25 Cdo 3495/2012
Datum rozhodnutí: 25.06.2013
Dotčené předpisy: § 420 obč. zák.




25 Cdo 3495/2012

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce ČAS SERVICE, a.s. , IČO 46346716, se sídlem Znojmo, Dobšická 2, zastoupeného Mgr. Michaelem Buchlovským, advokátem se sídlem Brno, Kopečná 11, proti žalované České republice Ministerstvu financí , se sídlem Praha 1, Letenská 15, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 31 C 40/2000, o dovolání žalobce a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2011, č.j. 11 Co 519/2010-203, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Dovolání žalované se zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :


Žalobce se na žalované České republice domáhal zaplacení 1.754.862,- Kč s příslušenstvím z důvodu náhrady škody spočívající v ušlém zisku způsobeném nesprávným postupem při privatizaci státního majetku.

Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 3. 9. 2010, č.j. 31 C 40/2000-178, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalující akciová společnost (dále jen žalobce ) vznikla 29. 4. 1992 poté, co ji (resp. jejího právního předchůdce) založil Fond národního majetku České republiky (dále jen FNM ČR ), přičemž součástí privatizačního projektu bylo i vlastnictví k nemovitostem v něm uvedeným, a to pozemku p. č. 1155/3 s budovou, nacházejícím se v katastrálním území Znojmo, ačkoli v té době bylo vlastnické právo k týmž nemovitostem zapsáno ve prospěch jiného subjektu ( ČR Středisko praktického vyučování Znojmo ), čímž došlo k tzv. duplicitnímu zápisu vlastnictví. Žalobce následně k odstranění tohoto právního stavu podal u Okresního soudu ve Znojmě žalobu na určení svého vlastnictví k těmto nemovitostem, které bylo pravomocně vyhověno k 1. 10. 1999. Po celou dobu žalobce nemohl předmětné nemovitosti pronajímat, tudíž mít z takového pronájmu zisk. Obvodní soud rozhodoval ve věci poté, kdy jeho dvě předchozí rozhodnutí byla zrušena odvolacím soudem, mj. s tím, že pasivně legitimována ve sporu je organizační složka státu Ministerstvo financí (nikoliv Ministerstvo vnitra) a dále, že vzhledem k vyvíjející se soudní praxi a judikatuře opětovně posoudil uplatněný nárok na náhradu škody, která měla žalobci vzniknout tak, že rozhodnutí státu o privatizaci podle zákona č. 92/1991 Sb. je rozhodnutí státu jako vlastníka privatizovaného majetku, který neodpovídá podle speciálního zákona č. 58/1969 Sb., čímž však není dotčen nárok žalobce na náhradu škody podle občanskoprávních předpisů. Obvodní soud vázán právním názorem odvolacího soudu, podle něhož je ve sporu pasivně legitimována žalovaná Česká republika Ministerstvo financí, neboť se jedná o škodu, která podle žaloby měla vzniknout v důsledku jednání FNM ČR (zřizovatele), který byl zrušen zákonem č. 178/2005 Sb. a do jehož práv a povinností dnem zrušení vstoupil žalovaný stát, dospěl k závěru, že nárok žalobce je promlčen. FNM ČR vznikl na základě ustanovení § 4 zákona č. 172/1991 Sb., a to jako právnická osoba, která se zapisuje do obchodního rejstříku. S účinností od 1. 1. 2006 byl podle ustanovení § 1 a § 2 zákona č. 178/2005 Sb. FNM ČR zrušen, do všech jeho práv a povinností vstoupil stát a jeho působnost přešla na Ministerstvo financí, kterému přísluší hospodařit s majetkem, který na stát přešel. Jestliže byl ve věci pasivně legitimován FNM ČR, pak ke dni 1. 1. 2006 byl nárok žalobce proti FNM ČR a tím i proti žalované České republice - Ministerstvu financí podle ustanovení § 106 odst. 1, 2 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) promlčen.

Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 22. 6. 2011, č.j. 11 Co 519/2010-203, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé ohledně částky 342.183,- Kč s příslušenstvím tak, že žalovaný je povinen zaplatit uvedenou částku; ohledně zbývající částky s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a konstatoval, že FNM ČR byl právnickou osobou, která byla zřízena na základě zákona č. 172/1991 Sb., z něhož vyplynulo, že uvedený subjekt měl vlastní majetek, jenž netvořil součást státního rozpočtu, a nebyl jakýmkoliv způsobem za svou činnost odpovědný státu. K otázce odpovědnosti za škodu podle speciálního zákona o odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem odvolací soud odkázal na své předchozí zrušovací usnesení ze dne 18. 3. 2009, č.j. 11 Co 518/2008-151, podle něhož v daném případě přichází v úvahu obecná odpovědnost ve smyslu ustanovení § 420 a násl. obč. zák. Rozhodování státu o privatizaci podle zákona č. 92/1991 Sb. je rozhodováním státu jako dosavadního vlastníka privatizovaného majetku a jakákoliv dispozice s tímto majetkem je výrazem a důsledkem vlastníkovy vůle, je tedy rozhodnutím státu jako vlastníka privatizovaného majetku, který je ve smyslu tohoto zákona privatizován, když tato privatizace byla FNM ČR pouze prováděna. Otázku promlčení nároku v projednávané věci je třeba posuzovat ve vztahu k žalovanému subjektu (ČR), vůči němuž byla žaloba podána 19. 4. 2000. Ve smyslu obecných ustanovení § 106 odst. 1, 2 obč. zák. je proto třeba podle odvolacího soudu uvažovat o dvouleté promlčecí době tedy žalobou uplatněný nárok je promlčen do 19. 4. 1998. Zákonem požadované porušení povinnosti odvolací soud spatřuje v žalobou tvrzené a prokázané skutečnosti, že žalobce nemohl realizovat své vlastnické právo v důsledku pochybení státu v rámci privatizace, když k témuž majetku bylo v katastru nemovitostí zapsáno vlastnictví jiného subjektu. Odvolací soud uzavřel, že nárok žalobce není promlčen od 20. 4. 1998 a ušlý zisk žalobce požaduje do 23. 8. 1999, jedná se tedy o ušlý zisk na nájemném za 16 a 1/3 měsíce po 20.950,- Kč, celkem tedy 342.183,- Kč. K této částce soud dospěl tak, že vyšel z tzv. cenové mapy města Znojma v inkriminovaném období stanovující minimální výši nájemného 300,- Kč za 1 m2 ročně za kanceláře a sklady; částku 300,- Kč vynásobil plochou nebytových prostor ve sporném objektu (838 m2) a dospěl k ročnímu nájemnému ve výši 251.400,- Kč, potažmo měsíčnímu nájemnému ve výši 20.950,- Kč.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobce i žalovaná.

Žalobce přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Vytýká odvolacímu soudu nesprávné posouzení otázky běhu promlčecí doby podle § 106 odst. 1, 2 obč. zák., které mělo podle jeho názoru vliv na měnící i potvrzující výrok napadeného rozsudku odvolacího soudu. Má za to, že ke dni podání žaloby nemohly být splněny obě podmínky uvedené v § 106 odst. 1 obč. zák., neboť žalobce sice věděl, že škoda vznikla, ale nevěděl, kdo za ni odpovídá. V dané věci uvedené ustanovení o subjektivní promlčecí době neměl odvolací soud aplikovat, měl správně aplikovat § 106 odst. 2 obč. zák. a přiznat žalobci plnění za objektivní promlčecí dobu tj. nejméně za tříleté, resp. i desetileté období, a měl se zabývat žalobcem tvrzeným úmyslem způsobit mu škodu. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná považuje dovolání do měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítá, že FNM ČR (ani bývalé Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci) neporušily žádnou svou povinnost ani zákonná ustanovení, což podle žalované vyplývá z rozsudků o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem. Má za to, že žalobci nevznikla škoda v souvislosti s neplatným převodem privatizovaného majetku, neboť vedle absence porušení povinnosti nelze dovodit ani příčinnou souvislost mezi porušením povinnosti a vznikem škody. Žalobce nemohl podle žalované realizovat své vlastnické právo v důsledku pochybení Ministerstva vnitra a nikoli v důsledku pochybení FNM ČR. Pokud by FNM ČR porušil povinnost při privatizaci, pak by vlastnické právo k předmětným nemovitostem bylo soudem přiznáno příspěvkové organizaci Středisko praktického vyučování ve Znojmě. Uzavírá, že nárok žalobce k 1. 1. 2006 vůči České republice Ministerstvu financí, jakožto právnímu nástupci FNM ČR, byl podle § 106 odst. 1, 2 obč. zák. promlčen. Za nelogické označuje žalovaná i přiznání úroku z prodlení žalobci od 30. 6. 2000, pokud v té době FNM ČR existoval, nárok proti němu uplatněn nebyl, a proto ani nevěděl, že má nějakou škodu hradit. Navrhuje, aby Nejvyšší soud vyhovující část výroku I. napadeného rozsudku odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno před 1. 1. 2013, Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. dále jen o. s. ř. ).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení žalobce (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a osoby s právnickým vzděláním jednající za žalovanou [§ 241 odst. 1, 2 písm. b) o. s. ř.], dospěl k závěru, dovolání žalobce do měnícího výroku o věci samé je podáno neoprávněnou osobou, dovolání žalobce do potvrzujícího výroku o věci samé není přípustné a dovolání žalované do měnícího výroku o věci samé je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., avšak není důvodné.

Konstantní judikatura (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, publikované v časopise Soudní judikatura č. 3/1998 pod poř. č. 28, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C.H.Beck, dále jen Soubor pod C 154, nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. 30 Cdo 493/2004, uveřejněného pod číslem 84/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) dovodila, že z povahy dovolání jakožto opravného prostředku vyplývá, že k jeho podání je oprávněn pouze ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena újma na jeho právech odstranitelná zrušením rozhodnutí (srov. též Krčmář, Z. in Drápal, L. Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. Komentář. § 201-376. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, s. 1907-1908).

Žalobce proto není oprávněn podat dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v žalobě vyhovujícím výroku, neboť v této části není rozhodnutím na svých právech nikterak dotčen (bylo mu zčásti přisouzeno to, co žádal).

Dovolání žalobce do potvrzujícího výroku o věci samé není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) ani b) o. s. ř., v úvahu tedy přichází přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jež je dána za předpokladu, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam. Ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bylo sice nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu a je pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).

Rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce (§ 237 odst. 3 o. s. ř.), lze tedy usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení). K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) (vady řízení) nebo § 241a odst. 3 (závažné nedostatky ve skutkových zjištěních) o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto. Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, se pak může soud zabývat jen takovými právními otázkami, které dovolatel v dovolání označil.

Žalobce v dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu namítá, že odvolací soud nesprávně aplikoval § 106 odst. 1 obč. zák. o dvouleté subjektivní promlčecí době, a vyjadřuje přesvědčení, že mělo být aplikováno ustanovení § 106 odst. 2 obč. zák. o tříleté, popřípadě desetileté objektivní promlčecí době s odůvodněním, že žalobce se o vzniku škody dozvěděl dne 1. 10. 1999 (kdy nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 19. 9. 1997, č.j. 7 C 1432/92-88) a o tom, kdo za škodu odpovídá, se kvůli právním nejasnostem ohledně subjektu odpovídajícího za vzniklou škodu dozvěděl až dne 18. 3. 2009 .

Takto vymezená právní otázka však zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá. Jednak je kritika právního posouzení věci odvolacím soudem založena na zpochybnění skutkových závěrů odvolacího soudu, respektive předestření vlastních skutkových závěrů dovolatele, které odvolací soud neučinil a na nichž své právní posouzení otázky promlčení nezaložil. Kromě toho vychází žalobcovy argumenty z právních názorů, jež jsou v rozporu s ustálenou soudní praxí.

Dozvědět se o škodě znamená, že se poškozený dozví o majetkové újmě určitého druhu a rozsahu, kterou lze natolik objektivně vyčíslit v penězích, že lze právo na její náhradu uplatnit u soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, uveřejněný v Souboru pod C 1168). Právní moc rozsudku, jímž byl vyřešen spor o vlastnické právo k nemovitostem, z jejichž pronájmu měl žalobci ujít zisk, jehož náhrady se v tomto řízení domáhá, zjevně není okamžikem, k němuž by bylo možno upínat nabytí vědomosti žalobce o tom, že mu vznikla škoda, neboť datum právní moci rozhodnutí je závislé především na procesních okolnostech, které nastaly v průběhu řízení, a s vědomostmi poškozeného o škodě a škůdci přímo nesouvisí, přičemž nelze zaměňovat vědomost o skutečnostech významných pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby a jejich právní posouzení, jež se podává z rozhodnutí příslušného orgánu (srov. obdobně např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 25 Cdo 519/2002, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3734/2008, uveřejněných v Souboru pod C 2145 a C 9720). Pro posouzení vědomosti poškozeného o tom, kdo za škodu odpovídá, je rozhodující, kdy se poškozený dozvěděl o skutkových okolnostech podstatných pro vymezení odpovědného subjektu; nemusí jít o zjištění (jistotu v běžném slova smyslu), ale postačuje, aby na základě skutkových okolností, kterými poškozený disponuje, bylo možné učinit závěr o odpovědnosti konkrétní osoby (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 359/2005, ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 25 Cdo 519/2002, nebo ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 210/2003, uveřejněné v Souboru pod C 4273, C 2145 a C 2220).

