25 Cdo 362/2006
Datum rozhodnutí: 10.05.2007
Dotčené předpisy:





25 Cdo 362/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce Z. J., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice Vězeňské službě České republiky, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 4 C 276/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. října 2005, č. j. 25 Co 259/2005-198, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Jičíně rozsudkem ze dne 7. 4. 2005, č. j. 4 C 276/2002-172, zamítl žalobu na zaplacení částky 10.000.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce byl ve výkonu trestu odnětí svobody umístěn v cele s dalšími 9 spoluvězni a dne 28. 1. 2001 v 19.30 hodin utrpěl úraz tak, že při slézání z patrového lůžka se mu zachytila noha o železnou stěnu postele, v důsledku toho přepadl přes lůžko a zlomil si kotník pravé nohy. Ačkoli ve věznici funguje nepřetržitá lékařská pohotovost, žalobce nezavolal dozorce a od spoluvězňů si na noc vyžádal léky tlumící bolest. Druhého dne ráno byl přenesen na ošetřovnu, kde mu byla poskytnuta nezbytná péče, a jelikož bylo ze strany ošetřujícího lékaře konstatováno, že v důsledku požití nadměrného množství analgetik je žalobce těžce intoxikován, k převozu do Nemocnice v J. na rentgenové vyšetření došlo až dalšího dne, tj. 30. 1. 2001. Poté žalobce podstoupil operaci poraněné nohy s následnou rehabilitací, po dobu pracovní neschopnosti pobíral dávky nemocenského pojištění. Takto zjištěný skutkový stav soud prvního stupně podřadil pod ustanovení § 420 obč. zák. a dospěl k závěru, že nebylo zjištěno protiprávní jednání žalované ani příčinná souvislost mezi jejím jednáním a vznikem škody (úrazem žalobce), a že tedy předpoklady odpovědnosti za škodu na zdraví dány nejsou. V době úrazu splňovala předmětná cela všechny požadavky podle tehdy platných a účinných obecně závazných právních předpisů a interních předpisů, tj. zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, a rozkazu ministra spravedlnosti č. 20/1977, o hygienické a protiepidemické péči ve Sboru nápravné výchovy ČSR, nápravně-výchovných ústavech a věznicích, konkrétně šlo o požadavek světlé výšky místnosti 2,8 m a kubaturu 7 m3 na jednu osobu, vyžadovanou pro umístění patrových lůžek. Soud dále neshledal ani pochybení ze strany ošetřujících lékařů, neboť ve věznici v době úrazu řádně fungovala lékařská pohotovost a provádění eskorty za účelem převozu žalobce bylo plně v souladu s nařízením generálního ředitele Vězeňské služby České republiky č. 23.


K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19. 10. 2005, č. j. 25 Co 259/2005-198, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními a právními závěry soudu prvního stupně a neshledal, že by se žalovaná svým jednáním dopustila porušení právních povinností, ať už tím, že by nevytvořila žalobci podmínky pro ubytování na cele, či tím, že by mu nezajistila zdravotní péči v rozsahu a za podmínek stanovených zákonem s přihlédnutím k omezením vyplývajícím z účelu trestu . Rozměry předmětné cely i její vybavení odpovídaly právním předpisům účinným k okamžiku vzniku úrazu a obecná námitka žalobce o přetíženosti českých věznic není pro posouzení věci významná, neboť směrodatný byl stav cely, v níž žalobce utrpěl úraz . Rovněž neobstojí ani žalobcovo tvrzení, že mu žalovaná vzápětí po vzniku úrazu neposkytla řádnou zdravotní péči, neboť průběh vyšetření narušil sám žalobce tím, že se k vyšetření dostavil ve stavu lékové intoxikace, za což mu byl ostatně uložen i kázeňský trest.


Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a za otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí považuje posouzení toho, zda je možné, aby se kdokoliv mohl vyvinit z objektivní odpovědnosti za škodu na zdraví pouze na základě toho, že zde neexistuje právní norma, která by obsahovala takovou úpravu podmínek ubytování odsouzených osob, které byly nepochybně porušeny, aniž by se soud zabýval tím, zda skutečné podmínky na dané cele byly v rozhodný okamžik z hlediska zdraví tam umístěných osob vyhovující ; když následně byla tato norma přijata v podobě novely vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody. Namítá, že k úrazu došlo v důsledku nevyhovujících podmínek na cele, tj. v důsledku přeplněné cely došlo k vydýchání vzduchu a ztrátě rovnováhy žalobce při vstávání z lůžka, a trvá na tom, že věznice V. byla v rozhodném období přeplněna a právě z nedostatku místa byla ve věznici učiněna opatření spočívající v umístění patrových lůžek, čímž došlo k porušení příslušných právních předpisů, i když žalobci není známo, jakým způsobem jsou stanovena kritéria kapacity věznic (je však přesvědčen, že - vycházeje z publikací zabývajících se obsazením věznic - i v době úrazu platilo kritérium plochy 4 m2 na osobu). Soud však návrhu na provedení důkazu místním šetřením za účelem zjištění rozměrů cely a znaleckým posudkem znalce z oboru zdravotnictví, který by posoudil podmínky na dané cele, nevyhověl. Žalobce dále zpochybňuje správnost postupu ošetřujících lékařů, ten vedl k zásadnímu zhoršení jeho zdravotního stavu (bezodkladné neprovedení RTG snímku poraněné končetiny, nezajištění převozu žalobce na nezbytné vyšetření, nevhodné použití Kramerovy dlahy) a je rovněž v rozporu s ustanovením čl. 31 Listiny základních práv svobod, kdy každý má právo na ochranu zdraví, jakož i § 2 z. č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, dle kterého se s odsouzenými ve výkonu trestu musí jednat tak, aby bylo zachováno jejich zdraví ; tato skutečnost zcela nepochybně vyplývá ze zdravotní dokumentace , což však soud v napadeném rozsudku pomíjí. Dále namítá, že v důsledku neodborného posouzení jeho zdravotního stavu došlo k ukončení pracovního poměru ve věznici a vzniku škody v podobě ušlého výdělku. Jelikož byly rozsudky soudů obou stupňů vydány na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, trvá na doplnění dokazování a navrhuje, aby dovolací soud zrušil oba uvedené rozsudky a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).


Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž mu předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.


Žalobce v dovolání uvedl, že odvolací soud posoudil nesprávně otázku odpovědnosti žalované a dospěl k nesprávnému rozhodnutí; uplatňuje tedy dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Z vylíčení důvodů dovolání ovšem vyplývá, že dovolatel nesouhlasí především s tím, jak soudy obou stupňů zjistily skutkový stav v projednávané věci; tvrdí totiž, že z provedených důkazů skutkový stav nebyl zjištěn dostatečně a správně a nebyl pak správně posouzen po právní stránce, a to při posouzení odpovědnosti žalované za vznik úrazu, jakož i za nedostatky lékařského postupu, jež následoval po zranění žalobce. Brojí proti závěrům soudů obou stupňů o nenaplnění předpokladů odpovědnosti žalované podle § 420 obč. zák., neboť nebylo prokázáno protiprávní jednání ani příčinná souvislost mezi jednáním žalované a vznikem škody na straně žalobce. I když odvolací soud neposuzoval předmětný odpovědnostní vztah podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, nýbrž podle občanského zákoníku, jsou jeho závěry o tom, že žalovaná neporušila právní povinnosti stran rozměrů a vybavení cely, použitelné i pro posouzení, zda šlo ze strany věznice o nesprávný úřední postup.


V této souvislosti dovolatel, ač ohledně vzniku škody poukazuje na obecný stav přeplněnosti věznic v České republice, vytýká nedůvodně odvolacímu soudu, že se nezabýval, zda konkrétní podmínky na cele byly vyhovující; z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (stejně tak i soudu prvního stupně) je však naopak zřejmé, že právě zjištění, zda dané poměry na cele odpovídaly předpisům, představovalo stěžejní argumentaci použitou v rozhodnutí. Soudy obou stupňů zjistily rozměry cely i její vybavení a shledaly je v souladu s tehdy účinnými předpisy. Poměřuje-li se správnost úředního postupu ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. souladem počínání orgánu státu s normami upravujícími jeho činnost, je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu není v této otázce v rozporu s hmotným právem ani s ustálenou judikaturou soudů, a nemá proto po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.


Výhrady dovolatele jsou dále vedeny proti závěrům soudů o správnosti postupu ošetřujících lékařů; přesvědčení dovolatele o jejich postupu non lege artis směřuje proti zjištění skutkového stavu, které vychází z toho, že dovolateli byla poskytnuta odpovídající lékařská péče, jejíž možnosti nepříznivě ovlivnil svým přístupem sám poškozený. V tomto směru dovolatel předkládá vlastní verzi skutkového stavu významného pro rozhodnutí ve věci, aniž by formuloval právní otázku, která má zásadní význam jak pro rozhodnutí v této věci, tak pro rozhodovací činnost soudů vůbec. Namítaná okolnost, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.), přitom přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemůže.


Žalobce v dovolání trvá na doplnění dokazování s tím, že nebylo vyhověno jeho návrhům na provedení místního šetření za účelem zjištění rozměrů cely a vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, který by posoudil podmínky na cele. V tomto směru dovolací soud podotýká, že dokazování provádí toliko k prokázání důvodů dovolání (srov. ustanovení § 243a odst. 2 o.s.ř.), nikoli k objasnění skutkového stavu.


Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů právo, zatímco žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 10. května 2007


JUDr. Petr Vojtek, v. r.


předseda senátu