25 Cdo 3597/2013
Datum rozhodnutí: 29.01.2014
Dotčené předpisy: § 27 odst. 3 předpisu č. 13/1997Sb., § 420 obč. zák.




25 Cdo 3597/2013

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce T. H. , zastoupeného JUDr. Ladislavem Piterkou, advokátem se sídlem v Ostravě, Ruská 2887/101, proti žalovanému statutárnímu městu Ostrava městský obvod Vítkovice , se sídlem úřadu v Ostravě, Mírové náměstí 1, IČO 00845451, zastoupenému JUDr. Pavlem Jařabáčem, advokátem se sídlem v Ostravě, Puchmajerova 7, o 61.031,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 C 18/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 6. 2013, č. j. 71 Co 178/2013-120, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 6. 2013, č. j. 71 Co 178/2013-120, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. 2. 2013, č. j. 34 C 18/2012-85, uložil žalovanému zaplatit žalobci 61.031,- Kč s 7,75% úrokem z prodlení od 1. 4. 2012 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce upadl dne 14. 2. 2010 na chodníku nacházejícím se na parcele ve vlastnictví žalovaného města; chodník byl zasněžený, kluzký a delší dobu neudržovaný. Při pádu žalobce utrpěl úraz, od 14. 2. 2010 do 31. 8. 2010 byl v pracovní neschopnosti, a vznikla mu tak škoda v podobě ztráty na výdělku ve výši 61.031,- Kč. Soud dovodil, že žalovaný nezajistil schůdnost příslušné komunikace ve stanovené lhůtě a počínal si tak v rozporu s vlastním plánem zimní údržby komunikací a chodníků. Chodník nebyl řádně udržován a společnost pověřená žalovaným k údržbě chodníků ani neměla k dispozici posypovou techniku. Soud shledal vztah příčinné souvislosti mezi úrazem žalobce a závadou ve schůdnosti komunikace, a došel tak k závěru, že je dána objektivní odpovědnost žalovaného ve smyslu § 27 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen silniční zákon ), neboť žalovaný neprokázal, že nebylo v mezích jeho možností tuto závadu odstranit, popř. zmírnit či na ni předepsaným způsobem upozornit, přičemž žalobce ani při vší obezřetnosti nemohl na závady ve schůdnosti účinně reagovat.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. 6. 2013, č. j. 71 Co 178/2013-120, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dovodil však, že vzhledem k celkovému stavu komunikace i k povětrnostním podmínkám mohl žalobce kluzkost chodníku předpokládat, proto nejde o objektivní odpovědnost žalovaného ve smyslu § 27 odst. 3 silničního zákona ani o odpovědnost obecnou podle § 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák. ), vůči níž je úprava silničního zákona zvláštním předpisem.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost podle § 237 o.s.ř. odůvodňuje tím, že dovolací soud by měl právní otázku odpovědnosti žalovaného posoudit jinak. Podle dovolatele nesmí vést rozhodovací praxe soudů k tomu, aby vlastník komunikace rezignoval na povinnost její údržby, jak se stalo v daném případě. Zdůrazňuje, že v řízení bylo prokázáno, že chodník byl delší dobu neodklizen a neošetřen, a to v rozporu s plánem zimní údržby vydaným úřadem městské části, což vedlo ke zranění žalobce i dalších osob. Domáhá se proto spravedlivého a proporcionálního řešení a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a vrátil odvolacímu soudu k novému projednání.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání označil rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné a dovolání za nepřípustné. Námitky dovolatele jsou podle něj zavádějící a nemají podklad ve zjištěném skutkovém stavu.

Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno 7. 6. 2013, tj. po účinnosti zákona 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen o.s.ř. ) srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o.s.ř. a je přípustné podle § 237 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Nesprávné právní posouzení věci jako důvod dovolání podle § 241a odst. 1 o.s.ř. spočívá v tom, že odvolací soud aplikoval na zjištěný skutkový stav nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Odvolací soud v napadeném rozhodnutí dovodil, že vzhledem ke stavu komunikace a k povětrnostním podmínkám nedošlo k pádu žalobce v místě, které by bylo možno považovat za závadu ve schůdnosti, proto není dána objektivní odpovědnost žalovaného vlastníka komunikace podle § 27 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb. Proti skutkovým zjištěním, o něž se tento právní závěr opírá, ani proti němu samotnému dovolatel námitky nevznáší. Zatímco otázce objektivní odpovědnosti podle silničního zákona se odvolací soud ve svém rozhodnutí podrobně věnoval, možností obecné občanskoprávní odpovědnosti podle § 420 odst. 1 obč. zák. se důkladněji nezabýval, resp. vyloučil ji argumentem o specialitě silničního zákona.

Závěr odvolacího soudu, že silniční zákon má povahu zvláštního právního předpisu v tom směru, že vylučuje použití obecného ustanovení o odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák., je v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Silniční zákon, upravující odpovědnost vlastníka (správce) komunikace za škodu, je sice ve vztahu k ustanovení § 420 obč. zák. speciálním předpisem, to však neznamená, že by tím, že není dána objektivní odpovědnost žalovaného města za škodu způsobenou závadou ve schůdnosti podle silničního zákona, byla vyloučena jeho obecná odpovědnost za konkrétní porušení právní povinnosti. Silniční zákon upravuje totiž jen objektivní odpovědnost správce komunikace za škody, jejichž příčinou byly závady ve sjízdnosti či ve schůdnosti, nikoliv obecnou odpovědnost každého za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s porušením konkrétní právní povinnosti. Obecnou odpovědnost založenou na principu presumovaného zavinění upravuje občanský zákoník, přičemž předpoklady objektivní odpovědnosti (za výsledek) a předpoklady odpovědnosti obecné (za zaviněné porušení právní povinnosti) nejsou totožné a totožné nejsou ani podmínky, za nichž se lze odpovědnosti zprostit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 279/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 3/2000, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2142/2005). Zkoumání podmínek odpovědnosti žalovaného podle § 420 obč. zák. (porušení právní povinnosti, vznik škody a vztah příčinné souvislosti mezi nimi) proto není vyloučeno.

Ze shora uvedeného vyplývá, že právní názor, z něhož vycházel odvolací soud při posouzení odpovědnosti žalovaného za škodu, není správný, neboť opominul posoudit otázku obecné odpovědnosti za škodu podle občanského zákoníku. Z těchto důvodů shledal Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu věcně nesprávným, proto jej zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. ledna 2014

JUDr. Petr V o j t e k
předseda senátu