Žalovanou je v daném případě Česká republika, odvolací soud proto správně konstatoval, že otázku promlčení je v projednávané věci třeba posuzovat ve vztahu k tomuto subjektu, a je tudíž nepřípadný poukaz žalobce na nejasnost ohledně subjektu odpovídajícího za škodu , když tím zjevně míní nejasnost v určení organizační složky, jež má za stát před soudem vystupovat, tato nejasnost však je pro určení odpovědného subjektu irelevantní. Zcela konsistentní s tímto závěrem je níže uvedený právní názor ustáleně zastávaný soudní praxí, že určení organizační složky státu oprávněné vystupovat za stát je povinností soudu, z čehož plyne, že nesprávné určení této organizační složky nejde k tíži účastníka, a proto mu nejasnost ohledně jejího určení nebrání v podání žaloby.

Žalovaná nesprávné právní posouzení spatřuje především v nesprávném určení organizační složky státu, jež má za stát v řízení vystupovat (nejde o posouzení otázky věcné pasivní legitimace, jak nepřesně uvádějí soudy obou stupňů i žalovaná, když k tomu, že pasivně legitimovaným, tj. za škodu odpovědným subjektem je Česká republika, žádné námitky vznášeny nejsou).

Podle § 21a odst. 1 o. s. ř. za stát před soudem vystupuje
a) Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových v případech stanovených podle zvláštního právního předpisu,
b) organizační složka státu příslušná podle zvláštního právního předpisu v ostatních případech.

Zvláštními právními předpisy zmíněnými v citovaném ustanovení se rozumí zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, popřípadě jiné zvláštní předpisy.

Je-li ve sporu o náhradu škody pasivně věcně legitimovaným subjektem stát, který je v soukromoprávních vztazích právnickou osobou, svá procesní práva vykonává a procesní povinnosti plní v občanském soudním řízení prostřednictvím organizační složky, jak ji definuje zákon č. 219/2000 Sb. , pokud není založena příslušnost Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových podle zákona č. 201/2002 Sb. Zvláštním právním předpisem ve smyslu ustanovení § 21a odst. 1 písm. b) o. s. ř. je i zákon č. 2/1969 Sb. , o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, který upravuje okruh působnosti ústředních orgánů státní správy. Vzhledem k tomu, že obsahuje úpravu základní a obecnou, může být takovým zákonem i předpis jiný, zpravidla takový, jímž je blíže vymezena působnost jednotlivých orgánů státní správy, případně jímž je upraven v řízení uplatněný nárok. Jestliže však zvláštní zákon nevymezuje organizační složku státu příslušnou za stát vystupovat v řízení o nároku podle tohoto právního předpisu, je třeba jednat s organizační složkou státu určenou podle zákona č. 2/1969 Sb. (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1649/2007, uveřejněného pod č. 10/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Soud je povinen zjistit, která z organizačních složek je příslušná vystupovat za stát v konkrétním sporu nebo jiné právní věci, a tuto organizační složku přibere do řízení (pokud se ho již neúčastní). Rozhodnutí o tom se nevydává; závěr soudu se projeví v tom, že s určitou organizační složkou státu přestane jednat a začne jednat s jinou organizační složkou, která je příslušná za stát vystupovat. Otázka, která organizační složka státu má za něj s ohledem na obsah a povahu sporu nebo jiné právní věci vystupovat před soudem, není otázkou věcné legitimace. (Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 67/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 629/2005, uveřejněný v Souboru pod C 3502).

