25 Cdo 3585/2007
Datum rozhodnutí: 26.05.2010
Dotčené předpisy: § 420 obč. zák., § 420a obč. zák.







25

Cdo 3585/2007


ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce:
F. K.
, zastoupený JUDr. Ivanou Syrůčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Plzeňská 4, proti žalovaným:
1)

P. A.,
zastoupený JUDr. Přemyslem Kamenářem, advokátem se sídlem v Děčíně, Sládkova 449/22, a
2) S. H.
, o náhradu škody na zdraví, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 9 C 41/98, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 13. března 2007, č. j. 35 Co 1008/2006-178, takto:


Dovolání
se

zamítá
.


O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Děčíně mezitímním rozsudkem ze dne 21. 6. 2006, č. j. 9 C 41/98-156, určil, že základ nároku není opodstatněný a že o další části předmětu řízení a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Vyšel ze zjištění, že v noci z 15. 10. 1994 na 16. 10. 1994 se v rodinném domku manželů D. v Děčíně otrávili svítiplynem žalobce (ochrnul na horní i dolní končetiny), jeho otec (bez zdravotních následků) a družka otce (na následky otravy zemřela); plyn unikal nedostatečně utaženým šroubením na přívodu plynu ke sporáku umístěnému v přízemí, kde tyto osoby spaly. Krátce předtím byl dům plynofikován, instalaci plynového zařízení a dodání spotřebičů (plynového kotle a plynového sporáku) včetně připojení na stávající topný systém provedl na základě ústní dohody první žalovaný a uvedení spotřebičů do provozu bylo dohodnuto s druhým žalovaným. Dne 26. 9. 1994 po dokončení instalačních prací provedl první žalovaný tlakovou zkoušku plynového zařízení podle ČSN 38 6441 s kladným výsledkem doporučujícím uvedení do provozu a poté výchozí revizi plynového zařízení vzduchem, tj. rozvod od plynoměru po uzávěr před spotřebiči (které však předmětem revize nebyly), s výsledkem, že plynové zařízení je schopno bezpečného provozu; o následném vpuštění plynu do domu nebyl nikým vyrozuměn. Dne 4. 10. 1994 vydal zaměstnanec plynárny osvědčení o odborném technickém přezkoušení plynového zařízení jako podklad k uvedení do trvalého provozu a upozornil manžele D., že plyn do spotřebičů může vpustit jen k tomu oprávněná dodavatelská firma. Druhý žalovaný pak dne 6. 10. 1994 za účelem zprovoznění kotle dům navštívil, avšak v té době již byl plyn do spotřebičů puštěn, neboť paní D. vařila na plynovém sporáku v prvním poschodí domu; po uvedení kotle do provozu prohlédl na její žádost předmětný sporák a zjistil, že je přemazaný kužel kohoutu u trouby, v důsledku čehož trouba zhasínala; tuto závadu neodstranil a uzávěr u spotřebiče uzavřel (u všech těchto činností použil přístroj Gama mini, kterým akusticky ani vizuálně nebyl únik plynu zjištěn). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaní za škodu neodpovídají. První žalovaný se při napojení na topný systém řídil platnou normou ČSN 38 6441, provedl tlakovou zkoušku i výchozí revizi od plynoměru ke spotřebiči, přičemž spotřebiče předmětem revize nebyly, a o návštěvě pracovníka plynárny a revizního technika (druhého žalovaného) nebyl nikým vyrozuměn; neporušil tak žádnou právní povinnost ve smyslu § 420 obč. zák a nenese odpovědnost ani podle § 420a obč. zák., neboť nezpůsobil škodu na zdraví svou pracovní činností. Navíc od doby provádění prací jak prvním žalovaným (29. 9. 1994), tak druhým žalovaným (4. 10. 1994) do tragické události (16. 10. 1994) uplynula značná doba, takže nelze vyloučit jednání třetí osoby. Ani druhý žalovaný za škodu neodpovídá, neboť sporák nezprovoznil vzhledem k uvedené drobné závadě, po přezkoušení uzávěr přívodu plynu uzavřel a přístroj Gama mini žádný únik plynu nezaznamenal.


