25 Cdo 3434/2009
Datum rozhodnutí: 26.10.2011
Dotčené předpisy: § 427 obč. zák., § 441 obč. zák., § 127 o. s. ř.




25 Cdo 3434/2009

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Ing. Z. H., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem se sídlem v Plzni, Kamenická 1, proti žalovanému O. S. , zastoupenému Mgr. Barborou Kubinovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Milešovská 6, o 175.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 270/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. března 2009, č. j. 39 Co 427/2008-101, takto:

I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 10. 4. 2006, č. j. 14 C 270/2005-20, uložil žalovanému, aby žalobci zaplatil 175.000,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že sestra žalobce V. M. byla dne 24. 6. 2005 usmrcena při střetu s nákladním motorovým vozidlem, jehož provozovatelem je žalovaný. K nehodě došlo na přechodu pro chodce, kam poškozená neočekávaně vstoupila v době, kdy jej vozidlo po předchozím zastavení začalo projíždět, tj. kdy přední část vozu (kabina řidiče) již minula poškozenou, která po kontaktu s boční částí vozidla upadla pod zadní nápravu. V tom soud spatřoval působení okolností, které mají původ v provozu motorového vozidla, a dovodil objektivní odpovědnost žalovaného za škodu podle § 427 obč. zák. Vzhledem k okolnostem nehody a tomu, že se nehoda stala za denního světla bez výjimečných okolností, neshledal naplněným tzv. liberační důvod ve smyslu § 428 obč. zák., přestože řidič neměl možnost střetu zabránit. Uložil proto žalovanému, aby žalobci zaplatil jednorázové odškodnění za usmrcení jeho sestry podle § 444 odst. 3 písm. e) obč. zák.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 6. 2007, č. j. 39 Co 410/2006-39, k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení s výtkou, že nevycházel z právních hypotéz ustanovení § 427, 428 a 441 obč. zák. a že neučinil dostatečné skutkové závěry k pasivní legitimaci žalovaného jako provozovatele vozidla, k jeho možnostem vzniku škody zabránit a k příčinám nehody z hlediska okolností majících původ v provozu. Uložil soudu prvního stupně, aby dále posoudil, nakolik byla škoda způsobena spoluzaviněním poškozené (usmrcené osoby).

