25 Cdo 367/99
Datum rozhodnutí: 25.10.2000
Dotčené předpisy:




25 Cdo 367/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Juraje Malika v právní věci žalobce Z. I., společnost s ručením omezeným, zastoupeného advokátem, proti žalované E. F., zastoupené zmocněncem, o zaplacení 23.957,50 Kč, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 17 C 225/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. června 1998 č.j. 10 Co 449/98 - 34, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 7. 4. 1998 č. j. 17 C 225/96 - 18 uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 23.957,50 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 24. 8. 1993 kupní smlouvu č. 631805 ohledně nádobí D-110 Standard, přičemž žalovaná jako kupující se zavázala zaplatit kupní cenu činící celkem 1.299,- DM ve 24 měsíčních splátkách počínaje dnem 10. 9. 1993 s tím, že cena je splatná v Kč podle kurzovního lístku ČNB dle kurzu valuta - prodej v den splátky. Podle přílohy ke kupní smlouvě účastníci dále ujednali, že jakékoli změny v kupní smlouvě musí být písemnou formou odsouhlaseny oběma stranami, jinak jsou neplatné", a že žádost o zrušení kupní smlouvy musí být podána pouze písemně a to na centrálu firmy s tím, že kupující bude písemně vyrozuměn o stanovisku firmy v zákonné lhůtě". Žalovaná žádnou splátku nezaplatila a dopisem ze dne 30. 8. 1993 z finančních důvodů žádala o zrušení této kupní smlouvy, což žalobce neakceptoval; byl ochoten zrušit kupní smlouvu pouze za předpokladu zaplacení smluvní pokuty. Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl okresní soud k závěru, že žalobce se důvodně domáhá zaplacení kupní ceny zboží, neboť závazek sjednaný kupní smlouvou mezi účastníky trvá.

K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 29. 6. 1998 č. j. 10 Co 449/98 - 34 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a dále přihlédl též k ujednání účastníků v kupní smlouvě obsaženého, podle kterého v případě zrušení kupní smlouvy ze strany kupujícího je tento povinen zaplatit smluvní pokutu podle § 544 ve výši 25% smluvní ceny zboží". Na základě tohoto ujednání krajský soud dovodil, že kupující (žalovaná) byla oprávněna od kupní smlouvy odstoupit jednostranným právním úkonem. Jestliže v řízení bylo prokázáno, že žalovaná takový projev vůle učinila, a to písemně na adresu sídla žalobce, její povinnost zaplatit kupní cenu zanikla.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, v němž s odkazem na ust. § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že předmětná kupní smlouva obsahuje ujednání o možnosti odstoupení od smlouvy ze strany kupujícího. Má za to, že ujednání, podle kterého v případě zrušení kupní smlouvy ze strany kupujícího je tento povinen zaplatit smluvní pokutu podle § 544 ve výši 25% smluvní ceny zboží", je třeba z hlediska jazykového i logického vyložit jen tak, že kupující má možnost navrhnout odstoupení od smlouvy, tedy učinit nabídku k dohodě o odstoupení, ke kterému je však třeba souhlasného prohlášení prodávajícího. Podle jeho názoru je proto nesprávný i závěr krajského soudu, že žalovaná od smlouvy platně odstoupila, a že tak došlo k zániku jejího závazku ze smlouvy vyplývajícího. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaná ve svém písemném vyjádření k dovolání uvedla, že se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, a proto navrhla, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o.s.ř.), je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. a opírá se o přípustný dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle § 242 o.s.ř. a neshledal dovolání důvodným.

Ve smyslu ust. § 242 odst. 3 o. s. ř. posuzuje dovolací soud z úřední povinnosti pouze vady vyjmenované v § 237 odst. 1 o. s. ř. a jiné vady řízení, pokud měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel vymezil.

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil.

Podle § 48 odst. 1 obč. zák. může účastník od smlouvy odstoupit, jen jestliže je to v tomto zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto. Podle odst. 2 tohoto ustanovení odstoupením od smlouvy se smlouva ruší, není-li právním předpisem stanoveno nebo dohodnuto jinak. Zrušení od smlouvy nastává zrušovacím projevem, kterým je odstoupení od smlouvy jako jednostranný právní úkon, jsou-li pro něj zákonné důvody, nebo bylo-li odstoupení dohodnuto mezi subjekty smlouvy.