Podle závěrů ustálené judikatury za stát může před soudem vystupovat ve věci týkající se jednoho nároku jen jedna jeho organizační složka (srov. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 12. 2003, sp. zn. 21 Co 595/2003, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy 6/2005, pod č. 72, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4014/2010, dostupné na webové stránce Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).

O žádný z případů, kdy za stát vystupuje Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, uvedených v zákoně č. 201/2002 Sb. v daném případě nejde, jak správně dovodil odvolací soud již ve svém usnesení ze dne 18. 3. 2009. Zákon č. 219/2000 Sb. otázku, která organizační složka státu má za stát před soudem vystupovat v případě, že stát způsobil škodu v rámci výkonu svých vlastnických práv, výslovně neřeší. Podle § 14 odst. 4 zákona č. 219/2000 Sb. příslušná organizační složka důsledně využívá všechny právní prostředky při uplatňování a hájení práv státu jako vlastníka a při ochraně majetku před neoprávněnými zásahy a včas uplatňuje právo na náhradu škody a právo na vydání bezdůvodného obohacení. Z této úpravy vyplývá, že každá organizační složka je povinna nejen uplatňovat právo na náhradu škody a na vydání bezdůvodného obohacení proti osobám, jež poškodily majetek státu, s nímž tato organizační složka hospodaří, či se na úkor tohoto majetku obohatily; logickým protějškem této povinnosti je povinnost bránit uvedený majetek před (případně i neoprávněnými) nároky na náhradu škody či vydání bezdůvodného obohacení, které jsou proti státu uplatňovány.

Výše bylo řečeno, že nevyplývá-li určení příslušné organizační složky státu ze zákonů č. 201/2002 Sb., 219/2000 Sb. ani z jiného zvláštního zákona, je třeba ji určit podle zákona č. 2/1969 Sb. V daném případě byl žalobou uplatněn nárok na náhradu škody proti státu, jenž škodu způsobil žalobci chybným postupem v procesu privatizace. Ústředním orgánem státní správy, do jehož působnosti spadaly otázky správy, odstátnění a následné privatizace národního majetku, bylo v rozhodném období, v němž k chybnému postupu mělo dojít, Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci (srov. § 5 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České socialistické republiky, ve znění účinném od 1. 8. 1990 do 30. 6. 1996). Podle čl. I odst. 2 zákona č. 135/1996 Sb. dosavadní působnost Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci stanovená zvláštními zákony přešla ke dni účinnosti tohoto zákona (1. 7. 1996) na Ministerstvo financí.

Je nutno mít na zřeteli požadavek, aby za stát při uplatňování jediného nároku vystupovala jen jedna organizační složka státu, ačkoli v praxi nebudou ojedinělé případy, kdy se na vzniku škody podílela činnost více organizačních složek státu. Navíc nelze přehlédnout, že definitivní závěr o tom, jak škoda vznikla, bude učiněn až v konečném rozsudku, zatímco otázka, která organizační složka státu má za stát jednat, by měla být (se zřetelem k zásadě rychlosti a hospodárnosti řízení) zřejmá již od počátku řízení a v průběhu řízení by se zásadně neměla měnit, ať již v závislosti na vývoji dokazování, nebo na právních názorech soudů různých stupňů, jež se přirozeně mohou lišit. Z toho vyplývá, že určení příslušné organizační složky státu musí být založeno na typové charakteristice uplatněného nároku, která je zřejmá již ze žaloby, a nikoli na ex post dovozovaných závěrech činěných na základě skutkových okolností konkrétní věci vyplynuvších teprve z provedeného dokazování.

Podstatné pro určení organizační složky státu, jež má za stát v tomto řízení vystupovat, je (již ze žalobních tvrzení zřejmá) okolnost, že škoda, jejíž náhrada je uplatňována, vznikla v důsledku nedostatků na straně státu v rámci procesu privatizace národního majetku, jenž spadal do působnosti Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci, která přešla po jeho zrušení na Ministerstvo financí. Ve prospěch závěru, že příslušnou organizační složkou státu je v daném případě Ministerstvo financí, svědčí (s ohledem na zásadu vnitřní jednoty právního řádu) i úprava obsažená v § 6 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., podle níž není-li možno (ve věcech náhrady škody způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem) určit úřad příslušný podle předchozích odstavců citovaného ustanovení (a k takovým situacím lze přiřadit i tu, v níž by skutkové okolnosti dané věci vedly k určení příslušnosti různých organizačních složek státu), jedná za stát Ministerstvo financí. Není naopak rozhodné, zda či v jakém rozsahu se na vzniku škody podílelo Ministerstvo vnitra, FNM ČR či katastrální úřad, a tedy ani okolnost, že privatizační projekt zahrnující sporné nemovitosti byl schválen teprve několik měsíců poté, co Ministerstvo vnitra tytéž nemovitosti vymezilo jako majetek, k němuž měla mít právo hospodaření jím zřizovaná příspěvková organizace.