Rozsudkem ze dne 28. 1. 2008, č. j. 14 C 270/2005-72, Obvodní soud pro Prahu 6 žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vázán právním názorem odvolacího soudu posoudil zjištěné okolnosti dopravní nehody z hlediska ustanovení § 441 obč. zák. a dospěl k závěru, že k usmrcení V. M. došlo při jízdě motorového vozidla, škoda tedy byla vyvolána zvláštní povahou provozu. Protože nebyly zjištěny žádné okolnosti (např. zdravotní indispozice řidiče či technická závada na vozidle), které by bylo možno podřadit pod pojem okolností majících původ v provozu ve smyslu § 428 obč. zák., lze uplatnit liberační důvod. Soud jej shledal naplněným, neboť řidič vozidla nemohl události zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze po něm požadovat. Ze znaleckého posudku Ing. Pavla Winklera, znalce pro obor doprava se specializací na technické posudky o příčinách dopravních nehod, bylo totiž zjištěno, že poškozená se do kontaktu s vozidlem dostala v okamžiku, kdy se řidič po dání přednosti chodcům na přechodu začal rozjíždět do křižovatky a kdy již kabina řidiče byla v prostoru za přechodem, na němž se poškozená nacházela. Ta byla přejeta zadní nápravou nákladního vozu zřejmě poté, co se střetla s boční částí vozu v blíže neurčeném místě mezi zadní částí kabiny a zadní nápravou. Soud zamítl návrhy na doplnění dokazování revizním znaleckým posudkem k mechanismu dopravní nehody, pitevním protokolem i účastnickou výpovědí žalobce k obvyklému chování jeho sestry, neboť žádný z těchto důkazů není způsobilý více objasnit průběh úrazového děje.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 3. 2009, č. j. 39 Co 427/2008-101, k odvolání žalobce tento rozsudek potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Po doplnění dokazování o pitevní protokol shledal správným soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav s tím, že pitevní nález o příčinách smrti zcela odpovídá verzi průběhu nehody vylíčené znalcem Ing. Winklerem. Šlo proto o škodu vyvolanou zvláštní povahou provozu dopravního prostředku, nikoliv však způsobenou okolnostmi majícími původ v povaze tohoto provozu. Soud prvního stupně správně aplikoval ustanovení § 441 obč. zák. o spoluzavinění V. M., která z nezjištěných příčin vstoupila do vozovky v době, kdy tudy již projíždělo nákladní vozidlo; střet s vozidlem a tím i svou smrt tak vyvolala sama poškozená.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci), který spatřuje v nesprávné aplikaci ustanovení § 427 a § 428 obč. zák. Vykládá tato ustanovení a zejména tzv. liberační důvod tak, že provozovatel dopravního prostředku se své objektivní odpovědnosti může zprostit jen v případě, že prokáže, že škodě (neodvratitelné a objektivní) nemohl za současného stavu techniky zabránit žádným opatřením. Podle dovolatele neměl odvolací soud skutkový podklad pro závěr, že byl liberační důvod naplněn, především proto, že posudek Ing. Pavla Winklera byl vypracován pro účely trestního řízení a v tomto sporu mohl být použit jen jako listina, resp. znalec mohl být slyšen jako svědek, nebyl-li znalcem pro toto řízení ustanoven. Soudy obou stupňů nevyhověly důkaznímu návrhu žalobce, aby byl vypracován nový znalecký posudek odpovídající postupu podle § 127 o.s.ř., jímž by bylo možno zjistit, zda provozovatel vynaložil veškeré úsilí, aby vzniku škody zabránil. Oproti tomu v řízení použitý posudek se zabýval pouze trestněprávní odpovědností řidiče, tj. jeho počínáním a zaviněním, nikoliv okolnostmi, které jsou podstatné pro závěr o naplnění liberačního důvodu, kladoucího požadavky na provozovatele. Dovolatel je přesvědčen, že posudek se navíc nevypořádal se všemi skutečnostmi, především nezhodnotil polohu těla po dopravní nehodě, takže není zřejmé chování a způsob pohybu poškozené před střetem, a nelze proto dovodit, kterou částí vozidla byla zachycena. Žalovaný proto neprokázal, že vynaložil veškeré úsilí za účelem zabránění škody a nenaplnil liberační důvody uvedené v § 428 obč. zák. Dovolatel konečně vytýká odvolacímu soudu nedůslednost při rozlišení osoby poškozené, neboť z odůvodnění rozsudku není zřejmé, zda je jí míněn žalobce či jeho sestra; otázka spoluzavinění usmrcené sestry byla řešena v trestním řízení a nyní již neměla být znovu posuzována. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.) vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 25. 3. 2009. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou účastníkem řízení, zastoupeným advokátem, dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., není důvodné.

V první řadě je třeba předeslat, že odvolacímu soudu nelze vytýkat nedostatečné rozlišení, kdo je v řízení poškozeným (zda žalobce jako pozůstalý či jeho usmrcená sestra), a u koho a zda vůbec má být zkoumáno spoluzavinění. Žalobce uplatňuje nárok na náhradu škody sestávající z jednorázové částky odškodnění za usmrcení osoby blízké podle § 444 odst. 3 písm. e) obč. zák., jíž je jeho sestra, která zahynula při dopravní nehodě. Jistěže je ona osobou poškozenou na zdraví, resp. na životě (zákon uvádí pojem usmrcená osoba), stejně jako lze za poškozeného (osobu oprávněnou požadovat náhradu škody vůči osobě odpovědné) považovat žalobce, neboť takové postavení mu zakládá právě uvedené ustanovení. Platí ovšem, že není-li vyloučeno snížení zákonem stanovených pevných částek náhrady z důvodu případného spoluzavinění poškozeného podle § 441 obč. zák. (viz rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře ze dne 15. 11. 2005, sp. zn. 14 To 290/2005, publikovaný pod č. 12/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní), pak je třeba v této souvislosti logicky jako spoluzavinění posuzovat účast právě usmrcené osoby na průběhu úrazového děje. Z toho důvodu je možno ji též označit za poškozenou. Ostatně tyto terminologické nuance nic nemění na skutkovém stavu věci a pro posouzení věcné správnosti napadeného rozhodnutí nemají význam na rozdíl od otázek charakteru odpovědnosti a spoluzavinění vzniku škody.

