25 Cdo 3646/2012
Datum rozhodnutí: 17.04.2013
Dotčené předpisy: § 7 odst. 3 předpisu č. 440/2001Sb., § 444 odst. 1 obč. zák., § 445 obč. zák.




25 Cdo 3646/2012

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně E. H. , zastoupené JUDr. Annou Haisovou, advokátkou se sídlem Brno, Úvoz 507/4, proti žalovanému T. M. , zastoupenému Mgr. Bc. Ivo Nejezchlebem, advokátem se sídlem Brno, Joštova 4, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované Kooperativy pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Praha 1, Templová 747, o náhradu škody, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 33 C 208/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 7. 2012, č.j. 44 Co 178/2012-178, takto:

I. Dovolání do výroku I. rozsudku odvolacího soudu se zamítá , jinak se dovolání odmítá . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala náhrady škody na zdraví vzniklé jí v důsledku dopravní nehody ze dne 13. 9. 2005, při níž narazil nákladní automobil řízený žalovaným do vozidla, jež řídila žalobkyně. Žalobkyně požadovala po žalovaném placení měsíční renty ve výši 12.000,- Kč od 13. 9. 2007 do konce života a náhradu nákladů za znalečné ve výši 1.000,- Kč.

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 1. 2012, č.j. 33 C 208/2007-153, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 2. 2. 2012, č.j. 33 C 208/2007-156, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Městský soud v Brně ve věci rozhodoval opětovně poté, co jeho původní zamítavé rozhodnutí ve věci bylo zrušeno soudem odvolacím a věc byla vrácena k dalšímu řízení s právním závěrem, že uplatněný nárok je nutno posoudit podle § 444 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) jako náhradu za ztížení společenského uplatnění. Ve svém odůvodnění poukázal odvolací soud na skutečnost, že náhrada za ztížení společenského uplatnění je jednorázovým odškodněním nemajetkové újmy spočívající ve zhoršení kvality života a nelze ji rozpočítávat na jednotlivé dny, tedy nelze ji ani vyjádřit přísudkem placení důchodu na dobu života. Soud vzal za prokázané, že dne 13. 9. 2005 v 7.15 hod. v Brně na ulici Poříčí zezadu narazil žalovaný jako řidič nákladního automobilu do osobního motorového vozidla, který řídila žalobkyně. Při nehodě utrpěla žalobkyně zranění (podvrtnutí krční páteře a pohmoždění hrudní páteře), v jehož důsledku byla od 14. 9. 2005 do 30. 11. 2005 v pracovní neschopnosti. Žalobkyní dříve uplatňovaný nárok na zaplacení 24.000,- Kč z titulu náhrady za ztížení společenského uplatnění byl ze strany vedlejšího účastníka uspokojen, z tohoto důvodu vzala žalobkyně v této části žalobu zpět a řízení bylo zastaveno. Na nákladech vynaložených na znalečném byla žalobkyni vedlejším účastníkem uhrazena částka 500,- Kč z požadovaných 1.500,- Kč. Ze znaleckého posudku MUDr. Jaromíra Hrabovského, CSc., soud zjistil, že na podkladě vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, (dále též jen vyhláška ) lze hodnotit ztížení společenského uplatnění žalobkyně 200 body s diagnózou poúrazové omezení hybnosti páteře lehkého stupně s příznaky kořenového dráždění. Při právním posouzení věci vycházel soud prvního stupně z ustanovení § 444 obč. zák. upravujícího jednorázové odškodnění, které nelze vyjádřit placením renty na dobu života. Tak, jak žalobkyně žalobu koncipovala, nebylo možné posoudit uplatněný nárok jako požadavek na náhradu za případné zhoršení jejího zdravotního stavu poté, co jí bylo plněno na náhradě za ztížení společenského uplatnění. Žaloba nebyla podle soudu koncipována ani jako náhrada za zvýšené odškodnění ztížení společenského uplatnění , které je možné ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele přisoudit podle § 7 odst. 3 vyhlášky. Žalobkyně v této souvislosti v řízení ani netvrdila, že by v důsledku dopravní nehody a poškození jejího zdraví docházelo k recidivám bolesti páteře, ke zvýšeným výdajům v souvislosti s poplatky u lékařů a doplatků na léky a též k opakovaným recidivám vedoucím k pracovní neschopnosti, které ji znevýhodňují oproti stejně kvalifikovaným zdravým uchazečům o zaměstnání na trhu práce.

K odvolání žalobkyně (poté, co změnila žalobní petit a požadovala zaplacení 10.000.000,- Kč) Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. 7. 2012, č.j. 44 Co 178/2012-178, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, vyjma výroku o zamítnutí žaloby co do částky 1.000,- Kč, změnil tak, že zamítl žalobu na zaplacení částky 10.000.000,- Kč, v nákladových výrocích rozsudek potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud po zopakování důkazů provedených v řízení před soudem prvního stupně, zejména znaleckými posudky, konstatoval, že následkem úrazu žalobkyně je poúrazové omezení hybnosti páteře lehkého stupně s příznaky kořenového dráždění ve smyslu položky 0741 přílohy č. 2 k vyhlášce č. 440/2001 Sb., jemuž odpovídá ohodnocení 200 body a odškodnění 24.000 Kč, jež bylo žalobkyni poskytnuto. Případné vyšší bodové hodnocení je stanoveno pro stejný úraz, je-li závažnější, a dále podle toho, zda ho uvedené příznaky doprovázejí či nikoli. Žalobkyní zdůrazňované trvající bolesti atakující pohodu života a možnosti běžného uplatnění v něm jsou právě oněmi příznaky kořenového dráždění, jež jsou již zahrnuty v základním bodovém ohodnocení. Tvrzení žalobkyně o zhoršení zdravotního stavu nelze z provedených důkazů dovodit. Pokles pracovní schopnosti je sice jedním z projevů poškození zdraví, jde však pouze o jednu ze složek společenského uplatnění jedince, kterážto se samostatně neodškodňuje. Přímá majetková újma, představující ztrátu na mzdě, u žalobkyně nenastala, a není důvod jen proto ji postihovat zvýšením odškodnění imateriální újmy, o které v řízení jedině šlo. Odvolací soud zdůraznil, že pouhý předpoklad zhoršení zdravotního stavu nezakládá důvod ke zvýšení odškodnění, neboť se odškodňují jen trvalé následky již existující.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Vytýká soudům obou stupňů vadný procesní postup, zejména že ji nevyzvaly k odstranění vad podání postupem podle ustanovení § 43 o. s. ř. Namítá, že soudy obou stupňů ji udržovaly v tom, že je její žaloba projednatelná, tedy bez vad, a splňuje požadavky stanovené v občanském soudním řádu, přičemž následně žalobu zamítly. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že pro soud je závazná vyhláška 440//2001 Sb. a v její příloze stanovené bodové ohodnocení nemůže žádný soud změnit; tento názor označuje za rozporný s nálezem ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 117/04. Pochybení odvolacího soudu shledává též v nedostatečném zohlednění trvalých následků způsobených dopravní nehodou a od toho se odvíjejících nepříznivých důsledků pro její životní úkony, pro uspokojování jejích životních a společenských potřeb a při výběru pracovních příležitostí. Nesouhlasí se závěrem o neexistenci důvodů pro zvýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění pro okolnosti mimořádného zřetele hodné, přestože utrpěla trvalé a nezvratné poškození páteře a míchy, a je od úrazu stále v léčebném režimu, přičemž její zdravotní stav není ustálen a stále se zhoršuje. Má za to, že soudy obou stupňů jednaly v právním omylu, když žalobní návrh ve znění změn a doplnění vzaly jako žalobu na náhradu za ztrátu na výdělku, ač žalobkyně uplatňovala nárok na odškodnění za ztížení společenského uplatnění. V tom spatřuje nesprávné právní posouzení věci. V důsledku vadného procesního postupu soudů jí byla uložena povinnost náhrady nákladů řízení. Z tohoto důvodu žádá, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí, a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému jednání a rozhodnutí.

Vedlejší účastník označil dovolání žalobkyně za zcela nedůvodné a markantně nepřiléhavé a navrhuje, aby dovolací soud toto dovolání odmítl jako zjevně bezdůvodné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.

