25 Cdo 3598/2009
Datum rozhodnutí: 20.12.2011
Dotčené předpisy: § 106 odst. 1 obč. zák., § 106 odst. 2 obč. zák.




25 Cdo 3598/2009


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a) JUDr. J. S. a b) J. S. , zastoupených JUDr. Janou Kutmonovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Vysočanská 548, proti žalovaným 1) L. S. a 2) E. S. , zastoupeným Mgr. Václavem Uhlířem, advokátem se sídlem v Praze 2, Anglická 16, o 40.375,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 7 C 164/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2009, č. j. 22 Co 53/2009-118, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.510,50 k rukám Mgr. Václava Uhlíře, advokáta se sídlem v Praze 2, Anglická 16, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 24. 6. 2008, č. j. 7 C 164/2005-91, zamítl žalobu na zaplacení částky 40.375,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném řízení dospěl k závěru, že nárok žalobců na náhradu nákladů vynaložených za právní služby advokáta JUDr. Tomáše Hándla v řízení vedeném proti žalovaným pod sp. zn. 7 C 1255/95 je promlčen. Soud vyšel ze zjištění, že žalobci dne 14. 2. 2005 zaplatili advokátovi JUDr. Tomáši Hándlovi částku 38.000,- Kč jako odměnu za právní služby poskytnuté v uvedeném řízení, předtím mu zaplatili zálohu 8.000,- Kč a rozsudkem odvolacího soudu ze dne 9. 9. 2004 jim byla na náhradě nákladů řízení přiznána částka 5.625,- Kč. Vzhledem k tomu, že nárok na náhradu nákladů převyšujících částku přiznanou soudem žalobci uplatnili až dne 21. 3. 2008, tedy po uplynutí subjektivní dvouleté i objektivní tříleté promlčecí doby, shledal soud vznesenou námitku promlčení důvodnou.

K odvolání žalobců Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 4. 2009, č. j. 22 Co 53/2009-118, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním závěrem o promlčení práva žalobců. Na základě žaloby na zaplacení částky 57.490,- Kč, kterou žalobci podali dne 2. 8. 2005 proti žalovaným z titulu neoprávněného užívání části jejich pozemku, bylo vedeno řízení, v němž žalobce zastupoval JUDr. Tomáš Hándl, a dne 21. 3. 2008 žalobci proti žalovaným uplatnili u soudu zcela jiný, samostatný nárok, který je předmětem tohoto řízení. Právní zastoupení žalobců JUDr. Tomášem Hándlem bylo ukončeno 9. 9. 2004, kdy byl vydán rozsudek odvolacího soudu, z něhož se žalobci dozvěděli, kolik jim soud přiznal na náhradě nákladů řízení, advokát své služby žalovaným vyúčtoval dne 11. 2. 2005 a žalobci mu dne 14. 2. 2005 zaplatili doplatek ve výši 38.000,- Kč. Nejpozději tohoto dne se tedy dozvěděli, v jaké výši jim vznikla škoda, jejíž náhrady se domáhají, a kdo za ni odpovídá, tento nárok mohl být u soudu poprvé uplatněn dne 15. 2. 2005 a pokud žalobu podali až dne 21. 3. 2008, učinili tak po uplynutí subjektivní i objektivní promlčecí doby. Ke stavení promlčecí doby k uplatnění nároku na náhradu nákladů právního zastoupení nemohlo dojít podáním žaloby ze dne 2. 8. 2005, v níž byl proti žalovaným uplatněn zcela jiný nárok.

Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního názoru a že se odvolací soud nevypořádal s jejich podstatnými odvolacími důvody. Uvádějí, že po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně sice prohlásili, že se odvolají, odvolání však nepodali, zaplatili žalovaným náklady řízení a odvolání učinili teprve na výzvu soudu prvního stupně k doplnění odvolání, což však bylo po uplynutí zákonné lhůty k odvolání. Podáním ze dne 21. 3. 2008 rozšířili žalobu na náhradu škody ve výši 57.490,- Kč, podanou proti žalovaným dne 2. 8. 2005, o částku 40.375,- Kč zaplacenou za právní služby advokátovi, soud však 20. 5. 2008 vyloučil původní žalobu k samostatnému řízení a jejich podání ze dne 21. 3. 2008, označené jako oprava a doplnění žaloby, považoval za novou žalobu, aniž o tom rozhodl usnesením. Nová žaloba měla mít jednací číslo z roku 2008. Dovolatelé nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že jejich právo na náhradu škody je promlčeno, odměna byla advokátovi zaplacena dne 14. 2. 2005, promlčecí doba počala sice běžet dne 15. 2. 2005, avšak již v řízení před soudy obou stupňů poukazovali na § 112 obč. zák. s tím, že 6. 4. 2005 podali u soudu návrh na výkon rozhodnutí a toto řízení bylo pravomocně skončeno až dne 5. 3. 2007. Dále vzhledem k tomu, že žalovaní podali 25. 2. 2005 žalobu na obnovu původního řízení, až do 24. 1. 2008, kdy nabylo právní moci usnesení odvolacího soudu o zamítnutí této žaloby, nemohli žalobci vycházet z prokázané vědomosti o vzniklé škodě ve smyslu § 106 odst. 1 obč. zák., a rozsudek z původního řízení byl zpochybněn i žalobou na určení vlastnické hranice ze dne 17. 12. 2008, o níž bylo pravomocně rozhodnuto 21. 4. 2009. Dovolatelé namítají, že rozsudky soudů nižších stupňů nenaplňují § 1 o. s. ř., neboť žalovaní v roce 1990 úmyslně zabrali část parcely žalobců a ignorují rozhodnutí soudů a práva jiných a neoprávněně užívají část parcely i v současné době; soudy jim tedy neměly přiznávat právo na náhradu nákladů řízení, neboť tím žalované ještě více upevnili v jejich protiprávním jednání. Navrhli, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaní ve vyjádření k dovolání uvedli, že žalobce a) se proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolal do protokolu po vynesení rozsudku, své odvolání na výzvu soudu odůvodnil, odvolacího jednání se osobně zúčastnil a na podaném odvolání trval. Žalovaní činí nesporným, že promlčecí doba počala běžet dne 15. 2. 2005. Podání žalobců z 21. 3. 2008 obsahuje nová skutková tvrzení s žádostí o nové plnění a podle § 41 odst. 2 o. s. ř. soud posuzuje každý úkon podle jeho obsahu. O vyloučení žaloby o 80.486,- Kč a 9.000,- Kč s příslušenstvím soud rozhodl usnesením podle § 112 odst. 2 o. s. ř. při jednání dne 20. 5. 2008 za účasti obou žalobců a pro běh promlčecí doby je zcela irelevantní, jakou spisovou značku soud vyloučenému řízení přidělil. Nárok žalobců na náhradu škody za náklady zaplacené advokátovi nebyl uplatněn v žádném jiném řízení a jejich právo je promlčené. Žalovaní mají dovolání žalobců za účelové a navrhli, aby je Nejvyšší soud odmítl a přiznal žalovaným náhradu nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníky řízení zastoupenými advokátem, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 14. 4. 2009, Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se v dané věci řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci ale i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.

Dovolatelé se domáhali náhrady nákladů, které zaplatili advokátovi za jejich právní zastoupení v řízení proti žalovaným, ve kterém byli úspěšní, avšak soud jim na náhradě nákladů řízení přiznal částku nižší. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru o promlčení uplatněného nároku. Otázka promlčení řešená v rozhodnutí odvolacího soudu nepředstavuje otázku zásadního právního významu v dané věci a ani z hlediska rozhodovací praxe soudů.

Právní posouzení běhu promlčecí doby, jejího počátku i délky v rozhodnutí odvolacího soudu je zcela v souladu s ust. § 106 obč. zák. i s dosavadní judikaturou a z hlediska rozhodovací praxe soudů nepřináší žádné nové řešení. Vzhledem ke skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, které nemůže dovolací soud v tomto řízení přezkoumávat (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.), nemají námitky dovolatelů ohledně stavení běhu promlčecí doby podle § 112 obč. zák. z hlediska promlčení nároku v podstatě žádný právní význam. Předmětem dalších řízení mezi žalobci a žalovanými, na něž dovolatelé poukazují (o výkon rozhodnutí, o bezdůvodné obohacení z protiprávního užívání pozemku, o obnovu řízení), nebyl totiž nárok na náhradu částky zaplacené advokátovi nad rámec náhrady nákladů řízení přiznaných soudem, který byl u soudu uplatněn dne 21. 3. 2008.

Nárok uplatněný žalobci v tomto řízení není ostatně důvodný bez ohledu na jeho promlčení. Jak Nejvyšší soud uvedl např. v usnesení ze dne 16. 9. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3178/2009, nárok na náhradu rozdílu mezi náklady vynaloženými na právní zastoupení v soudním řízení a částkou přiznanou soudem na náhradě nákladů řízení není odškodnitelnou újmou ani v rámci náhrady škody. Podmínky pro přiznání náhrady nákladů řízení jsou upraveny v § 140 a násl. o. s. ř. a povinnost je hradit vzniká pouze rozhodnutím soudu, aniž by bylo možno se vedle toho domáhat náhrady z titulu odpovědnosti za škodu. I z tohoto hlediska nemohou námitky dovolatelů ohledně promlčení jejich nároku mít zásadní právní význam pro rozhodnutí v této věci ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.

Za této situace ani namítané procesní vady, týkající se jejich podání z 21. 3. 2008, odvolání, chybějícího usnesení, vyloučení věci k samostatnému řízení apod., jež jsou dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., neboť na výsledek řízení nemohou mít vliv, navíc se týkají konkrétních úkonů v postupu soudu a samy o sobě žádný zásadní právní význam nemají. I o dovolacím důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. totiž platí, že otázka právního posouzení procesního ustanovení musí být otázkou zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 182/2005), tedy musí mít význam jak pro věc samu, tak i z hlediska rozhodovací praxe soudů vůbec.

Proti výrokům o náhradě nákladů řízení není dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Vzhledem k tomu, že není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo ve věci po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobců odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Náhrada nákladů dovolacího řízení za vyjádření žalovaných k dovolání činí 9.210,50 Kč (určeno podle ust. § 15, § 14 odst. 1, § 3 odst. 1 bod 4. vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zaokrouhleno podle ust. § 16 odst. 2 této vyhlášky, se zvýšením o 30 % podle § 19a a snížené na polovinu podle ust. § 18 odst. 1 této vyhlášky) a z náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby v částce 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších změn. K postupu podle § 150 o. s. ř. neshledal dovolací soud důvod a tímto důvodem nemůže být okolnost, že žalobci byli úspěšní v jiném sporu proti žalovaným.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 20. prosince 2011
JUDr. Marta Škárová, v. r. předsedkyně senátu