K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 13. 3. 2007, č. j. 35 Co 1008/2006-178, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že základ nároku je vůči prvnímu žalovanému opodstatněn v plném rozsahu, a ve vztahu k druhému žalovanému jej potvrdil. Zopakoval dokazování a zjistil, že první žalovaný, se kterým se pan D. dohodl na instalaci plynového zařízení, se na tlakové zkoušce následující po provedení instalace nízkotlakového plynovodu sám nepodílel (provedli ji jeho zaměstnanci), vystavil však zápis o tlakové zkoušce i zprávu o výchozí revizi plynového zařízení s datem 26. 9. 1994, jejíž předmětem byl rozvod od plynoměru po uzávěry před spotřebiči, a to s výsledkem, že revidované zařízení je schopno bezpečného provozu; součástí této zprávy byla též technická zpráva o provedení tlakové zkoušky podle ČSN 38 6441 s tím, že zařízení nevykazuje netěsnost. Odvolací soud dále zjistil, že o uvedení spotřebičů do provozu druhým žalovaným první žalovaný nevěděl, že k úniku plynu došlo v místě nedotaženého šroubení, kterým je k plynovému potrubí za uzávěrem přívodu plynu připojen sporák (přičemž podle znalce nemohlo k případnému uvolnění dotaženého šroubu dojít např. posunováním spotřebiče), a že uzávěr plynu před sporákem byl v době tragické události v poloze otevřeno. Odvolací soud dospěl k závěru, že předpoklady odpovědnosti za škodu podle § 420a obč. zák. jsou naplněny pouze u prvního žalovaného. Mezi ním a manžely D. byla uzavřena ústní smlouva o dílo podle § 633 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1994, jehož odstavec 1 mimo jiné stanoví, že je-li pro provedení díla stanovena závazná technická forma, musí provedení odpovídat této normě; takovou závaznou normou byla ČSN 38 6441, podle jejíhož článku 135 se tlaková zkouška provádí na plynovodu až k uzávěrům před spotřebiči a článků 149-151 je provádějící závod před vpuštěním plynu povinen se znovu přesvědčit, nebyla-li při připojování spotřebičů apod. porušena těsnost odběrních zařízení, jeho povinností je rovněž přesvědčit se o správném připojení spotřebičů a po vpuštění plynu pak vyhotovit protokol. Jestliže tedy příčinou úniku plynu bylo nedostatečně utažené šroubení na přívodu pro předmětný sporák, jestliže toto šroubení utahoval zaměstnanec prvního žalovaného a ten pak ve výchozí revizní zprávě uvedl, že zařízení je schopno bezpečného provozu (ze které vycházel zaměstnanec plynárny při zapojení plynoměru), a nepřesvědčil se, zda při připojování spotřebičů nebyla porušena těsnost odběrních zařízení (irelevantní je jeho námitka, že se o tom přesvědčit nemohl, neboť o vpuštění plynu do plynového zařízení nevěděl), nese za poškození žalobcova zdraví vzniklé otravou unikajícího svítiplynu a způsobené při jeho provozní činnosti odpovědnost podle § 420a obč. zák. Prvotní a rozhodující příčinou vzniku škody byla nekvalitně provedená práce zaměstnancem prvního žalovaného, který těsnění uzávěru dostatečně nedotáhl; je tedy nerozhodné, zda druhý žalovaný poté, co prohlédl plynový sporák v přízemí rodinného domu plynový přívod uzavřel či neuzavřel.


Proti rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dovolání. Namítá, že neměl možnost uvést plynovod do provozu, neboť mu nikdo neoznámil, že plyn byl vpuštěn. Podle něj je za příčinu vzniku škody třeba považovat právě až samotné vpuštění plynu do plynovodu (o kterém nebyl nikým informován), nikoli nedostatečně utažené šroubení, které je jen následkem puštění plynu. Dovolatel je toho názoru, že není na místě striktně aplikovat jednotlivá ustanovení právních předpisů, která s ohledem na dobu svého vzniku a platnosti nepředpokládala, že by provádějícím závodem mohla být osoba odlišná od plynárenského podniku. Tomu odpovídá i tehdejší právní úprava obsažená ve vyhlášce č. 175/1975 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení plynárenského zákona, výslovně stanovující, že odborné technické přezkoušení odběrních plynových zařízení výhradně prováděl příslušný plynárenský podnik, nikoli dodavatel zařízení (provádějící závod). Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., není důvodné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 13. 3. 2007, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 srov. bod 12, čl. II zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).


Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud je povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., stejně jako k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a to i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence takových vad nebyla dovolatelem namítána a nevyplývá ani z obsahu spisu.


Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel uplatňuje jako důvod dovolání [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.


V dané věci není sporu o tom, že žalobci vznikla škoda na zdraví při otravě svítiplynem, který unikal z nedostatečně utaženého šroubení na přívodu k plynovému sporáku v domě, kde žalobce nocoval; vadné připojení spotřebiče provedl na zakázku vlastníků domu prostřednictvím svého zaměstnance první žalovaný. Dovolatel skutková zjištění v tomto směru dovoláním nezpochybňuje, proto je jimi dovolací soud vázán stejně jako vymezením dovolacího důvodu, který spatřuje nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem jednak v tom, že ve skutečnosti bylo bezprostřední příčinou otravy vpuštění plynu do soustavy osobou odlišnou od dovolatele, jednak v tom, že dovolatel po montáži provedl na zařízení odpovídající kontrolu, aniž mu bylo poté oznámeno, že byl do plynovodu vpuštěn plyn; dovolatel tedy v dovolání zpochybňuje, že škoda vznikla v důsledku jeho vlastní činnosti.


I když není zcela přesný závěr odvolacího soudu, že jde o škodu způsobenou provozní činností dovolatele podle ustanovení § 420a obč. zák., neboť zde nejde o objektivní odpovědnost za škodu způsobenou provozováním živnosti, je závěr odvolacího soudu o povinnosti žalovaného nahradit žalobci škodu správný. Za škodu způsobenou provozní činností (§ 420a obč. zák.) nelze považovat škodu, jejíž příčinou má být vadně provedená instalace přístroje či jeho nesprávné připojení do sítě (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2805/2006, publikované pod C 6576 v Souboru civilních rozhodnutí NS, C. H. Beck, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 270/2001, publikovaný pod C 1671 tamtéž). Příčinou vzniku škody tak ani zde nebylo samotné provozování podnikatelské činnosti žalovaným, nýbrž mělo dojít k jeho pochybení v souvislosti s provedeným zapojením plynového spotřebiče k rozvodu plynu a nejde o škodu způsobenou provozováním plynoinstalační činnosti jako takové či dodáváním a rozvodem plynu.


Nicméně jedním z nezbytných předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu podle občanského zákoníku je existence vztahu příčinné souvislosti mezi právní skutečností, za niž se odpovídá, a škodou, a to bez ohledu na to, zda jde o odpovědnost založenou na principu presumovaného zavinění (§ 420 obč. zák.) nebo odpovědnost bez zřetele na zavinění (§ 420a obč. zák.). O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, popř. následkem škodné události, tedy, je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu či škodné události, ke škodě by nedošlo. Při zjišťování příčinné souvislosti soud zkoumá, zda v komplexu skutečností přicházejících v úvahu jako příčiny škody existuje skutečnost, se kterou občanský zákoník odpovědnost v daném případě spojuje. Přitom odpovědnost nelze neomezeně činit závislou na kauzalitě, neboť by to mohlo vést k zákonu neodpovídajícímu neúnosnému ukládání povinnosti nahradit škodu. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou. Je-li příčin, které z časového hlediska působí následně (jde o tzv. řetězec postupně nastupujících příčin a následků), více, musí být jejich vztah ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. Časové hledisko pak není rozhodujícím a jediným kritériem a příčinnou souvislost nelze zaměnit za souvislost časovou, neboť újma může být důsledkem škodné události, i když nevznikla v době škodné události, ale později (srov. rozsudek NS ČR ze dne 30. 11. 1990, sp. zn. 1 Cz 86/90, publikovaný pod č. 7 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1992). Na druhé straně řetězec příčin nezakládá příčinnou souvislost mezi jednáním škůdce a vzniklou škodou tehdy, vstupuje-li do děje jiná, na jednání škůdce nezávislá, skutečnost, která je pro vznik škody rozhodující. Příčinná souvislost je přerušena např. v těch případech, kdy bezprostřední příčinou škody je skutečnost, která je již sama následkem, za nějž škůdce odpovídá z jiného právního důvodu, nebo tehdy, je-li vznik újmy vyvolán bezprostředně okolností, která nemá věcný vztah k počínání škůdce.


Vztaženo ke konkrétním a dovolatelem nezpochybněným skutkovým zjištěním v dané věci je nutno dovodit, že bezprostřední příčinou poškození zdraví žalobce byla inhalace svítiplynu unikajícího do prostoru přes nedostatečně utažené šroubení přívodu plynu do sporáku, tedy okolnost, že servisní zásah provedený prvním žalovaným nebyl proveden řádně a únik plynu umožnil. Je samozřejmé, že bez vpuštění plynu do celé soustavy v domě by k takovému účinku nedošlo, avšak při řádně utaženém šroubení by ani tehdy nepříznivý následek nenastal. Nebylo zároveň zjištěno, že by po instalaci spotřebiče nastaly skutečnosti, které by měly na netěsnost připojení vliv a které by jakožto okolnosti nemající věcný vztah k činnosti dovolatele bylo možno považovat za okolnosti znamenající tzv. přetržení příčinné souvislosti. Není tedy pochyb o tom, že právě jednání prvního žalovaného bylo jednou z podstatných a rozhodujících příčin, bez níž by ke vzniku škody nedošlo. To platí bez ohledu na to, zda lze případně uvažovat i o odpovědnosti jiného subjektu v souvislosti s některou z dalších příčin, které mohly vyvolat škodlivý účinek, neboť povinnost k náhradě škody, která stíhá osobu, která za ni odpovídá, není vyloučena případnou spoluodpovědností jiné osoby.


Argumentuje-li dovolatel právní úpravou provádějící některá ustanovení plynárenského zákona a dovozuje-li, že to nebyl on, kdo porušil normy o kontrole bezpečnosti zařízení před vpuštěním plynu či o součinnosti různých osob, směřují tyto dovolací námitky opět k případné spoluodpovědnosti dalšího subjektu a nemohou nic změnit na jeho odpovědnosti za škodu způsobenou únikem plynu přes nedostatečně utažené šroubení. Ostatně ani kontrola těsnosti provedená zaměstnancem prvního žalovaného nemohla být dostatečná, neboť podle znaleckého posudku pokrývala pouze úsek od plynoměru po uzávěry před plynovými spotřebiči, zatímco předmětné šroubení se nacházelo až za uzávěrem.



Z těchto důvodů je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný; Nejvyšší soud České republiky proto dovolání prvního žalovaného podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.



O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodováno nebylo, neboť šlo o přezkum tzv. mezitímního rozsudku podle § 152 odst. 2 věty druhé in fine o.s.ř., takže o výši nároku, jakož i o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího, bude rozhodovat soud v konečném rozhodnutí o věci.


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 26. května 2010



JUDr. Petr Vojtek, v. r.

předseda senátu