Ačkoli tedy dovolací soud nesdílí úvahu soudu odvolacího, že oprávnění Ministerstva financí vystupovat před soudem za stát v této věci je odůvodněno tím, že škoda měla dle žaloby vzniknout v důsledku jednání FNM ČR, po jehož zrušení zákonem č. 178/2005 Sb. stát vstoupil do všech jeho práv a povinností a jeho působnost přešla na Ministerstvo financí, v konečném důsledku shledal určení organizační složky státu oprávněné za stát před soudem v této věci vystupovat správným.

Žalovaná neuplatňuje dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř., tedy nenamítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudem prvního stupně a převzat i soudem odvolacím.

Žalovaná nezpochybňuje správnost právního názoru, že rozhodnutí státu o privatizaci jsou rozhodnutími vlastníka privatizovaného majetku a že stát vystupuje v těchto vztazích jako rovnoprávný subjekt, nikoli jako nositel veřejné moci. Žalovaná též výslovně připouští, že v důsledku pochybení Ministerstva vnitra, které sporné nemovitosti, jejichž vlastníkem byl posléze pravomocně určen žalobce, zahrnulo do majetku Střediska praktického vyučování ve Znojmě, došlo k duplicitnímu zápisu vlastnictví v katastru nemovitostí a žalobce (jeho právní předchůdce) proto nemohl realizovat své vlastnické právo ke sporným nemovitostem a ušel mu takto zisk, tedy mu vznikla škoda, k jejíž náhradě je stát povinen podle § 420 obč. zák.

Vzhledem k uvedenému závěru, že za pasivně legitimovaný stát je v tomto řízení oprávněno vystupovat Ministerstvo financí bez ohledu na to, zda a v jakém rozsahu se na vzniku škody podílel FNM ČR, Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci, Ministerstvo vnitra, či jiný státní orgán, jsou bez právního významu námitky žalované, že FNM ČR ani Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci neporušily žádnou právní povinnost při privatizaci, že pokud nebyla žaloba podána proti FNM ČR, je nárok k 1. 1. 2006 ve vztahu k FNM ČR, a tedy i ve vztahu k České republice Ministerstvu financí jako právnímu nástupci FNM ČR promlčen a že je nelogické, aby žalobci byl od 30. 6. 2000 přiznán úrok z prodlení, když v té době FNM ČR existoval, avšak nárok na náhradu škody proti němu uplatněn nebyl. Tyto námitky jsou totiž založeny na (mylném) předpokladu, že nárok je proti žalované uplatněn z titulu právního nástupnictví po FNM ČR a že jej nelze poškozenému přiznat v řízení, v němž za stát vystupuje Ministerstvo financí, jestliže se protiprávního postupu nedopustil FNM ČR ani Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci. Navíc z pouhé okolnosti, že soudním rozhodnutím byl žalobce určen vlastníkem sporných nemovitostí, nelze bez dalšího dovodit, že FNM ČR ani Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci neporušily žádnou právní povinnost při privatizaci, popřípadě že mezi jejich nesprávným postupem při privatizaci a vznikem škody není příčinná souvislost (což je ostatně otázkou skutkových zjištění, k jejichž kvalifikovanému zpochybnění v dovolacím řízení nepostačuje jak bylo výše uvedeno pouhé popření jejich správnosti).

Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska žalovanou uplatněných dovolacích důvodů správný a protože nebylo zjištěno (a ani žalovanou tvrzeno), že by byl postižen některou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalované podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 větu první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a je odůvodněn tím, že dovolání žalobce bylo odmítnuto, dovolání žalované bylo zamítnuto, žádný z účastníků tedy v dovolacím řízení procesní úspěch neměl, a proto žádný z nich nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. června 2013

JUDr. Robert Waltr
předseda senátu