25 Cdo 3490/2007
Datum rozhodnutí: 29.07.2009
Dotčené předpisy:





25 Cdo 3490/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce M. H., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) H. S., a 2) V. H., o 40.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 6 C 45/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. července 2006, č. j. 27 Co 202/2006 - 481, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :





Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 27. 9. 2005, č. j. 6 C 45/98-423, uložil první žalované zaplatit žalobci 5.865,- Kč s příslušenstvím, žalobu proti druhému žalovanému na zaplacení částky 5.865,- Kč s příslušenstvím a žalobu proti oběma žalovaným na zaplacení částky 34.135,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Nárok na náhradu škody za poničenou podlahu v kuchyni rodinného domu žalobce ve výši 40.000,- Kč neshledal důvodným. Vyšel ze zjištění, že 14. 10. 1993 nabylo právní moci rozhodnutí soudu, jímž bylo zrušeno a vypořádáno spoluvlastnictví žalobce a první žalované k nemovitostem zapsaným na LV v k. ú. K. tak, že výlučným vlastníkem těchto nemovitostí se stal žalobce, a bylo mu uloženo vyplatit první žalované částku 80.074,70 Kč. Mezi předmětné nemovitosti patřil i rodinný domek č. p. 77 v K., v němž první žalovaná nadále užívala dvě místnosti a kůlnu sloužící jako garáž až do dne 13. 2. 1997, kdy nemovitost vyklidila a předala žalobci, přičemž v kuchyni byla poškozená podlaha. Soud dovodil, že první žalovaná je podle ust. § 420 obč. zák. odpovědná za poškození podlahy, když porušila prevenční povinnost (§ 415 obč. zák.) tím, že zabránila žalobci jakožto výlučnému vlastníku nemovitosti v přístupu do kuchyně, čímž mu zároveň zabránila zjistit, že dřevěnou podlahu napadla hniloba. Žalobce tak nemohl učinit opatření proti jejímu dalšímu šíření, resp. proti tomu, aby vůbec ke vzniku hniloby došlo. Částka 5.865,- Kč odpovídá nákladům na opravu podlahy v rozsahu poškození, za které je první žalovaná odpovědná. Ve vztahu k druhému žalovanému soud po provedeném řízení včetně znaleckého dokazování dospěl k závěru, že žalobce neprokázal, že by se druhý žalovaný dopustil úmyslného protiprávního jednání způsobilého přispět ke vzniku škody na podlaze. Ze znaleckých posudků shodně vyplývá, že podlaha v kuchyni byla poškozena déletrvajícím působením vody o menší intenzitě, tj. zatékáním z nefunkčního odpadu. Vylévání vody na podlahu v kuchyni, přerušení odpadní trubky ústící z umyvadla, resp. jiný zásah druhého žalovaného nebyl prokázán.


Na základě odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 7. 2006, č. j. 27 Co 202/2006-481, zastavil řízení o jeho odvolání proti výroku rozsudku soudu prvního stupně o povinnosti první žalované zaplatit žalobci 5.865,- Kč s příslušenstvím, rozsudek potvrdil ve výroku o zamítnutí žaloby proti druhému žalovanému co do částky 5.865,- Kč s příslušenstvím a ve výroku o zamítnutí žaloby proti oběma žalovaným co do částky 34.135,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Žalobce neprokázal, že by se druhý žalovaný spolupodílel na vzniku škody úmyslným jednáním, resp. tím, že by odstranil odpadovou rouru od umyvadla a poléval podlahu v kuchyni vodou. Zápis ze dne 5. 4. 2000 pouze konstatuje, že v době předání místností žalobci byla u umyvadla vytažena odpadová roura, kdo ji odstranil, resp. že tak učinil druhý žalovaný, z uvedeného zápisu nevyplývá. Shodně se soudem prvního stupně shledal výši náhrady škody, jež představuje náklady potřebné na výměnu části podlahy bezprostředně poškozené vlhkostí po odečtení jejího zhodnocení, za odpovídající závěrům znaleckého dokazování. Námitka, že zmocněnci žalobce byla u jednání dne 22. 9. 2005 odepřena možnost navrhnout důkazy a přednést závěrečné vyjádření, neodpovídá obsahu spisu a námitky podjatosti soudkyně byly již vyřešeny v předchozím řízení, když důvody pro její vyloučení nebyly shledány.


Proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku, jímž byly potvrzeny výroky rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby proti druhému žalovanému na zaplacení 5.865,- Kč s příslušenstvím a proti oběma žalovaným na zaplacení částky 34.135,- Kč s příslušenstvím a jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podal žalobce dovolání z důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Vadu řízení spatřuje v tom, že jím navržení svědkové byli k výslechu předvoláni až po sedmi letech, někteří vůbec, že soud nevyžádal revizní znalecký posudek na poškození podlahy a že soud prvního stupně v rozporu s ust. § 119a odst. 2 o. s. ř. neumožnil jeho zástupci pronést závěrečnou řeč a vyjádřit se ke skutkové a právní stránce věci. Dále soudům vytýká, že nesprávně posoudily výši náhrady škody a odpovědnost druhého žalovaného, kterou žalobce považuje za prokázanou. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.


