášky, podle nějž se při odškodnění bere v úvahu i předpokládaný vývoj zdravotního stavu, přičemž případné podstatné zhoršení již ustáleného zdravotního stavu (či nové následky, projeví-li se později v takové intenzitě a takovým způsobem, že původně nebyly, příp. ani nemohly být předvídány), je-li v příčinné souvislosti s odškodňovaným úrazem, může zakládat nový nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění [srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 25 Cdo 275/2006, ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1925/2008 (Soubor C 8086), a ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 864/2010] a vznik takového nároku nelze nyní předjímat.

Výhrada dovolatelky, že je nesprávné a nedůstojné pojišťovacího ústavu s miliardovými zisky, aby šetřil na těch nejpotřebnějších, je pro rozhodnutí nevýznamná, neboť výše nároku na náhradu ZSU se neodvíjí od výše majetku toho, kdo náhradu vyplácí, nýbrž od porovnání úrovně kulturních, sportovních a jiných aktivit poškozeného v době před vznikem škody s jeho možnostmi v době po zranění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1416/2008, Soubor C 8690). Ostatně pojišťovna hradí pojistné plnění z pojištění odpovědnosti za škodu právě v rozsahu, v jakém za škodu odpovídá odpovědná osoba (škůdce), za nějž pojistitel plní.

Dovolatelce je však třeba přisvědčit v tom, že odvolací soud nesprávně vypočítal zvýšení ZSU ze základního bodového ohodnocení ve výši 120.000,- Kč, ačkoliv byla tato částka v lékařském posudku navýšena postupem podle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky o 50 % na 180.000,- Kč. Podle stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. Cpjn 203/2011, které bylo zveřejněno pod číslem 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nelze sdílet názor zaujatý v žalovanou zmiňovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 25 Cdo 1279/2005, že při zvyšování odškodnění se vychází ze základní výměry bodového ohodnocení podle § 3 odst. 1 vyhlášky. Podle citovaného sjednocujícího stanoviska, které výslovně odstraňuje nejednotnost rozhodování založenou právě posledně označeným rozhodnutím, v případě, že z důvodů uvedených v § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky lékař v posudku zvýší počet bodů (nejvýše o 50 %), je toto zvýšení součástí bodového ohodnocení stanoveného v lékařském posudku, které je základem pro stanovení výše odškodnění ve smyslu § 7 odst. 1 vyhlášky, a takto stanovenou výši odškodnění pak soud může postupem podle § 7 odst. 3 vyhlášky v odůvodněných případech zvýšit. Není tedy správný postup, kdy soud bere za základ pro další zvýšení odškodnění podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky jen nižší ohodnocení podle § 3 odst. 1 vyhlášky.

Z toho vyplývá, že v daném případě za situace, kdy není zpochybněn nárok dovolatelky na náhradu za ZSU v rozsahu pětinásobku a kdy je při správném výpočtu zvýšení ZSU třeba vycházet z částky 180.000,- Kč (nikoliv ze základního bodového ohodnocení ve výši 120.000,- Kč), činí celková částka odškodnění ZSU 900.000,- Kč. Vzhledem k tomu, že částku 180.000,- Kč žalovaná žalobkyni zaplatila, dalších 300.000,- Kč bylo žalobkyni pravomocně přiznáno soudem prvního stupně a 240.000,- Kč odvolacím soudem (celkem tak bylo žalobkyni vyplaceno anebo přiznáno 720.000,- Kč), do celkového odškodnění ZSU zbývá částka 180.000,- Kč, kterou odvolací soud svým postupem v rozporu s citovaným stanoviskem žalobkyni nepřiznal. Tím je naplněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jím bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby v částce 180.000,- Kč, zrušil (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, o.s.ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Protože ve zbývajícím rozsahu je rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný, dovolací soud dovolání žalobkyně v tomto rozsahu zamítl (§ 243b odst. 1 o.s.ř.).

Dovolací soud nerozhodoval o nákladech dovolacího řízení, neboť přezkoumával rozsudek odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o odvolání proti částečnému rozsudku soudu prvního stupně; o všech dosavadních i dalších nákladech řízení bude proto rozhodnuto v konečném rozhodnutí.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. září 2011

JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu