25 Cdo 3629/2015
Datum rozhodnutí: 29.09.2015
Dotčené předpisy: § 87 písm. b) o. s. ř., § 55 předpisu č. 48/1997Sb.



25 Cdo 3629/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: VŠEOBECNÁ ZDRAVOTNÍ POJIŠŤOVNA ČESKÉ REPUBLIKY , se sídlem v Praze 3, Orlická 2020/4, IČO 41197518, proti žalované: Česká podnikatelská pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/23, IČO 63998530, o 923.076,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 8 C 17/2015, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. dubna 2015, sp. zn. 7 Co 853/2015, takto:

Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. dubna 2015, sp. zn. 7 Co 853/2015, se mění tak, že usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje .
Odůvodnění:
Okresní soud v Prachaticích usnesením ze dne 24. 3. 2015, č. j. EPR 51512/2015-3, vyslovil svou místní nepříslušnost a rozhodl o postoupení věci místně příslušnému Obvodnímu soudu pro Prahu 8. Ve sporu, v němž se žalobkyně domáhá výplaty plnění podle § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, proti žalované pojistitelce odpovědnosti škůdce, dospěl soud k závěru, že se nejedná o nárok na náhradu škody, není proto možné učinit volbu místní příslušnosti podle § 87 písm. b) o.s.ř.; místně příslušným je obecný soud žalované.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 20. 4. 2015, sp. zn. 7 Co 853/2015, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že místní nepříslušnost se nevyslovuje a věc se nepostupuje Obvodnímu soudu pro Prahu 8. Nárok, který je předmětem tohoto řízení, není nárokem podle zákona č. 168/1999 Sb., a nejde tak ve vztahu mezi účastníky o pojistné plnění. Odvolací soud tak dovodil, že volba místní příslušnosti podle § 87 písm. b) o.s.ř. je možná.

Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaná má za to, že ve vztahu mezi zdravotní pojišťovnou a pojistitelem škůdce nejde o spor o náhradu škody, nýbrž o přímý nárok na plnění proti pojistiteli škůdce podle § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. Vzhledem k tomu, že nejde o spor o náhradu škody, žalobci nesvědčí právo volby místní příslušnosti. Navrhuje proto, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání žalované je přípustné podle § 237 o.s.ř. a je důvodné.

Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatňuje jako důvod dovolání [§ 241a odst. 1 o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval; může přitom jít i o předpis práva procesního.

Podle § 87 písm. b) o.s.ř. vedle obecného soudu žalovaného, popřípadě vedle soudu uvedeného v § 85a, je k řízení příslušný také soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu újmy.

Podle § 6 odst. 4 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), pojištěný má právo, aby pojistitel za něj uhradil příslušnou zdravotní pojišťovnou uplatněný a prokázaný nárok na náhradu nákladů vynaložených na zdravotní péči hrazenou z veřejného zdravotního pojištění podle zákona upravujícího veřejné zdravotní pojištění, jestliže zdravotní pojišťovna vynaložila tyto náklady na zdravotní péči poskytnutou poškozenému, pokud ke škodné události, ze které tato škoda vznikla a za kterou pojištěný odpovídá, došlo v době trvání pojištění odpovědnosti, s výjimkou doby jeho přerušení.

Podle § 55 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, příslušná zdravotní pojišťovna má vůči třetí osobě právo na náhradu těch nákladů na péči hrazenou ze zdravotního pojištění, které vynaložila v důsledku zaviněného protiprávního jednání této třetí osoby vůči pojištěnci. Náhrada podle věty první je příjmem fondů zdravotní pojišťovny.

Ve vztahu k přímému nároku poškozeného proti pojistiteli odpovědnosti škůdce podle § 6 zákona č. 168/1999 Sb. je judikatura ustálena na závěru, že je třeba rozlišovat mezi právem poškozeného na náhradu vzniklé škody proti škůdci a specifickým právem poškozeného na výplatu plnění za pojištěného škůdce. Právo poškozeného na plnění vůči pojistiteli škůdce je originárním právem založeným zvláštními právními předpisy, které byť je odvozeno od právního vztahu mezi pojistitelem a pojištěným škůdcem nemá povahu nároku na náhradu škody. Pojistitel se nestává osobou odpovědnou za škodu namísto škůdce a plnění pojistitele poskytnuté poškozenému není plněním z titulu jeho odpovědnosti za škodu, neboť osobou odpovědnou za škodu způsobenou poškozenému je pojištěný, nýbrž pojistným plněním (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 25 Cdo 113/2006, nebo ze dne 28. 11. 2012, sp. zn 32 Cdo 4765/2010, a v posuzovaných procesních souvislostech zejména usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2009, sp. zn. 21 Co 139/2009, publikované pod č. 81/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Obdobně je třeba nahlížet i na nárok zdravotní pojišťovny na plnění podle § 6 odst. 4 zákona č. 168/1999 Sb. Jsou-li splněny podmínky vymezené v § 55 zákona č. 48/1997 Sb., má zdravotní pojišťovna regresní nárok na náhradu nákladů vynaložených na léčení svého zdravotního pojištěnce, a to proti škůdci. I když tento speciální nárok nese určité znaky nároku na náhradu škody a lze na něj subsidiárně uplatnit příslušná ustanovení občanského zákoníku, svou povahou má charakter nároku regresního; má-li pak zdravotní pojišťovna možnost odpovídající plnění požadovat přímo proti pojistiteli škůdce, nemůže jít o nárok na náhradu újmy, jak jej má na mysli procesní ustanovení § 87 písm. b) o.s.ř., nýbrž jde i v tomto případě o pojistné plnění (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1783/2015, či ze dne 18. 8. 2015, sp. zn. 25 Cdo 2773/2015). Uplatňuje-li tedy zdravotní pojišťovna uvedený nárok proti pojistiteli odpovědnosti škůdce, nelze uplatnit volbu soudu místně příslušného podle místa, kde došlo ke skutečnosti zakládající nárok na náhradu újmy (dříve škody) podle § 87 písm. b) o.s.ř., a místně příslušným je tak obecný soud žalované (§ 84 o.s.ř.), tj. v dané věci s ohledem na sídlo žalované Obvodní soud pro Prahu 8.

Z těchto důvodů je napadené rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné. Protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že o věci je možné rozhodnout [§ 243d písm b) o.s.ř.], změnil dovolací soud napadené rozhodnutí tak, že usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje.

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; o nákladech řízení nebylo rozhodováno, neboť v řízení se dále pokračuje.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. září 2015


JUDr. Petr Vojtek předseda senátu