25 Cdo 3535/2011
Datum rozhodnutí: 27.02.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.




25 Cdo 3535/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a) J. R. a b) D. R., zastoupené J. R., jako obecným zmocněncem, proti žalovaným 1) J. M., zastoupené JUDr. Renátou Sladkou, advokátkou se sídlem Praha 4, Vrbova 640/24, 2) J. K. a 3) J. K., o 88.261,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 9 C 156/92, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 7. 2010, č. j. 11 Co 498/2009-337, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 23. 4. 2009, č. j. 9 C 156/92-299, zamítl žalobu na zaplacení částky 88.261,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalobců Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 1. 7. 2010, č. j. 11 Co 498/2009-337, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že původně žalovanému 1) V. J. uložil povinnost zaplatit žalobcům částku 15.140,- Kč s příslušenstvím a všem žalovaným 1) - 4) uložil zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 15.140,- Kč s příslušenstvím; ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 1) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a podává je z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Namítá, že neporušila žádnou povinnost danou obecně závaznými právními předpisy, a náhradu škody zcela odmítá. Navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil věc k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 1. 7. 2010, postupoval Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. (ve znění účinném po 1. 7. 2009 srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.) není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

V posuzované věci bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 5. 2011, č. j. 11 Co 498/2009-389, rozhodnuto o tom, že v řízení bude na místě dosavadního žalovaného 1) V. J., který dne 1. 3. 2010, zemřel, pokračováno s J. M.

Žalovaná 1) napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku o povinnosti tehdy žalovaného V. J. zaplatit žalobcům 15.140,- Kč s příslušenstvím a o povinnosti všech žalovaných zaplatit společně a nerozdílně žalobcům 15.140,- Kč s příslušenstvím. Přípustnost dovolání proti těmto výrokům rozsudku odvolacího soudu je vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť dovolání směřuje proti výrokům, jimiž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč.

Žalovaná 1) dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, avšak proti potvrzující části výroku odvolacího soudu není k podání dovolání subjektivně legitimována. Dovolání, které je mimořádným opravným prostředkem, může totiž podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech. Potvrzením rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby ve zbývajícím rozsahu nebyla žalované 1) žádná újma na jejích právech způsobena a žalovaná tedy nemůže mít zájem na zrušení rozhodnutí v tomto rozsahu.

Rovněž proti výrokům o náhradě nákladů řízení není dovolání přípustné (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto dovolání žalované 1) odmítl podle § 243b odst. 5 věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná 1) nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobcům v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. února 2013

JUDR. Marta Škárová
předsedkyně senátu