25 Cdo 377/2006
Datum rozhodnutí: 27.03.2008
Dotčené předpisy:





25 Cdo 377/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a) M. H., a b) M. H., obou zastoupených advokátkou, proti žalovanému JUDr. P. J., advokátovi, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 7 C 213/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. října 2005, č. j. 8 Co 499/2005-74, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 24. 3. 2005, č. j. 7 C 213/2003-52, zamítl žalobu, kterou se žalobce a) domáhal po žalovaném advokátovi zaplacení částky 200.100,- Kč s příslušenstvím a žalobkyně b) zaplacení částky 207.082,- Kč s příslušenstvím, soud dále zastavil řízení ohledně 3% úroku z prodlení z částky 407.182,- Kč od 26. 5. 2003 do 10. 11. 2003 a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Neshledal důvodným nárok žalobců na náhradu škody, která jim měla vzniknout v důsledku opomenutí žalovaného advokáta doplnit jejich ústavní stížnost, čímž byl podle žalobců znemožněn přezkum rozhodnutí Finančního úřadu v O. o uložení penále za opožděné splnění daňové povinnosti a Ministerstva financí ČR o částečném prominutí penále. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že rozhodnutími Finančního úřadu v O. ze dne 17. 10. 2001, bylo žalobcům uloženo penále za opožděné splnění daňové povinnosti za rok 1996 a rozhodnutími Ministerstva financí ČR ze dne 27. 1. 2003, č. j. 533/2 985/2003, a č. j. 533/34 010/2002, jim pak bylo penále částečně prominuto tak, že žalobci a) zbývalo zaplatit 200.100,- Kč a žalobkyni b) 207.082,- Kč. Vlastnoručně sepsanou ústavní stížností ze dne 28. 3. 2003 se žalobci domáhali zrušení shora uvedených rozhodnutí a také ustanovení § 248 odst. 2 písm. i) o.s.ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2002). Žalovaný, který byl Č. a. k. určen za právního zástupce, žalobcům vysvětlil, že ústavní stížnost by zřejmě nebyla přípustná, proto ji se souhlasem žalobců nedoplnil, v důsledku čehož byla následně dne 29. 5. 2003 Ústavním soudem odmítnuta pro nedostatek zastoupení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný tím, že ústavní stížnost nedoplnil, neporušil žádnou právní povinnost ve smyslu § 16 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, neboť žalobcům vysvětlil působnost správních a soudních orgánů, zvláštnosti řízení před Ústavním soudem v souladu s pokyny Č. a. k. i to, že odstranění tvrdosti zákona již bylo realizováno ve formě prominutí penále. Podle soudu není dána příčinná souvislost mezi postupem žalovaného, byť by šlo o protiprávní jednání, a vznikem škody na straně žalobců, neboť ani při zrušení napadených ustanovení občanského soudního řádu na základě řádně podané ústavní stížnosti, nedošlo by ke zrušení předmětných správních rozhodnutí. Soud uzavřel, že nelze předestírat rozhodnutí Ústavního soudu, když pouhým neuplatněním práva, tedy nedoplněním ústavní stížnosti v této věci by zřejmě nedošlo ke změně rozhodnutí Ministerstva financí či Finančního úřadu v O..


K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 Co 499/2005-74, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části ohledně 3% úroku z prodlení z částek 200.100,- Kč a 207.082,- Kč od 26. 5. 2003 do 10. 11. 2003 zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Podle odvolacího soudu v řízení nebyly prokázány předpoklady vzniku odpovědnosti žalovaného za škodu podle ustanovení § 420 obč. zák. Postupem žalovaného, byť by se jednalo o protiprávní jednání, nevznikla škoda jako důsledek protiprávního úkonu, tedy není dána příčinná souvislost mezi jeho jednáním (či zanedbáním toho, co učinit měl) a vznikem škody, neboť případné pozitivní vyřízení ústavní stížnosti žalobců by automaticky neznamenalo zrušení správních rozhodnutí.


Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a jež odůvodňují podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Jsou přesvědčeni, že žalovaný se dopustil protiprávního jednání tím, že nesepsal ústavní stížnost, ačkoli tuto službu přislíbil, a nikdy je neuvědomil o tom, že toto podání sepsáno nebude; tím porušil povinnost stanovenou v § 18 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii. Pokud by žalovaný ústavní stížnost doplnil, Ústavní soud jí mohl vyhovět a zrušit ustanovení § 248 odst. 2 písm. i) o.s.ř. ve znění do 31. 12. 2002 (které bylo podle žalobců v rozporu s čl. 36 Listiny základních práv a svobod i mezinárodním právem) i napadená rozhodnutí správních orgánů z důvodu podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť jejich stížnost svým významem podstatně převyšovala zájmy stěžovatele (ke vzniku povinnosti uhradit penále totiž došlo výlučně z důvodu nesrozumitelnosti zákonné úpravy § 23 odst. 13 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů). Je tedy dána i příčinná souvislost mezi tímto jednáním žalovaného a vznikem škody. Navíc žalovaný mohl a zřejmě měl přezkoumat důvody, které vedly k vyměření penále, a postupem podle § 54 a § 55a zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, sepsat žalobcům novou žádost o prominutí neprominuté části daně. Žalobci navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto nebo zamítnuto pro nedůvodnost.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).


Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Žalobci dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž by mu předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.


Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelé uplatnili jako důvod dovolání [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.


Podle ustanovení § 24 odst. 1 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, advokát odpovídá klientovi za škodu, kterou mu způsobil v souvislosti s výkonem advokacie. Advokát odpovídá za škodu způsobenou klientovi i tehdy, byla-li škoda způsobena v souvislosti s výkonem advokacie jeho zástupcem nebo jeho zaměstnancem; případná odpovědnost těchto osob podle zvláštních předpisů tím není dotčena.


Podle ustanovení § 16 odst. 1 zákona advokát je povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny. Pokyny klienta však není vázán, jsou-li v rozporu se zákonem nebo stavovským předpisem; o tom je advokát povinen klienta přiměřeně poučit.


I když odvolací soud v odůvodnění právního posouzení věci zmínil ustanovení § 420 obč. zák. o obecné odpovědnosti za škodu, je zřejmé, že vycházel (stejně jako soud prvního stupně ten s odkazem na § 16, § 18 odst. 1 a § 19 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii) z úpravy objektivní odpovědnosti advokáta za škodu, která je bez zřetele na zavinění (objektivní odpovědnost) založena na současném splnění předpokladů, jimiž jsou pochybení při výkonu advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1862/2001, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 1743, C. H. Beck). Škodou je míněna majetková újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Podmínku, že výkon advokacie nebyl advokátem činěn řádně, je třeba posuzovat z hlediska ustanovení § 16 zákona o advokacii. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem výkonu advokacie. Současné (kumulativní) splnění uvedených předpokladů odpovědnosti za škodu musí být v řízení jednoznačně zjištěno, důkazní povinnost má v tomto směru poškozený.





Dovolací soud je při posuzování přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. povinen vycházet ze skutkových zjištění a skutkových závěrů, na něž odvolací soud aplikoval právo. Odvolací soud, který v posuzovaném případě dovodil, že žalovaný neporušil své povinnosti při výkonu advokacie, vyšel v tomto ohledu ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, který zjistil, že žalobci po vysvětlení procesních souvislostí řízení u Ústavního soudu souhlasili s tím, aby jejich ústavní stížnost nebyla žalovaným doplňována. Již tato skutečnost (nesplnění jedné z podmínek odpovědnosti) sama o sobě postačuje k zamítnutí žaloby. Z vylíčení důvodů dovolání v dané věci vyplývá, že dovolatelé nesouhlasí kromě jiného i s tím, z jakého skutkového stavu odvolací soud vycházel; tvrdí totiž, že žalovaný je nikdy neinformoval o tom, že stížnost nedoplní. Dovolatelé tedy ve vztahu ke skutkovým zjištěním potřebným pro právní posouzení otázky porušení povinnosti při výkonu advokacie předestírají vlastní verzi skutkového stavu a v podstatě namítají, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tj. dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., který však nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Jak z dikce § 241a odst. 3 o.s.ř. vyplývá, lze tento důvod uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. Nejde tedy o otázku, která by mohla být otázkou zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o s.ř.





I když otázka porušení povinnosti při výkonu advokacie (jedna z podmínek odpovědnosti žalovaného za škodu), jejíž neexistence obstojí samostatně jako důvod pro zamítnutí žaloby, nepodléhá dovolacímu přezkumu (srov. rozsudek NS ČR ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod č. 17, případně rozsudek NS ČR ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97, uveřejněný pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999), lze pro úplnost dodat, že ani zrušení žalobci napadeného ustanovení § 248 odst. 2 písm. i) o.s.ř. spolu s celou částí předpisu upravující tzv. správní soudnictví, k němuž skutečně již předtím došlo nálezem Ústavního soudu č. 276/2001 Sb., neznamenalo automatické zrušení správních rozhodnutí, která nemohla být podle něj soudně přezkoumána. Nelze předpokládat ani zrušení rozhodnutí ministerstva o prominutí části penále vzhledem k judikatuře Ústavního soudu (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 192/05), že rozhodování o prominutí daně nezasahuje do ústavních práv stěžovatele. Ústavní stížnost ze dne 28. 3. 2003 proti rozhodnutím o vyměření daňového penále ze dne 17. 10. 2001 je pak nepochybně opožděná.





Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že napadený rozsudek nemá zásadní právní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. Protože dovolání žalobců směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud ČR je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.





O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty první a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobci s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemají na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovanému náklady v dovolacím řízení nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 27. března 2008


JUDr. Petr Vojtek, v. r.


předseda senátu