Žalovaní ve vyjádření k dovolání uvedli, že žalobce ve lhůtě stanovené soudem písemně žádné svědky nenavrhl, i když k tomu byl soudem vyzván, oni žádné škody na podlaze nezpůsobili, jednalo se o starou dřevěnou prkennou podlahu, která měla nulovou hodnotu tak těžko může požadovat nehorentní částku na nějakou luxusní podlahu, která zde nikdy nebyla .


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.


Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].


Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.


Rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba vůči druhému žalovanému na zaplacení částky 5.865,- Kč. Protože dovolání v tomto rozsahu směřuje proti výroku, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, Nejvyšší soud dovolání v tomto rozsahu odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.


Žalobce dále napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby vůči oběma žalovaným na zaplacení částky 34.135,- Kč. Soudem prvního stupně bylo sice rozhodováno poté, co jeho předchozí rozhodnutí (rozsudek ze dne 8. 12. 2000, č. j. 6 C 45/98-176, ve spojení s doplňujícími usneseními ze dne 8. 12. 2000, č. j. 6 C 45/98-182, a ze dne 2. 9. 2002, č. j. 6 C 45/98-210) bylo odvolacím soudem zrušeno (rozsudkem ze dne 20. 2. 2003, č. j. 27 Co 433/2002, 27 Co 434/2002, 27 Co 437/2002-226), nejedná se však o případ přípustnosti dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně rozhodl o tomto nároku stejně jako v předchozím rozhodnutí (žaloba byla zamítnuta).


Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ohledně částky 34.135,- Kč, se tedy řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).


Dovolání je podle ust. 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.


Způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 3080, sešit č. 31, ročník 2005). Dovolací důvod se neposuzuje jen podle toho, jak jej účastník v dovolání označuje, ale především podle jeho obsahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 5. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1384/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 469, svazek 5, ročník 2001).


Ačkoliv dovolatel uvádí také dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci), žádnou z jeho námitek pod něj nelze podřadit. Námitky dovolatele se týkají především otázek skutkových a spadají pod dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který v dovolání, jehož přípustnost se posuzuje podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze úspěšně uplatnit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. dubna 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1164, svazek 16, ročník 2002). Námitkou proti zjištění soudu o rozsahu způsobené škody uplatňuje dovolatel důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který však nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a jak z dikce ust. § 241a odst. 3 o. s. ř. vyplývá, lze tento důvod uplatnit pouze tehdy, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., což není tento případ. Nejde tedy o otázku, která by mohla mít zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Totéž platí o odpovědnosti druhého žalovaného, kterou považuje za prokázanou, a na rozdíl od skutkových zjištění soudu dovozuje vlastní skutkové závěry, případně provádí vlastní hodnocení výsledků dokazování. Tato námitka je obsahově rovněž podřaditelná dovolacímu důvodu podle ust. § 241a odst. 3 o. s. ř., který je z hlediska přípustnosti dovolání bez významu. Nejde tedy o otázku právní, která by mohla založit přípustnost dovolání pro její zásadní právní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř.


Dovolatel kromě skutkových námitek, jež nemohou v tomto případě založit přípustnost dovolání, neuvádí, v čem konkrétně spatřuje zásadní význam napadeného rozhodnutí po stránce právní a v čem spočívá nesprávnost právního posouzení rozhodnutí odvolacího soudu. Ani dovolací soud v žádné z námitek v dovolání neshledal otázku, jež by činila rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným.


Otázku zásadního právního významu neobsahují ani námitky dovolatele, že jím navržení svědkové byli předvoláni až po sedmi letech, resp. někteří vůbec, že nebyl vyžádán revizní znalecký posudek a že mu soud prvního stupně neumožnil pronést závěrečnou řeč. Jde o dovolací důvod podle ust. § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Nehledě k tomu, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze v dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř), odvolací soud správně uvedl, že zmocněnci žalobce se dostalo na jednání soudu dne 22. 9. 2005 poučení ve smyslu ust. § 119a o. s. ř., zmocněnec žalobce přednesl závěrečnou řeč i návrhy na další dokazování.


Dovolání do výroků o náhradě nákladů řízení není přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, které bylo uveřejněno pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003), proto i v tomto rozsahu bylo podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto.


Jak vyplývá z výše uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené výroky rozhodnutí odvolacího soudu měly ve věci po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.


Dovolání tak směřuje proti výrokům rozhodnutí, proti nimž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř., aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovaným náklady v dovolacím řízení nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.


V Brně dne 29. července 2009


JUDr. Marta Škárová, v. r.


předsedkyně senátu