Především nelze za opodstatněnou považovat námitku, že soudy obou stupňů nevytkly žalobkyni vady žaloby, udržovaly ji v přesvědčení, že její žaloba je projednatelná (bezvadná), a posléze ji zamítly. Žalobkyně zde směšuje bezvadnost žaloby z hlediska projednatelnosti, tj. procesních náležitostí (úplnosti, určitosti a srozumitelnosti), s její věcnou opodstatněností. Žaloba (ani v původní podobě) nebyla neprojednatelná (vadná), a pokud byla nejprve zamítnuta proto, že požadavek na opakující se plnění formou renty neodpovídá hmotněprávnímu pojetí nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění, nelze soudům vytýkat, že by rozhodovaly o neprojednatelné žalobě, případně neposkytly žalobkyni poučení o potřebě opravy či doplnění žaloby. Navíc se uvedené výtky již netýkají dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, na jehož věcnou správnost nemohly mít případné vady původní žaloby vliv, byly-li v průběhu řízení odstraněny.

Pro právní posouzení zjištěného skutkového stavu není podstatné, jak žalobkyně po právní stránce uplatněný nárok označila, nebo zda vůbec neuvedla právní kvalifikaci uplatněného nároku. Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích zdůraznil, že žalobce není povinen uvádět ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu, jímž svůj nárok odůvodňuje, a právní kvalifikace nároku, pokud je v žalobě uvedena, není pro soud závazná, neboť právní posouzení věci podle předpisů hmotného práva náleží soudu. Jestliže nárok na peněžité plnění vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu takto nárok posoudit, a to bez ohledu, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoliv. Pokud soud rozhoduje o nároku na plnění na základě skutkových zjištění umožňujících podřadit uplatněný nárok po právní stránce pod jinou hmotněprávní normu, než jak ji uvádí žalobce, je povinností soudu podle příslušných ustanovení věc posoudit a o nároku rozhodnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 13, pod C 962, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, publikovaný pod č. 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Byl-li předmětem řízení nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění (tedy újmy nemajetkové), což v dovolání potvrzuje i dovolatelka, jsou nepřiléhavá její opakovaná tvrzení týkající se újem majetkových (zvýšené náklady na zdravotní poplatky, doplatky na léky a zdravotní pomůcky, finanční rozdíl při pracovní neschopnosti a neplaceném volnu) stejně jako vytrpěné další bolesti, jejichž odškodnění je nárokem odlišným od náhrady za ztížení společenského uplatnění.

Námitky dovolatelky vytýkající nesprávné právní posouzení uplatňovaného nároku jako náhrady za ztrátu na výdělku a nikoli jako náhrady za ztížení společenského uplatnění nejsou důvodné. Odvolací soud již ve svém zrušovacím rozhodnutí ze dne 23. 8. 2011, č.j. 44 Co 185/2011-140, zavázal soud prvního stupně právním názorem posuzovat předmětný nárok jako náhradu ve smyslu § 444 odst. 1 obč. zák. a současně poskytl žalobkyni i poučení, že nepovažuje za vyloučené, aby svůj žalobní návrh opravila na jednorázové odškodnění. Soud prvního stupně uvedený právní názor v zásadě respektoval a přidržel se jej i odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku, když posuzoval dovolatelkou uplatněný nárok na zaplacení 10.000.000,- Kč jako zvýšení náhrady za imateriální újmu (ztížení společenského uplatnění) projevující se mimo jiné ve ztížení uplatnění dovolatelky v pracovním procesu. Svůj závěr odůvodnil tím, že zdravotní újma, jak u žalobkyně nastala, může přinést přímou újmu majetkovou v podobě ztráty na mzdě, nicméně tato forma škody jak sama žalobkyně uvádí u ní nenastala a jen proto ještě není důvod ji postihovat alespoň zvýšením odškodnění imateriální újmy, o něž výlučně v řízení podle odvolacího soudu šlo.

