25 Cdo 3544/2016
Datum rozhodnutí: 11.04.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



25 Cdo 3544/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce M. N. , zastoupeného Mgr. Petrem Zikmundem, advokátem se sídlem v České Lípě, Jiráskova 614/11, proti žalovanému J. H. , zastoupenému JUDr. Milanem Štětinou, advokátem se sídlem v České Lípě, Jiráskova 614/11, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného České pojišťovny, a.s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, IČO : 45272956, o 2.692.687 Kč vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 37 C 245/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 30. března 2016, č. j. 29 Co 397/2015-195, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 20.328 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Milana Štětiny, advokáta se sídlem v České Lípě, Jiráskova 614/11.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a vedlejší účastnicí na straně žalovaného nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal náhrady škody na zdraví, která mu vznikla při dopravní nehodě dne 22. 9. 2009, kdy došlo ke střetu s osobním automobilem, které řídil žalovaný.

Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 15. června 2015, č. j. 37 C 245/2011-144, žalobu co do částky 172.687 Kč zamítl, žalovanému uložil zaplatit žalobci 324.000 Kč na náhradě za ztížení společenského uplatnění, co do dále požadované částky 1.872.000 Kč na tomto nároku žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že žalovaný jako řidič osobního automobilu nesledoval s potřebnou pozorností situaci v silničním provozu, nespatřil včas cyklistu žalobce, který projížděl na kole po přechodu pro chodce. Žalobce následkem střetu utrpěl řadu zranění. Soud dovodil, že žalovaný porušil svou právní povinnost a podle § 420 odst. 1 obč. zák. odpovídá za škodu, avšak i žalobce porušil předpisy, když jel na kole po přechodu pro chodce, a i tato okolnost přispěla ke vzniku škody na jeho zdraví, jejíž náhradu soud za pomoci znaleckých posudků stanovil podle § 444 odst. 1 obč. zák. a vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále též jen vyhláška ). S ohledem na veškeré okolnosti případu shledal míru spoluzavinění poškozeného v rozsahu 25 % a na základě zjištění rozsahu a závažnosti trvalých následků na zdraví žalobce pro jeho další život a společenské uplatnění dovodil s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, že jde o mimořádný případ hodný zvláštního zřetele, který odůvodňuje zvýšení základní náhrady za ztížení společenského uplatnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky na dvojnásobek, tj. 2 x 432.000 Kč, a po snížení o podíl spoluzavinění a po odečtení náhrady již vyplacené dospěl k částce 324.000 Kč.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 30. března 2016, č. j. 29 Co 397/2015-195, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích a ve výrocích o náhradě nákladů řízení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěry i s právním hodnocením.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení s tím, že napadené rozhodnutí závisí na otázkách hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně při posouzení jeho spoluzavinění se odchýlil rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3966/2009, podle nějž mezi jednáním poškozeného a vznikem škody musí být příčinná souvislost, zatímco v daném případě bylo jedinou příčinou jednání žalovaného a nelze dovodit příčinnou souvislost mezi jeho jednáním a střetem s vozidlem žalovaného. Odvolacímu soudu vytýká, že pochybil při hodnocení znaleckých posudků MUDr. Zajíce a MUDr. Gutové tím, že shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že oba posudky posuzují stejné duševní poruchy a v tomto směru vycházel jen z posudku psychiatra. Jeho závěr není v souladu s objektivním skutkovým stavem a textem posudku a žalobce nebyl poučen podle § 118a odst. 3 o. s. ř. Namítá, že je nedostatečně odůvodněno rozhodnutí odvolacího soudu o přiznání dvojnásobku náhrady za ztížení společenského uplatnění. Jestliže soudy dospěly k závěru, že v jeho případě jde o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, měly dojít i k přiměřenému zvýšení odškodnění na trojnásobek. Navrhl zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém vyjádření vyvracel důvody dovolání a označil je za nepřípustné. Navrhl odmítnutí dovolání žalobce.

Vedlejší účastnice na straně žalovaného uvedla, že dovolání žalobce nesplňuje předpoklady přípustnosti uvedené v § 237 o. s. ř., neboť neuvádí, jakou právní otázku má žalobce na mysli a které z hledisek uvedených v § 237 o. s. ř. pokládá za splněné. Rozsudek odvolacího soudu považuje za věcně správný a navrhla zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem, avšak není podle § 237 o. s. ř. přípustné.

Dovolateli nelze přisvědčit, že napadené rozhodnutí v právní otázce tzv. spoluzavinění (§ 441 obč. zák.) znamená odklon od ustálené rozhodovací práce dovolacího soudu ve smyslu § 237, § 241a odst. 3 o. s. ř. V rozhodnutí sp. zn 25 Cdo 3966/2009, na něž dovolatel poukazuje, ale i v celé řadě dalších je vyjádřen právní názor, že mezi jednáním či opomenutím poškozeného a škodlivým výsledkem musí být vztah příčiny a následku, a v tom rozsahu, v jakém se podílelo jednání poškozeného na vzniku škody, je vyloučena odpovědnost škůdce. Rozdíl projednávané věci od případu tehdy řešeného spočívá právě v tom, že v uvedeném rozhodnutí zjištěné nedostatky na straně poškozeného nic nezměnily na průběhu nehody a z hlediska příčin úrazového děje neměly žádný význam. Rozdíl od případu dovolatele je tedy ve skutkovém podkladě obou věcí, nikoliv v řešení otázky právní; ostatně zjištění existence či neexistence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, nikoliv právní (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006), a tudíž otázkou nezpůsobilou založit přípustnost dovolání (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Dovolatel sice uvedl, že uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.,
z vylíčení dalších důvodů dovolání však vyplývá, že nesouhlasí s celkovou výší přiznaného odškodnění, kterou považuje za nízkou, nesouhlasí s tím, jak soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy znaleckými posudky ohledně bodového ohodnocení jeho duševních poruch, když v uvedeném směru vycházely ze specializovaného posudku znalkyně z odvětví psychiatrie a nikoliv též z posudku lékaře-chirurga, a nedostatečně zvýšily náhradu podle § 7 odst. 3 vyhlášky pouze na dvojnásobek. Námitky dovolatele zde nesměřují proti právnímu posouzení věci, tedy proti otázce hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, a nesplňují tak předpoklady přípustnosti dovolání. Přípustnost dovolání nezakládají ani namítané procesní vady (nedostatky v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř.), které nejsou samy o sobě způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 o. s. ř.).

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný má právo na náhradu nákladů, které se skládají z odměny advokáta ve výši 16.500 Kč podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření se k dovolání žalobce, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše zvýšeno o náhradu za daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 20.328 Kč.

Vedlejší účastnici žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. dubna 2017
JUDr. Marta Škárová předsedkyně senátu