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., které dovolatel uplatnil jako dovolací důvod, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Podle § 427 odst. 1 obč. zák. fyzické a právnické osoby provozující dopravu odpovídají za škodu vyvolanou zvláštní povahou tohoto provozu. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení stejně odpovídá i jiný provozovatel motorového vozidla, motorového plavidla, jakož i provozovatel letadla.

Podle § 428 obč. zák. své odpovědnosti se nemůže provozovatel zprostit, jestliže škoda byla způsobena okolnostmi, které mají původ v provozu. Jinak se odpovědnosti zprostí, jen jestliže prokáže, že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze požadovat.

Právní úprava odpovědnosti za škodu způsobenou v souvislosti s provozem dopravy či dopravního prostředku je odpovědností založenou na tom, že jako podmínka vzniku odpovědnostního vztahu se nepředpokládá porušení právní povinnosti, jestliže škoda je vyvolána zvláštní povahou provozu zařízení, jež jsou souhrnně označena jako dopravní prostředky. Jde o odpovědnost objektivní, kdy se odpovědná osoba (provozovatel) nemůže zprostit odpovědnosti tím, že prokáže nedostatek zavinění, její odpovědnost je vyloučena jen při splnění liberačních důvodů (§ 428 obč. zák.); zákon tím poskytuje zvýšenou ochranu poškozenému a reflektuje skutečnost, že dopravní prostředky představují více či méně složitá technická zařízení, s čímž jsou spojeny zvýšené nároky na jejich ovládání, pohybují se zpravidla vyšší rychlostí a vykazují proto zvýšené riziko vzniku škod pro přepravované osoby či pro okolí. Objektivní odpovědnost se spojuje právě s těmito projevy typickými pro provoz zařízení, zejména s jeho působením na okolí či dovnitř způsobem, který je výsledkem vlastností dopravního prostředku, schopného přemisťovat se z místa na místo a přepravovat přitom osoby či věci. Tato odpovědnost je pak vztažena nikoliv k osobě, která prostředek bezprostředně při vzniku škody ovládá (řídí), nýbrž k provozovateli, jímž je míněna osoba, která prostředek buď vlastní či má k němu taková práva a oprávnění, umožňující jí s ním disponovat tak, že jeho využívání má charakter určité organizované, zpravidla trvalejší činnosti.

Za okolnosti mající původ v provozu ve smyslu § 428 obč. zák. lze považovat např. selhání nebo nedostatek činnosti osob použitých v provozu (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR, publikované pod č. 3/1984 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), nedostatky nebo vady materiálu, a to i skryté (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR, publikované tamtéž pod č. 9/1972), nebo technický stav dopravního prostředku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR, tamtéž č. 80/1970) apod. Pouze nejde-li o některou z těchto okolností, může se odpovědná osoba odpovědnosti zprostit, prokáže-li, že škodě nemohla zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze po ní požadovat, tedy že okolnostem, jež vyvolaly škodlivý účinek, nemohla zabránit. Jde kupříkladu o situace, kdy nepříznivé působení dopravního prostředku na okolí či dovnitř bylo vyvoláno nahodilými, nepředvídatelnými okolnostmi, jimž nebylo možno objektivně čelit.