Následkem odstoupení od smlouvy se smlouva od samého počátku (ex tunc) ruší (nestanoví-li právní předpis či dohoda účastníků něco jiného) a pokud na takto zrušenou smlouvu nebylo zatím plněno, závazek plnit odpadá.

Podle § 35 odst. 2 obč. zák. je právní úkony vyjádřené smlouvy třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

Pokud oprávnění od smlouvy odstoupit není založeno zákonem, jako je tomu v daném případě, lze možnost odstoupení dohodnout. Přitom není rozhodující, zda písemné ujednání účastníků o možnosti odstoupení je obsaženo přímo v kupní smlouvě (na téže listině), nebo v rámci jiného ujednání, popř. v samostatné dohodě. Podstatné je jen to, zda projev vůle obou účastníků (písemný) směřoval ke sjednání možnosti kupní smlouvu zrušit.

Pro odstoupení od smlouvy nevyžaduje zákon obecně žádnou zvláštní formu; byla-li však smlouva uzavřena písemně, platí, že i odstoupení musí být písemné (§ 40 odst. 2 obč. zákoníku). Odstoupení od smlouvy se jako jednostranný, adresovaný právní úkon stává perfektní již tím, že dojde do dispozice (sféry) adresáta. K perfektnosti odstoupení není tudíž třeba ani souhlasu adresáta, ani rozhodnutí soudu.

S názorem odvolacího soudu, že předmětná smlouva účastníků obsahuje ujednání o možnosti jednostranného odstoupení od smlouvy pro kupujícího, se dovolací ztotožňuje.

Ujednání účastníků obsažené v předmětné kupní smlouvě ze dne 24. 8. 1993, podle kterého v případě zrušení kupní smlouvy ze strany kupujícího je tento povinen zaplatit smluvní pokutu", nelze totiž vyložit (§ 35 odst. 2 obč. zák.) jinak, než že tato možnost ve prospěch kupujícího dohodnuta byla, neboť pojem zrušení smlouvy je občanským zákoníkem běžně užíván (srov. např. § 48 odst. 2, § 457, § 507 odst. 1, § 518, § 648 odst. 2 obč. zák.). Zamýšlený účinek zrušení smlouvy nastává zrušovacím projevem, kterým je odstoupení od smlouvy jako jednostranný právní úkon. Pojmu zrušení uvedenému v předmětné smlouvě lze rozumět jen v tom smyslu, že kupující je oprávněn od smlouvy odstoupit a to v podstatě z jakýchkoli důvodů nebo bez uvedení důvodu, aniž by byl zapotřebí souhlas prodávajícího. I když v příloze ke kupní smlouvě, která je její nedílnou součástí, je uvedeno, že žádost o zrušení kupní smlouvy kupujícím musí být podána pouze písemně, a to na centrálu firmy, a že kupující bude písemně vyrozuměn o stanovisku firmy v zákonné lhůtě", nemůže na uvedeném závěru nic změnit, neboť žalovaná využila možnosti jednostranného odstoupení od kupní smlouvy, k čemuž nebylo třeba souhlasu žalobce jako druhého účastníka smlouvy. Z ujednání obsaženého v příloze ke smlouvě lze pouze dovodit další z možných způsobů zrušení smlouvy, a to na základě dvoustranné dohody účastníků, který byl sjednán samostatně bez přímé souvislosti na předchozí ujednání o zrušení smlouvy na základě jednostranného odstoupení od smlouvy ze strany kupujícího.

Závěr odvolacího soudu, že za stavu, kdy žalovaná po právu (na základě platného ujednání o možnosti smlouvu zrušit) od smlouvy odstoupila (ve svém dopise ze dne 30. 8. 1993 adresovaným žalobci uvedla, že ....na základě těchto skutečností odstupujeme proto od uvedené kupní smlouvy č. 631805"), byla tato smlouva jednostranným právním úkonem žalované zrušena, čímž zaniklo právo prodávajícího na zaplacení kupní ceny a současně povinnost kupujícího kupní cenu zaplatit, je proto správný.

Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. není tedy naplněn. Protože nebylo zjištěno a ani dovolatelem tvrzeno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243 odst. 1 o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1, neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, a žalované, která byla v tomto řízení zastoupena obecným zmocněncem, žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 25. října 2000

JUDr. Olga P u š k i n o v á, v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Romana Říčková