25 Cdo 3596/2010
Datum rozhodnutí: 23.08.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




25 Cdo 3596/2010


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce J. Č. , zastoupeného Mgr. Tomášem Potěšilem, advokátem se sídlem Šumperk, Hlavní třída 283/2, proti žalované IMPER, s.r.o. , IČO 60849631, se sídlem České Budějovice, Husova 11, zastoupené JUDr. Zdeňkem Drtinou, Ph.D., advokátem se sídlem České Budějovice, nám. Přemysla Otakara II. 30a, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 8 C 193/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 3. 11. 2009, č.j. 12 Co 265/2009-127, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč k rukám JUDr. Zdeňka Drtiny, Ph.D., advokáta se sídlem České Budějovice, nám. Přemysla Otakara II. 30a, do tří dnů od právní moci usnesení.
O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal na žalované společnosti náhrady škody ve výši 100.000,- Kč s příslušenstvím, a to s odůvodněním, že v řízení vedeném proti žalobci u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 8 C 141/99, v němž se žalovaná domáhala na žalobci zaplacení kupní ceny za zboží podle smlouvy podepsané žalobcem za jeho bývalou manželku, reprezentantka žalované neuvedla pravdu o osobním stavu žalobce, žalovaná nenavrhla svědky, jím navržení svědci nebyli předvoláni, což mělo za následek neúspěch žalobce v uvedeném sporu, a navíc zboží podle smlouvy nebylo žalovanou nikdy dodáno.

Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 12. 3. 2009, č.j. 8 C 193/2006-103, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vyšel ze zjištění, že žalobce s žalovanou uzavřel smlouvu ze dne 29. 8. 1996, kterou si M. Č., bývalá manželka žalobce, objednala zboží za 12.521,- Kč. Tuto smlouvu za M. Č. podepsal žalobce. M. Č. kupní cenu nezaplatila a žalobci byla rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 21. 8. 2000, sp. zn. 8 C 141/99, který nabyl právní moci dne 15. 2. 2002, uložena povinnost zaplatit žalované 12.521,- Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení. Usnesením Okresního soudu v Šumperku ze dne 5. 10. 2005, sp. zn. 8 C 226/2005, byl návrh v původním řízení žalovaného J. Č. na obnovu řízení vedeného u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 8 C 141/99 pro opožděnost zamítnut. Usnesením ze dne 28. 11. 2006, sp. zn. 14 Nc 2276/2006, Okresní soud v Šumperku ve věci oprávněné IMPER, s.r.o., proti povinnému J. Č. nařídil podle vykonatelného rozsudku téhož soudu ze dne 21. 8. 2000, sp. zn. 8 C 141/99, exekuci na majetek povinného (žalobce). Soud dospěl k závěru, že nárok žalobce na náhradu škody není důvodný, neboť v řízení nebyly prokázány základní předpoklady občanskoprávní odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák. Žalobce v řízení neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní, neboť nebylo prokázáno, že žalovaná se dopustila protiprávního jednání, v jehož důsledku žalobci vznikla škoda.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 3. 11. 2009, č.j. 12 Co 265/2009-127, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se plně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že přes procesní poučení, jehož se žalobci ze strany soudu dostalo, žalobce rozhodné skutečnosti o vzniku a výši tvrzené škody a o příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného a vznikem této škody netvrdil, tím méně je mohl prokázat.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Otázka zásadního právního významu spočívá podle žalobce v tom, zda ke vzniku škody může dojít v příčinné souvislosti s jednáním žalované, respektive osoby jí použité, jež v soudním řízení vědomě uvede nepravdivé skutečnosti, ve snaze dosáhnout pro sebe příznivého výsledku ve sporu, jenž v důsledku toho vyústí ve vydání pro dovolatele nepříznivého rozhodnutí. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalobce se žalobou o náhradu škody domáhá opětovného přezkoumání již pravomocného rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 21. 8. 2000, sp. zn. 8 C 141/99. Podle dovolatele představují škodu částky, které musel zaplatit v předchozích soudních řízeních (včetně náhrad nákladů řízení), jejichž závěr se opíral o vědomě nepravdivá tvrzení žalované. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k dovolání se žalovaná ztotožnila se závěry odvolacího soudu, že dovolatelem formulovaná otázka směřuje de facto k dalšímu přezkumu již jednou zhodnocených skutečností a důkazů v pravomocně rozsouzené věci. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce pro nepřípustnost odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [(písm. a)], jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [(písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [(písm. c)].

Předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. splněny nejsou, zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázky zásadního významu.

Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Předpokladem zkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je závěr, že ve výše uvedeném smyslu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, tedy že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).

V řízení o náhradu škody je žalobce (poškozený) povinen prokázat splnění všech podmínek odpovědnosti za škodu ve smyslu ustanovení § 420 odst. 1 obč. zák. (s výjimkou zavinění, které se předpokládá). Závěr odvolacího soudu, že žalobci nelze přiznat požadované plnění, pokud neprokázal vznik škody, je v souladu s ustálenou judikaturou (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1409/2003, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1394/2007, uveřejněného pod č. 59/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Na řešení dovolatelem formulované právní otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.

Namítá-li dovolatel nesprávnost skutkových zjištění a nesprávné hodnocení provedených důkazů, nejedná se o posouzení věci po právní stránce. Skutkové námitky zásadní právní význam rozhodnutí založit nemohou. Existence příčinné souvislosti je rovněž otázkou skutkovou, pokud se v řízení zjišťuje, zda škodná událost a vznik škody na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001).

V situaci, kdy rozhodnutí odvolacího soudu je založeno především na skutkovém závěru, že žalobce neprokázal vznik škody v příčinné souvislosti s jednáním žalované, nemá rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam. Z uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné; Nejvyšší soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalobci vznikla povinnost hradit žalované její náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalované sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle ustanovení § 3 odst. 1, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. v částce 10.000,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a s připočtením náhrady za 20% daň z přidané hodnoty celkem činí 12.360,- Kč.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. srpna 2011
JUDr. Robert Waltr, v. r. předseda senátu