25 Cdo 3780/2014
Datum rozhodnutí: 25.11.2014
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014, § 241a odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014



25 Cdo 3780/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Martou Škárovou v právní věci žalobkyně Bc. B. M. , zastoupené Mgr. Pavlem Hubálkem, advokátem se sídlem v Praze 1 Starém Městě, Na Příkopě 1047/17, proti žalovaným 1) J. V. a 2) D. K. , obou zastoupených Mgr. Vojtěchem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, o náhradu škody a vzájemném návrhu žalované, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 56 C 105/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2014, č. j. 15 Co 427/2013-266, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.970,- Kč k rukám Mgr. Vojtěcha Novotného, advokáta se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Námitky uplatněné v dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2014, č. j. 15 Co 427/2013-266, nesměřují proti otázce hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí. Dovolatelka pouze obecně namítá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, že právní norma posuzovaná odvolacím soudem je dovolacím soudem posuzována a rozhodována rozdílně, že soudy obou stupňů rozhodovaly v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž nesprávnost právního posouzení spatřuje v tom, že soudy aplikovaly § 415, § 418 a § 420 obč. zák. na skutkové závěry, s nimiž nesouhlasí. V dovolání podrobně rozebírá provedené důkazy, provádí jejich vlastní hodnocení a namítá, že nebyly provedeny veškeré důkazy, které navrhla; v podstatě pouze rozporuje skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů, skutkovými námitkami však přípustnost dovolání založit nelze (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

V dovolání, jehož přípustnost se řídí podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen vymezit, které ze zákonných hledisek v tomto ustanovení uvedených považuje za splněné, přičemž pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačuje k projednání dovolání, a je-li namítáno, že napadené rozhodnutí závisí na řešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, konkrétně o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolací soud odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).
Z obsahového hlediska dovolání žalobkyně nesplňuje požadavky na vymezení předpokladů jeho přípustnosti, přičemž tento nedostatek může být odstraněn pouze po dobu lhůty k podání dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013, sen. zn. 29 NS ČR 51/2013).

O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci samé.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1) nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 25. listopadu 2014 JUDr. Marta Škárová předsedkyně senátu