25 Cdo 3781/2008
Datum rozhodnutí: 25.05.2010
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 822 obč. zák. ve znění do 31.12.2004




25 Cdo 3781/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobkyně E. S. , zastoupené JUDr. Marií Škardovou, advokátkou se sídlem Praha 6, Za Hanspaulkou 5, proti žalované České pojišťovně, a.s., IČ 45272956, se sídlem Praha 1, Spálená 16, o 30.111,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 22 C 220/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2007, č.j. 23 Co 477/2007-52, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.576 Kč k rukám advokátky JUDr. Marie Škardové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se (po částečném zpětvzetí žaloby) domáhala po žalované pojišťovně zaplacení částky 20.074 Kč s příslušenstvím jako úhrady pojistného plnění z titulu pojištění odpovědnosti za škodu.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 18. 6. 2007, č.j. 22 C 220/2005-32, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 20.074,- Kč s 1,5% úrokem z prodlení ode dne 12. 10. 2005 do zaplacení a žalobu ohledně příslušenství z částky 20.074,- Kč ve výši 1,5% ode dne 30. 3. 2005 do 11. 10. 2005 zamítl, částečně zastavil řízení co do částky 10.037,- Kč s 1,5% úrokem z prodlení od 30. 3. 2005 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vzal za prokázané, že mezi účastníky byla sjednána smlouva o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu povolání. Podle pojistných podmínek případné plnění pojistitele má činit 2/3 z částky, kterou je pojištěný povinen zaplatit zaměstnavateli z titulu náhrady škody. Žalobkyně, jejíž pracovní náplň spočívala v zajišťování veškeré agendy zaměstnavatele týkající se pojišťovnictví, včetně vytváření seznamu aut pro povinné a havarijní pojištění, vyřadila omylem ze zákonného pojištění vozidlo, jímž pak byla způsobena škoda při dopravní nehodě dne 14. 1. 2004, a tím způsobila zaměstnavateli škodu, spočívající v zaplacení regresní náhrady České kanceláři pojistitelů, která uhradila škodu vzniklou při nehodě třetí osobě z garančního fondu. Spoluodpovědnost zaměstnavatele žalobkyně nebo řidiče vozidla soud prvního stupně neshledal a uzavřel, že nárok zaměstnavatele na náhradu vzniklé škody po žalobkyni byl oprávněný, a že je tudíž oprávněný i požadavek žalobkyně na zaplacení pojistného plnění žalovanou podle § 822 obč. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2004).

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 11. 2007, č.j. 23 Co 477/2007-52, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že škoda vzniklá zaměstnavateli byla v příčinné souvislosti s porušením povinnosti žalobkyně, neboť pokud by žalobkyně postupovala v souladu se svými pracovními povinnostmi, nevznikla by jejímu zaměstnavateli povinnost k regresní náhradě České kanceláři pojistitelů.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a v němž odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka shrnuje skutkovou stránku věci, rozebírá podmínky odpovědnosti žalobkyně za škodu a namítá, že není dána příčinná souvislost mezi jejím jednáním a vznikem škody, že za vzniklou škodu neodpovídá vůbec, popřípadě spolu s dalším zaměstnancem a že skutečnou škodu představuje rozdíl mezi regresem České kanceláře pojistitelů a uspořeným pojistným. Zásadní právní význam přisuzuje otázce existence příčinné souvislosti mezi jednáním zaměstnance spočívajícím ve vyřazení vozidla z pojištění a vznikem škody zaměstnavatele spočívající v regresu České kanceláře pojistitelů za situace, kdy s nepojištěným vozidlem vyjel na pozemní komunikaci a dopravní nehodu zavinil jiný zaměstnanec, a otázce vztahu skutečné škody zaměstnavatele vzniklé regresem České kanceláře pojistitelů za provozování nepojištěného vozidla k uspořenému pojistnému. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolání žalované bylo zamítnuto jako nedůvodné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) posoudil dovolání v souladu s čl. II. bodem 12 zákona č. 7/2009 Sb. podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen o.s.ř. ) a shledal, že bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky jednání dovolatele pověřeným zaměstnancem [§ 241 odst. 1, odst. 2 písm. b) a odst. 4 o.s.ř.], směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Podle ustanovení § 243c odst. 2 o.s.ř. ve znění účinném od 23. 1. 2009 (část první, čl. II, bod 12, část věty za středníkem zákona č. 7/2009 Sb.) pak odůvodnění obsahuje pouze stručný výklad důvodů, pro který je dovolání nepřípustné.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Otázka příčinné souvislosti mezi jednáním nebo opomenutím škůdce a vznikem škody je otázkou skutkovou, nikoli právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 14, pod C 1025). Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit.

K právnímu posouzení příčinné souvislosti dovolatelka ve skutečnosti námitky nevznáší. Její výhrady směřují proti skutkovým zjištěním, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. jimi však založit nelze, neboť je lze uplatnit pouze tehdy, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).

K namítané otázce více příčin škody lze dodat, že zjištěná příčina škody nemusí být příčinou jedinou, postačí, jde-li o jednu z příčin, avšak o příčinu důležitou, podstatnou a značnou (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1976, pod č. 11, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 300/2001).

Na posouzení právní otázky, zda skutečná škoda zaměstnavatele vzniklá regresem České kanceláře pojistitelů za provozování nepojištěného vozidla má být snížena o uspořené pojistné, napadené rozhodnutí nespočívá, proto ani tuto otázku nelze považovat za zásadně právně významnou. Okolnost, že se soudy obou stupňů touto námitkou v odůvodnění svých rozhodnutí nezabývaly, je vadou řízení, která však není způsobilá založit přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. neboť nezahrnuje otázku zásadního právního významu (tj. otázku interpretace procesní normy).

Z uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné; Nejvyšší soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobkyně má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem za 1 úkon v částce 2.680 Kč [odměna z částky určené podle § 10 odst. 3, § 3 odst. 1 bod 4. vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů, krácená dvakrát o polovinu podle § 18 odst. 1, § 15 a § 14 odst. 1 téže vyhlášky] a náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů v částce 300 Kč, vše navýšeno o 20% DPH podle § 137 odst. 3 o. s. ř., tj. celkem 3.576 Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 25. května 2010

JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu