25 Cdo 3548/2014
Datum rozhodnutí: 18.12.2014
Dotčené předpisy: § 55 předpisu č. 48/1997Sb.



25 Cdo 3548/2014


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, se sídlem v Praze 3, Orlická 4/2020, PSČ 130 00, proti žalované A. V. , zastoupené JUDr. Jaroslavem Adamem, advokátem, se sídlem v Českém Krumlově, Rooseveltova 37, o 94.135,00 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 5 C 334/2011, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. října 2013, č. j. 22 Co 2011/2013-190, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 8. března 2013, č. j. 5 C 334/2011-142, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 94.135,00 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dovodil, že byly naplněny předpoklady ust. § 55 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, dle kterého má zdravotní pojišťovna právo na náhradu nákladů vynaložených na péči hrazenou ze zdravotního pojištění poskytnutou svým pojištěncům, kteří utrpěli újmu na zdraví protiprávním jednáním jiných osob. Za pomoci znaleckého dokazování soud zjistil průběh nehodového děje, kdy žalovaná při výjezdu z vedlejší komunikace se v prostoru křižovatky srazila s vozidlem přijíždějícím po hlavní silnici, jehož řidič, snažící se zabránit střetu, vjel do protisměrného pruhu. S poukazem na judikaturu soud dovodil, že v daném případě byla příčinou dopravní nehody skutečnost, že žalovaná přijíždějící z vedlejší komunikace nedala přednost vozidlu na silnici hlavní a řidič mající přednost v jízdě již nemohl střet odvrátit. Žalovaná porušila své povinnosti, když se nevěnovala plně řízení, nesledovala situaci v provozu a nerespektovala dopravní značení o přednosti v jízdě. Při nehodě byly zraněny dvě osoby, jejichž léčení si vyžádalo náklady, jejichž náhradu žalobkyně požaduje.

K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 31. října 2013, č. j. 22 Co 2011/2013-190, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Plně se ztotožnil se skutkovými závěry o příčině dopravní nehody a s právním posouzením soudu prvního stupně.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která doposud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena, a to jednak otázky přípustnosti regresu veřejné zdravotní pojišťovny s dopadem na společné jmění manželů, když zdravotní péče byla poskytnuta manželovi žalované, a dále otázky pravidel pro posuzování příčinné souvislosti, jejíž existence je vyžadována dle ust. § 55 zákona o veřejném zdravotním pojištění. Namítá, že pokud by soudy řádně hodnotily důkazy, nemohly by dojít k závěru o zavinění žalované v plném rozsahu. Rozhodnutí soudů nižších stupňů znamenají zásah do principu bezplatné zdravotní péče, když žalovaná je povinna hradit náklady zdravotní péče poskytnuté jejímu manželovi, které, pokud by neplnila dobrovolně, mohou být vymáhány i z prostředků společného jmění manželů. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že ke škodné události by nedošlo, kdyby dala přednost vozidlu přijíždějícímu po hlavní silnici, a je přesvědčena, že řidič zmíněného vozidla překročil povolenou rychlost, změnil směr jízdy a nevěnoval řízení dostatečnou pozornost. Dovozuje, že není nutné dát absolutní přednost všem vozidlům, které vidí, ona do křižovatky vjela v přesvědčení, že ji překoná, ač se k ní již blížilo vozidlo po hlavní silnici. Ke střetu by nedošlo, nezměnil-li by druhý řidič směr své jízdy. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry soudu prvního stupně i soudu odvolacího s tím, že dovolatelka se mýlí, když uvádí, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou v rozporu s právním řádem České republiky a že popírají ústavně zaručené právo na poskytnutí bezplatné zdravotní péče ve vztahu k poškozenému, manželu žalované. Výklad ust. § 55 zákona o veřejném zdravotním pojištění podaný právním zástupcem dovolatelky by znamenal omezení práva zdravotních pojišťoven náklady vymáhat. Žalovaná částka včetně jejího příslušenství již byla žalobkyni za žalovanou uhrazena z pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalované zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Dle ust. § 237 o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2013) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Na řešení otázek předložených v dovolání nezávisí napadené rozhodnutí.

Především je třeba uvést, že námitky dovolatelky jsou vesměs otázky skutkové, nikoliv právní. Námitky směřující proti zjištěnému skutkovému stavu ohledně průběhu nehodového děje včetně námitek proti hodnocení závěrů znaleckého posudku nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání. Dovolatelka sice jako otázku právní označuje posuzování příčinné souvislosti, avšak zpochybňuje pouze skutkové závěry, z nichž vycházely soudy obou stupňů, a soudům vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů a na něm založené skutkové závěry. S právním posouzením věci nesouhlasí nikoliv z důvodu mylné aplikace práva, nýbrž proto, že soud po právní stránce posoudil skutkový stav, s nímž ona nesouhlasí. Zpochybňováním skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí, se dovolatelka v podstatě domáhá přezkumu rozsudku odvolacího soudu, jehož nesprávnost odvozuje od vlastního posouzení skutkového stavu. Pokud brojí proti rozhodnutí odvolacího soudu poukazem na porušení principu bezplatné zdravotní péče, rozhodnutí soudu druhého stupně se opírá o zcela odlišné argumenty.

Rovněž hypotetická možnost hrazení náhrady z prostředků společného jmění manželů, není právní otázka, na jejímž vyřešení by záviselo napadené rozhodnutí (§ 237 o. s. ř.). Ostatně na samotný nárok zdravotní pojišťovny na náhradu vynaložených nákladů na léčbu poškozeného (§ 55 zákona č. 48/1997 Sb.) nemá vliv, z jakých prostředků bude náhrada uhrazena, nehledě k tomu, že v daném případě již byla úhrada poskytnuta z prostředků pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla.

Vzhledem k tomu, že dovolání žalované není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobkyni náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. prosince 2014


JUDr. Marta Škárová předsedkyně senátu