25 Cdo 3748/2008
Datum rozhodnutí: 30.03.2011
Dotčené předpisy: § 420 obč. zák.







25

Cdo 3748/2008

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně
Ing. V. Š.
, zastoupené JUDr. Pavlem Musilem, advokátem se sídlem v Praze 2, Kateřinská 7, proti žalované
Městské části Praha 1
, se sídlem úřadu v Praze 1, Vodičkova 18, zastoupené Mgr. Tomášem Machurkem, advokátem se sídlem v Praze 1, V Jámě 1, o 111.112,88 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 200/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2008, č. j. 21 Co 12/2008-78, takto:


I. Dovolání
se zamítá.

II. Žalobkyně
je povinna
zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 16.074,- Kč k rukám Mgr. Tomáše Machurka, advokáta se sídlem v Praze 1, V Jámě 1, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.


O d ů v o d n ě n í :




Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 10. 10. 2007, č. j. 24 C 200/2006-56, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 39.422,- Kč s 8,75 % úrokem od 11. 12. 2005 do zaplacení, žalobu co do částky 71.690,88 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně na základě smluv uzavřených se žalovanou o vybudování bytu ze dne 23. 12. 1996 a o budoucí smlouvě o nájmu bytu ze dne 13. 8. 1996 provedla rekonstrukci prostor, z nichž vznikl byt 6 + 1, který žalovaná přenechala žalobkyni do nájmu smlouvou ze dne 12. 11. 1999. Výše nákladů rekonstrukce činila 1.726.560,- Kč a v nájemní smlouvě bylo dohodnuto, že náklady vynaložené na rekonstrukci bytu budou považovány za předplacené nájemné a v případě převodu bytu oprávněnému nájemci bude případný zůstatek neodbydleného nájemného započítán do kupní ceny. Dne 1. 11. 2002 uzavřely účastnice smlouvu o převodu vlastnického práva k předmětnému bytu, avšak kupní cena nebyla snížena o neodbydlenou část předplaceného nájemného. Žalobkyně uzavřela s Komerční bankou, a.s., smlouvu o poskytnutí úvěru a kupní cenu bytu zaplatila. Právní účinky vkladu vlastnického práva žalobkyně nastaly dnem 4. 2. 2003. Na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, č. j. 18 C 119/2004-41, byla žalovaná povinna žalobkyni vrátit neodbydlenou část nájemného ve výši 1.440.664,- Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně dovodil, že žalovaná odpovídá podle § 420 obč. zák. za škodu, která žalobkyni vznikla v souvislosti s čerpáním úvěru od banky, neboť porušila smluvní povinnost tím, že automaticky neprovedla zápočet neodbydleného nájemného na kupní cenu, a protože žalobkyně si za účelem zaplacení kupní ceny bytu vzala úvěr; škodu, která jí vznikla, představují zaplacené úroky z hypotečního úvěru. Námitce žalované o částečném promlčení nároku soud přisvědčil.


K odvolání žalované Městský soudu v Praze rozsudkem ze dne 18. 3. 2008, č. j. 21 Co 12/2008-78, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Dovodil, že žalobkyni nevznikl nárok na náhradu škody, neboť nebyly splněny předpoklady ustanovení § 420 obč. zák., zejména existence škody a příčinné souvislosti mezi vznikem škody a porušením právní povinnosti žalovanou. Smlouva o převodu vlastnictví k bytu byla uzavřena 1. 11. 2002 a bylo zcela na vůli žalobkyně odmítnout požadavek na zaplacení kupní ceny, případně provést započtení jednostranným právním úkonem. Pokud žalobkyně žádný z těchto kroků neučinila, vůči žalované zápočet neprovedla a zaplatila kupní cenu tak, jak si sama zvolila, tj. prostřednictvím hypotečního úvěru od Komerční banky, a.s., musela v důsledku toho zaplatit bance i příslušné úroky. Částku zaplacenou na těchto úrocích nelze hodnotit jako škodu, kterou by způsobila žalovaná.


Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., uplatňuje dovolací důvody podle ust. § 241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o. s. ř. Rekapituluje zjištěný skutkový stav věci a odvolacímu soudu vytýká, že vyložil příčinnou souvislost v daném případě neadekvátně, způsobem zvýhodňujícím toho, kdo se dopustil porušení právní povinnosti. Uvádí, že pokud by odmítla uzavřít kupní smlouvu nebo by jednostranně započetla svůj nárok na neodbydlené nájemné , nedocílila by nabytí vlastnického práva k bytu, neboť žalovaná její protinárok neuznávala, teprve na základě výsledku soudního řízení jej musela reflektovat a bez zaplacení kupní ceny za byt nemohlo dojít k podání návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3/2006 dovozuje, že její rozhodnutí uzavřít smlouvu o úvěru nelze považovat za jedinou rozhodující příčinu vzniku majetkové újmy na její straně, a s poukazem na rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 312/05 uvádí, že hrazení kupní ceny z cizích zdrojů (bankovního úvěru) musel být předvídatelný následek nesplnění smluvní povinnosti žalované. Aby splnila uzavřenou kupní smlouvu na byt, byla nucena uzavřít úvěrovou smlouvu s bankou a zaplatit úroky ve smlouvě sjednané. Její škoda spočívá v úrocích z úvěru, který by při řádném plnění povinností žalované neuzavírala. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalobkyně svého práva na započtení neodbydleného nájemného nevyužila a započtení na ní ani nepožadovala. Bylo odpovědností žalobkyně, jakým způsobem si opatří finanční prostředky na úhradu kupní ceny, když uzavřela kupní smlouvu, kterou se zavázala uhradit částku 1.617.110,- Kč, a tuto situaci nelze interpretovat jako donucení žalobkyně vzít si úvěr a hradit náklady spojené s hypotečním úvěrem. Nemůže být tedy příčinná souvislost mezi vznikem těchto nákladů a jednáním žalované. I po uzavření kupní smlouvy mohla žalobkyně provést jednostranné započtení a pokud by žalovaná přesto odmítla podal návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, měla žalobkyně reálnou možnost domáhat se tohoto svého práva soudní cestou, neboť obligační účinky uzavřené kupní smlouvy by tím nebyly dotčeny. Dle názoru žalované odvolací soud věc správně posoudil, a proto navrhla, aby dovolání žalobkyně bylo zamítnuto.


Vzhledem k ustanovení bodu 12. čl. II části první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen o. s. ř.). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení - a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné.


Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že nárok není dán pro chybějící existenci škody v příčinné souvislosti s jednáním žalované.


Otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, neboť v řízení se zjišťuje, zda protiprávní úkon škůdce a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována. V daném případě šlo o příčinnou souvislost mezi vznikem nákladů žalobkyně v souvislosti s čerpáním úvěru od banky a tím, že žalovaná při převodu bytu do vlastnictví žalobkyně nezapočetla v kupní smlouvě zůstatek neobydleného nájemného na kupní cenu. V tomto směru odvolací soud při vymezení skutkových okolností, mezi nimiž se zjišťuje vztah příčiny a následku, nepochybil a lze přisvědčit jeho závěru, že základním důvodem placení smluvených úroků bance bylo plnění závazku, jenž žalobkyně sjednala s bankou ve smlouvě o úvěru, a nikoliv ta okolnost, že žalovaná ve smlouvě o převodu bytu do vlastnictví žalobkyně sama nesnížila kupní cenu o pohledávku žalobkyně. Jak totiž vyplývá z výsledků řízení, v nájemní smlouvě bylo ujednáno, že pro případ převodu bytu nájemci bude zůstatek neodbydleného nájemného započten do kupní ceny, a následně obě účastnice uzavřely kupní smlouvu, v níž se žalobkyně zavázala zaplatit plnou kupní cenu. Protože neměla potřebné finanční prostředky, zaplatila cenu z úvěru od banky, který pro ten účel sjednala, aniž proti pohledávce žalované namítla k započtení svou protipohledávku z neodbydleného nájemného , přestože jak dovodil odvolací soud šlo o pohledávku jednostranně započitatelnou, tedy způsobilou přivodit částečný zánik závazku žalobkyně, a tedy snížení její platební povinnosti o částku odpovídající ujednání v nájemní smlouvě. Ostatně v jednostranném započtení nebránilo žalobkyni ani ujednání v nájemní smlouvě vzhledem k tomu, že provedení zápočtu na kupní cenu nebylo vyhrazeno jednostranně pro žalovanou.


Jestliže tedy žalobkyně akceptovala návrh kupní smlouvy předložený druhou smluvní stranou, aniž by s ní jednala o možnosti snížení kupní ceny či o povolení splátek, a zavázala se zaplatit plnou kupní cenu bytu, na níž si pak potřebné finanční prostředky opatřila úvěrem, jenž si zvolila, a jestliže v souladu se sjednanými podmínkami úvěrové smlouvy zaplatila bance úroky, nelze dovodit, že by tyto její výdaje způsobila žalovaná svým protiprávním jednáním v souvislosti s převodem bytu do jejího vlastnictví. Z hlediska existence příčinné souvislosti nemůže totiž stačit obecná úvaha o veškerých možných následcích určitého jednání a nelze pominout, že dvoustranná smlouva je výsledkem vzájemné shody vůle obou smluvních stran a bez projevu vůle žalobkyně akceptovat návrh smlouvy a smlouvu uzavřít by nemohla platně vzniknout ani smlouva kupní, z níž vznikl závazek žalobkyně zaplatit žalované plnou kupní cenu, ani smlouva o úvěru, z níž vznikl závazek žalobkyně zaplatit bance smluvené úroky. Nesolidní postup žalované nebyl tedy hlavní a rozhodující příčinou vzniku povinnosti žalobkyně k úhradě smluvních úroků bance. Pohnutka, jež žalobkyni vedla či mohla vést k uzavření smlouvy o úvěru, tj. zajistit si vlastnictví k bytu namísto dosavadního nájmu, nemá právní význam z hlediska z hlediska odpovědnosti žalované za škodu podle § 420 obč. zák.


Pokud žalobkyně odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3/2006, je třeba konstatovat, že toto rozhodnutí o způsobené škodě a o ušlém zisku podnikatele, který ve svých prostorách nemohl provozovat svou podnikatelskou činnost v důsledku nepovolené stavební činnosti žalovaného, spočívá na zcela odlišném skutkovém základě.


Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je správný, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 2, části věty před středníkem, a odst. 6 in fine o. s. ř., zamítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Vzhledem k výsledku dovolacího řízení náleží žalované náhrada nákladů dovolacího řízení, vzniklých v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Za tento úkon právní služby náleží odměna za zastupování advokátem, krácená o polovinu (§ 3 odst. 1, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po 1. 9. 2006). Sazba odměny za úkon představuje částku 26.190,- Kč, po krácení 13.095,- Kč a paušální částku náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v platném znění), vše navýšeno o 20 % DPH podle § 137 odst. 3 o. s. ř., celkově tedy 16.074,- Kč.


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 30. března 2011





JUDr. Marta Škárová, v. r.

předsedkyně senátu