25 Cdo 3671/2008
Datum rozhodnutí: 09.12.2010
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 31a předpisu č. 82/1998Sb.




25 Cdo 3671/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce E. S. , zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v Praze 5, Symfonická 1496/9, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemateriální újmy, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 144/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. srpna 2007, č. j. 1 Co 33/2007-70, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 8. 2007, č. j. 1 Co 33/2007-70, k odvolání žalobce potvrdil rozsudek ze dne 16. 10. 2006, č. j. 32 C 144/2003-59, jímž Městský soud v Praze zamítl žalobu na zaplacení částky 40.000,- Kč, změnil jej ve výroku o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a shodně s ním dovodil, že není opodstatněn nárok žalobce na finanční zadostiučinění za nemateriální újmu vyvolanou délkou řízení ve věci podnětu Generální prokuratuře k podání stížnosti pro porušení zákona ze dne 22. 11. 1990 proti rozhodnutí o zabrání věcí. Vrchní soud v Praze dne 16. 12. 1994 vyslovil, že tímto rozhodnutím byl porušen zákon, a návrh na zabrání věcí zamítl. K žádosti žalobce o vrácení věcí ze dne 29. 4. 1995 Okresní soud v Příbrami dne 30. 6. 1999 žalobci nevyhověl s tím, že soud nikdy tyto věci nepřevzal, a tedy je nemůže vydat. Rozsudkem téhož soudu ze dne 8. 10. 2002, č. j. 17 C 179/2000-37, byla České republice uložena povinnost zaplatit žalobci na náhradě škody za nevydané věci částku 22.920,- Kč. S poukazem na ustanovení § 13 odst. 1 věty druhé a třetí a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) dále též jen zákon , dovodil, že k vyvážení nemajetkové újmy vzniklé žalobci nesprávným úředním postupem (k vrácení zabavených věcí nedošlo a trvalo několik let, než se žalobce dozvěděl, že věci ani neexistují, respektive nejsou a nikdy nebyly v dispozici soudu) je dostačující konstatování porušení práva ze strany žalované a omluva, kterou učinila v přípisu ze dne 3. 7. 2006, neboť hodnota věcí zabavených žalobci při domovní prohlídce byla zanedbatelná a nejednalo se o věci, které by byly nenahraditelné.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, který spatřuje v řešení následujících otázek: 1) zda může odvolací soud potvrdit výrok napadený odvoláním a současně změnit výrok o nákladech řízení, který odvoláním napaden není; 2) zda vyvodil odvolací soud správné závěry z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS 428/05; a 3) zda lze zdlouhavost řízení vyřešit pouhou omluvou (podle dovolatele to přichází v úvahu jen při prodlení trvajícím několik dní, nikoliv let). Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým byla žaloba zamítnuta, a aby v celém rozsahu zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k tomu, že rozsudek byl odvolacím soudem vydán dne 21. 8. 2007, postupoval Nejvyšší soud podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 srov. bod 12, čl. II zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).

Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, aniž mu předcházelo rozhodnutí zrušovací [nejde o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř.]; dovolání tak může být podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, tedy jedině prostřednictvím dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., vše za předpokladu, že právě na tomto právním posouzení rozhodnutí odvolacího soudu skutečně spočívá.

Vzhledem k tomu, že rozhodnutí o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé a přípustnost dovolání podle § 237 o.s.ř. proti němu není dána (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003), nelze napadené rozhodnutí považovat za zásadně významné po právní stránce ani ve vztahu k namítané vadě řízení uplatňované ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. právě ohledně nákladového výroku dovoláním napadeného rozhodnutí.

Otázkou zásadního právního významu není ani námitka, že odvolací soud nevyvodil správné závěry z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS 428/05, neboť odvolací soud se v rámci svého právního posouzení věci v odůvodnění svého rozhodnutí s odkazem na tento nález vypořádal a vysvětlil, proč argumentaci v něm uvedenou nemůže v dané věci použít, byť hovoří ne zcela přesně o omezení osobní svobody v souvislosti s trestním stíháním. Nález se totiž vztahuje na nárok na náhradu imateriální újmy způsobené trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsouzením, a to podle úpravy obsažené v zákoně č. 82/1998 Sb. před novelou provedenou zákonem č. 160/2006 Sb.

V dané věci byl však aplikován zákon ve zněním účinném po novele č. 160/2006 Sb. a posuzovány podmínky pro přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu v penězích. Dovolatel spatřuje otázku zásadního právního významu v řešení otázky, zda lze újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení vyřešit pouhou omluvou tam, kde řízení trvalo několik let. Podle § 31a odst. 2 zákona se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Z toho vyplývá, že peněžitá kompenzace je formou náhrady, která se uplatní tehdy, není-li možné vzniklou nemajetkovou újmu nahradit jinak, přičemž dostačujícím prostředkem nápravy by se nejevilo pouhé konstatování porušení práva. V obecné rovině tedy je i omluva způsobilým prostředkem náhrady (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. I. ÚS 904/08, bod 25), přičemž zákon v ustanovení § 31a odst. 2 věty druhé a odst. 3 stanoví kritéria, která má soud při stanovení rozsahu náhrady zvažovat. Nevznáší-li dovolatel konkrétní námitky proti posouzení věci soudem, který se kromě délky řízení zabýval i hodnotou předmětných věcí a dopadem délky řízení do osobnostní sféry žalobce (význam řízení pro účastníka), tj. k okolnostem, za nichž k újmě došlo, nelze pro konkrétní právní posouzení zákonných kritérií připisovat rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř.

Protože tedy není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo z hlediska dovoláním vymezených otázek ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř., není dovolání podle těchto ustanovení přípustné, a Nejvyšší soud je tudíž odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o.s.ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. prosince 2010

JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu