25 Cdo 3752/2007
Datum rozhodnutí: 07.01.2010
Dotčené předpisy:





25 Cdo 3752/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně S.-S., spol. s r. o., v konkursu, zastoupené advokátkou, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 34 C 266/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. března 2007, č. j. 13 Co 31/2007-180, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í:


Krajský soud v Plzni rozsudkem ze 8. 3. 2007, č. j. 13 Co 31/2007-180, k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň město ze dne 9. 10. 2006, č. j. 34 C 266/2005-158, ve výrocích, jimiž byla zamítnuta žaloba na zaplacení 123.451,- Kč a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; odvolací soud rozhodl rovněž o náhradě nákladů odvolacího řízení. Neshledal opodstatněným nárok na náhradu škody, která podle žaloby spočívá v nájemném vynaloženém žalobkyní za nájem motorových vozidel po dobu, kdy s nimi nesměla nakládat a kdy musela do soudní úschovy odevzdat technické průkazy, osvědčení o registraci a klíče na základě předběžného opatření v usnesení Okresního soudu Plzeň město ze dne 14. 4. 2004, č. j. 13 Nc 110/2004-6, které bylo ve výroku o povinnosti složit do soudní úschovy doklady a klíče od motorových vozidel zrušeno odvolacím soudem, a poté soud prvního stupně návrh v uvedeném rozsahu zamítl. Odvolací soud vzhledem ke speciální zákonné úpravě náhrady škody vzniklé v souvislosti s nařízením předběžného opatření v ustanovení § 77a odst. 3 o.s.ř. dovodil, že odpovědným za případnou škodu je vždy navrhovatel předběžného opatření; aplikace předpisu o odpovědnosti státu za škodu (§ 8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.) je vyloučena, a žalovaný stát není proto ve sporu pasivně věcně legitimován.


Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítá, že v době vydání nezákonného rozhodnutí a vzniku škody nebyla dána zákonná úprava, podle které by mohla vzniklou škodu uplatnit po navrhovateli. Podle dovolatelky je třeba zohlednit skutečnost, že škoda nebyla způsobena jednáním navrhovatele předběžného opatření, nýbrž vydáním nezákonného rozhodnutí Okresního soudu Plzeň město, který rozhodl o vadném návrhu, čímž došlo k naplnění všech předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu ve smyslu § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Dovolatelka dále vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval všemi odvolacími důvody, a navrhuje, aby byl jeho rozsudek zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 srov. čl. II, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o.s.ř., zjistil z výpisu z obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Plzni v oddíle C, vložka 4864, že na majetek žalobkyně byl v průběhu dovolacího řízení prohlášen konkurs usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 2. 2009, č. j. KSPL 27 INS-6/2009-A-7; řízení tak bylo dnem 12. 2. 2009 od 15.00 hod. ze zákona přerušeno. Insolvenční správkyně Ing. J. S., v soudem stanovené lhůtě návrh na pokračování řízení nepodala; podala jej však sama žalobkyně, proto bylo v řízení pokračováno jako s účastníkem řízení ve smyslu ustanovení § 264 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), právě se žalobkyní, a to bez ohledu na její zákonu neodpovídající návrh, aby v řízení bylo pokračováno s insolvenční správkyní.


Dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, aniž mu předcházelo rozhodnutí zrušovací [nejde tak o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř.]; dovolání tak může být podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 29 Cdo 3137/2007, uveřejněný pod č. 32 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2009) dovodil, že vzhledem ke speciálnímu institutu odpovědnosti navrhovatele předběžného opatření za škodu, upravenému v občanském soudním řádu, za újmy vzniklé tomu, komu předběžným opatřením vznikly, odpovídá navrhovatel předběžného opatření, nikoliv stát, neboť úprava odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím obsažená v zákoně č. 82/1998 Sb. je vyloučena. Napadenému rozhodnutí proto nelze pro řešení otázky pasivní věcné legitimace přisuzovat zásadní právní význam, a to bez ohledu na okolnost, že odvolací soud aplikoval ustanovení § 77a o.s.ř., ve znění účinném od 1. 4. 2005, a nikoliv § 77 odst. 3 o.s.ř., ve znění před tímto datem, neboť ustanovení § 77a o.s.ř. obsahuje úpravu výlučné objektivní odpovědnosti navrhovatele za škodu nebo jinou újmu, která by vznikla předběžným opatřením, srovnatelnou s § 77 odst. 3 o.s.ř.


Pak je zřejmé, že ani namítaná vada řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., že se odvolací soud nezabýval všemi odvolacími důvody, nepředstavuje procesní otázku zásadního významu, takže jí přípustnost dovolaní podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nelze; k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze jinak v dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o.s.ř.), což není tento případ.


Z výše uvedeného je zřejmé, že dovolání žalobkyně směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy žalobkyně neměla v dovolacím řízení úspěch, avšak žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 7. ledna 2010





JUDr. Petr Vojtek, v. r.


předseda senátu