Otázka výše odškodnění za ztížení společenského uplatnění byla řešena ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. Cpjn 203/2010, uveřejněném pod č. 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. v řadě rozhodnutí Nejvyššího soudu, viz např. rozsudek ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 864/2010. Pro určení výše odškodnění ztížení společenského uplatnění je rozhodující jednak lékařské ohodnocení počtem bodů, z něhož je nutno vycházet, a dále posouzení předpokladů, které měl poškozený pro další uplatnění v životě a společnosti a které jsou následkem úrazu omezeny nebo ztraceny. Kromě zvýšení bodového ohodnocení podle § 6 odst. 1 vyhlášky lze odškodnění dále přiměřeně zvýšit podle § 7 odst. 3 vyhlášky, avšak jen ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, neboť odškodnění již v základní výměře určené na základě celkového bodového ohodnocení stanoveného lékařem představuje samo o sobě náhradu za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti. Předpokladem přiměřeného zvýšení odškodnění stanoveného na základě bodového ohodnocení v lékařském posudku ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky je existence takových výjimečných skutečností, které umožňují závěr, že zejména vzhledem k uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, kupříkladu při uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, i s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví i na jeho předpokládané uplatnění v životě, nelze omezení poškozeného vyjádřit jen základním odškodněním za ztížení společenského uplatnění.

Jestliže odvolací soud na základě učiněných skutkových zjištění existenci skutečností zakládajících důvody pro mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění neshledal, nelze mu důvodně vytknout ani nesprávné právní posouzení věci. Odvolací soud správně vycházel z toho, že otázka omezení možností a schopností žalobkyně (v důsledku poškození zdraví) při přípravě na budoucí povolání a výkon zaměstnání je jedním z hledisek pro přiznání mimořádného zvýšení odškodnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky, samostatně se však v rámci ztížení společenského uplatnění omezení v pracovním uplatnění po úrazu neuspokojuje. Přitom je tento nárok nutno odlišit od nároku na náhradu za ztrátu na výdělku podle ustanovení § 445 obč. zák. jako náhradu za majetkovou újmu vyvolanou poškozením zdraví. Jedná se o samostatný nárok, k jehož vzniku nestačí jen snížení pracovní způsobilosti poškozené, neboť to samo o sobě není majetkovou újmou, představující vznik škody, nýbrž ke ztrátě na výdělku dochází teprve tehdy, když následek poškození zdraví se projeví v majetkových poměrech poškozeného snížením výdělku nebo jeho úplnou ztrátou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1234/2008). Tuto formu škody však žalobkyně v řízení neuplatňovala, a ani z jejích podání nelze její existenci dovodit.

Poukaz na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 117/04 je zcela nepřiléhavý, neboť tento nález se zabýval přípustností dovolání z hlediska tzv. štěpení nároku a nikoli závazností vyhlášky č. 440/2001 Sb. Již v citovaném stanovisku Cpjn 203/2010 Nejvyšší soud konstatoval, že pravidla stanovená vyhláškou č. 440/2001 Sb. pro určování bodového ohodnocení pro stanovení výše odškodnění v jednotlivých případech a pro výši odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění nejsou v rozporu se zákonem. K tomu Nejvyšší soud posléze dodal, že vyhláška č. 440/2001 Sb. je v soudní praxi běžně aplikována, není v rozporu s ústavou, mezinárodními smlouvami ani se zákonem a umožňuje soudům stanovit přiměřenou výši odškodnění odpovídající okolnostem každého konkrétního případu. Nastavení úrovně základního odškodnění přiřazením určitého počtu bodů konkrétním následkům poškození zdraví a stanovení peněžní hodnoty jednoho bodu bylo z vůle zákonodárce svěřeno příslušným ministerstvům, tedy orgánům moci výkonné, a soudům přísluší tyto předpisy pouze vykládat, případně korigovat zjevně nepřijatelné důsledky jejich rigidní aplikace, nikoli je přetvářet na základě odlišného názoru na jejich spravedlivost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2288/2011). Uvedené závěry nejsou v rozporu s právním názorem vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03, že pokud soudce (soudci) dospějí k závěru, že podzákonný právní předpis je v rozporu se zákonem, neaplikují jej v konkrétní věci, ale použijí pouze ustanovení zákona.

Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích námitek správný, a nebylo zjištěno, že by byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně, směřující do měnící části výroku I, podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

K dovolacím námitkám do výroků II. a III. rozsudku odvolacího soudu, jimiž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupě ohledně nákladů řízení a rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, nelze než odkázat na konstantní judikaturu, z níž jednoznačně plyne, že dovolání do těchto výroků rozhodnutí odvolacího soud není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť jde o rozhodnutí o věci samé, a jeho přípustnost nezakládá ani žádné z dalších ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovanému a vedlejšímu účastníku náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. dubna 2013

JUDr. Robert Waltr
předseda senátu