25 Cdo 3738/2007
Datum rozhodnutí: 17.12.2009
Dotčené předpisy:





25 Cdo 3738/2007


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra, v právní věci žalobce České republiky Ministerstva obrany, proti žalovaným 1) R. A., 2) J. B., 3) J. D., zastoupenému advokátem, jako opatrovníkem, 4) J. G., 5) R. H., zastoupenému justičním čekatelem K. s. v H. K., jako opatrovníkem, 6) P. R., a 7) L. S., zastoupenému advokátkou, o zaplacení 24.421,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 17 C 19/99, o dovolání žalovaného č. 7) L. S. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. dubna 2007, č. j. 25 Co 381/2006 - 279, takto:


I. Dovolání se zamítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 31. 1. 2006, č.j. 17 C 19/99-219, zamítl žalobu na zaplacení částky 24.421,- Kč s příslušenstvím společně a nerozdílně vůči všem sedmi žalovaným a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vzal za prokázané, že žalovaní jako vojáci základní služby sloužící u vojenského útvaru v N. se postupně v období června až července 1995 vloupávali násilím do skladu v objektu útvaru, kde odcizovali různý výstrojní materiál v celkové hodnotě nejméně 75.381,- Kč, a za tento skutek byli odsouzeni Okresním soudem v Hradci Králové pro trestný čin krádeže, spáchaný ve spolupachatelství. Po vrácení části materiálu zůstala škoda ve výši 54.712,- Kč, z níž neuhrazená částka 24.421,- Kč se stala předmětem žaloby. Soud věc posoudil podle § 10 odst. 1 písm. b) zákona č. 480/1992 Sb., o hmotném zabezpečení vojáků a žáků škol ozbrojených sil a jejich odpovědnosti za škodu, a dovodil, že žalovaní odpovídají za škodu podle § 179 odst. 5 zákoníku práce, neboť ji způsobili jako vojáci základní služby v souvislosti s jejím výkonem. Rozsah jejich odpovědnosti má odpovídat míře zavinění každého z nich, a proto neodpovídají za škodu společně a nerozdílně, jak požadoval žalobce, ale každý podle míry svého zavinění. Protože žalobkyně v řízení neprokázala, jakou škodu způsobili jednotliví žalovaní, soud žalobu v plném rozsahu zamítl.


K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 11. 4. 2007, č. j. 25 Co 381/2006 279, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 24.421,- Kč s 15 % úrokem prodlení od 25. 1. 1999 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, který postupoval podle zákona č. 480/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, avšak nesprávně na uplatněný nárok aplikoval ustanovení zákoníku práce. Žalovaní se sice dopouštěli krádeží během výkonu základní vojenské služby, avšak tyto krádeže nelze považovat za výkon služby nebo úkon k tomu obvyklý. Odpovídají proto za škodu podle § 420 odst. 1 obč. zák., a to společně a nerozdílně podle § 438 odst. 1 obč. zák. Rozlišení míry účasti každého z nich pak má význam jen pro jejich vzájemné vypořádání podle 439 obč. zák. Na základě zjištění z obsahu trestního spisu Okresního soudu v Hradci Králové se odvolací soud vypořádal s námitkou promlčení vznesenou sedmým žalovaným a s poukazem na R 32/1978 dospěl k závěru, že došlo ke stavení běhu promlčecí doby podle § 112 obč. zák., neboť právo žalobce na náhradu škody bylo v trestním řízení řádně uplatněno, přičemž odůvodněním usnesení krajského soudu ze dne 2. 6. 1997, č.j. 11 To 265/97-174, není soud v občanskoprávním řízení vázán.


Proti rozsudku odvolacího soudu podal sedmý žalovaný dovolání a jako dovolací důvod uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasí především se závěrem, že odvolací soud není vázán usnesením soudu vydaným v trestním řízení, v jehož odůvodnění je uvedeno, že se žalobce v trestním řízení řádně nepřipojil s nárokem na náhradu škody. Namítá, že v řízení nebylo zjištěno, jak se jednotliví žalovaní, popř. jejich skupinky, podíleli na vzniku škody, a podle jeho názoru nelze žalované uznat odpovědnými za celou škodu společně a nerozdílně, neboť nebyl jednoznačně určen rozsah odpovědnosti každého z nich. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k novému projednání a rozhodnutí.


Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že námitky dovolatele považuje za účelové a nesprávné. Plně se ztotožnila se závěrem odvolacího soudu, že občanský zákoník výslovně nestanoví, že škoda musí být způsobena společným jednáním více pachatelů, a navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl jako nedůvodné.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) vzhledem k ustanovení bodu 12. čl. II části první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen o. s. ř.), a po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení - a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné.


Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel uplatňuje jako důvod dovolání (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.), může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.


Ve smyslu ust. § 135 odst. 1 o. s. ř. je soud v občanském soudním řízení vázán pouze výrokem trestního rozsudku o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal. Jinými výroky ani odůvodněním rozhodnutí vydaného v trestním řízení není soud v občanskoprávním řízení vázán. Nelze proto odvolacímu soudu vytýkat nesprávný právní názor, jestliže uvedl, že při svém rozhodování není vázán obsahem odůvodněním usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 6. 1997, č.j. 11 To 265/97-174, a pro posouzení otázky řádného uplatnění nároku žalobce v trestním řízení si sám opatřil potřebný skutkový podklad. Právě z obsahu trestního spisu sp. zn. 3T 243/96, zejména z protokolu o výslechu svědka majora O. K., ze dne 3. 8. 1995, ČVS: OVV-947/95, učinil odvolací soud skutkové zjištění, že právo žalobce na náhradu škody bylo řádně uplatněno s tím, že výše škody byla později písemně vyčíslena.


Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu pak představují dovolací důvod podle ust. § 241a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, se ve smyslu ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. považuje výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů, popř. přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že soud měl jinak hodnotit určitý důkaz nebo že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.


Odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, řízení doplnil provedením listinných důkazů a jeho skutková zjištění tak mají oporu v provedených důkazech. Nelze mu tedy vytýkat, že by vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly, nebo že by pominul podstatné skutečnosti, které byly v řízení prokázány. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. není naplněn.


Odvolací soud zcela správně vyložil ust. § 10 odst. 1 tehdy platného zákona č. 480/1992 Sb. a po právní stránce posoudil jednání žalovaných, jímž byla škoda způsobena, jako tzv. exces z plnění služebních povinností a bez přímé souvislosti s povinnostmi vojáků ve výkonu základní služby. Uplatněný nárok na náhradu škody proto posoudil správně podle ust. § 420 obč. zák.


Ust. § 438 odst. 1 obč. zák. stanoví, že způsobí-li škodu více škůdců, odpovídají za ni společně a nerozdílně. Podle odst. 2 toliko v odůvodněných případech může soud rozhodnout, že ti, kteří škodu způsobili, odpovídají za ni podle své účasti na způsobení škody.


Společná a nerozdílná odpovědnost více osob odpovědných za škodu má obecnou platnost pro všechny případy a vztahuje se nejen na případy, kdy škůdci způsobili škodu společným jednáním, ale i na případy, kdy jednotliví škůdci odpovídají za tutéž škodu na základě odlišných principů. Při škodě způsobené více subjekty dává zákon přednost pravidlu společné a nerozdílné odpovědnosti vůči poškozenému (§ 438 obč. zák.) s tím, že ve vzájemném poměru se škůdci vypořádají podle své účasti na způsobení škody (§ 439 obč. zák.). Nelze tedy dovolateli přisvědčit, že žalovaní neodpovídají společně a nerozdílně za celou škodu a že měl být stanoven rozsah odpovědnosti ve vztahu ke každému z nich jednotlivě.


Rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný, dovolací soud proto dovolání žalovaného zamítl (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty první a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobci v tomto řízení žádné náklady nevznikly.


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 17. prosince 2009


JUDr. Marta Škárová, v. r.


předsedkyně senátu