To však neznamená, že by při aplikaci ustanovení o objektivní odpovědnosti bylo vyloučeno použití společných ustanovení k odpovědnosti za škodu (§ 438 - § 450 obč. zák.), která se vztahují ke všem typům odpovědnosti podle občanského zákoníku a mezi něž patří i ustanovení § 441 obč. zák., podle nějž byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám. Spoluzavinění poškozeného znamená, že jeho jednání bylo buď hlavní a bezprostřední příčinou vzniku jeho škody nebo bylo jednou z příčin jejího vzniku. I když zákon hovoří o spoluzavinění, není forma zavinění (úmysl, nedbalost) podstatná, přičemž nemusí jít ani o porušení právní povinnosti na straně poškozeného; ve smyslu zásady casum sentit dominus poškozený dokonce nese i následky náhody, která jej postihla. V rozsahu, v jakém se tedy na vzniku škody podílelo jednání poškozeného, popř. náhoda, která se mu přihodila, je vyloučena odpovědnost škůdce, což platí jak pro odpovědnost spočívající na zásadě presumovaného zavinění, tak i v případě objektivní odpovědnosti, jak ji upravuje ustanovení § 427 obč. zák. Důležité ovšem je, že byla-li škoda způsobena výlučně jednáním poškozeného, je zcela vyloučena odpovědnost provozovatele, a to nikoliv z důvodu zproštění jeho odpovědnosti z tzv. liberačního důvodu podle § 428 věty druhé obč. zák., nýbrž z důvodu chybějící příčinné souvislosti mezi okolností, za niž žalovaný objektivně odpovídá, a vznikem újmy na straně poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 431/2008, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 8671).

Soudy obou stupňů správně dovodily, že v posuzované věci se odpovědnost žalovaného řídí ustanoveními o odpovědnosti za škodu vyvolanou zvláštní povahou provozu nákladního motorového vozidla, při střetu s nímž utrpěla poškozená smrtelné poranění. Jízda vozidla je typická pro provoz silničních vozidel a je charakteristickou vlastností silničního provozu, tedy právě jeho zvláštní povahou (§ 427 obč. zák.). V tomto směru nelze vytýkat odvolacímu soudu, že by nesprávně vyložil § 427 a 428 obč. zák. Žádná taková okolnost, jakou má na mysli § 428 obč. zák., jež by byla příčinou smrti žalobcovy sestry, z výsledků řízení nevyplývá. Příčinou vzniku škody bylo její počínání, kdy vstoupila do dráhy rozjíždějícího se vozidla tak nešťastně, že sama vyvolala jeho nepříznivé působení vůči své osobě. Výlučnou příčinou vzniku škody tak byl způsob pohybu poškozené po přechodu, jímž si přivodila kontakt s rozjíždějícím se vozidlem, a nikoliv samotné působení okolností majících původ v provozu dopravního prostředku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2800/2007, či ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 482/2008, řešící skutkově obdobný případ, v němž byla ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 2010/09).

Za této situace nemohou být opodstatněné výhrady dovolatele ke skutkovým zjištěním, na nichž odvolací soud založil své rozhodnutí. V první řadě soud není povinen provést všechny důkazy, které účastníci navrhnou, je však povinen vyložit, z jakých důvodů takový důkaz neprovede. Soudy obou stupňů v dané věci neopomenuly odůvodnit, proč nepovažují důkazní návrhy za způsobilé přinést další poznatky ke skutkovému stavu potřebnému pro právní posouzení věci. Nelze jim proto v tomto směru vytýkat procesní vadu, jež by měla sama o sobě vliv na správnost rozhodnutí.

Žalobce se především domáhal nového znaleckého posudku ve vztahu k posudku Ing. Pavla Winklera, znalce pro obor doprava se specializací na technické posudky o příčinách dopravních nehod, který byl vypracován bezprostředně po nehodě pro potřeby trestního řízení. I když soud v nyní projednávané věci tohoto znalce výslovně (usnesením) neustanovil znalcem pro řízení o náhradu škody, s Ing. Winklerem jako se znalcem jednal (včetně příslušného poučení) a provedl i jeho podrobný výslech, při němž měly strany možnost klást mu dotazy. Z jeho písemně podaného posudku pak vyšel jako ze základního důkazu k průběhu nehody. Námitka dovolatele, že nešlo o důkaz použitelný jako znalecký posudek a že Ing. Winkler měl být slyšen jako svědek, není důvodná, neboť závěry spojené s využitím odborných znalostí by soud nemohl čerpat z výpovědi svědka, byť by jinak šlo o osobu znalce. Zjištění průběhu dopravní nehody a úrazového děje totiž vyžaduje posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí (srov. § 127 odst. 1 o.s.ř.), proto je odpovídajícím důkazem znalecký posudek; byl-li posudek podán písemně v jiném řízení, provádí se jako důkaz listinou podle § 129 o.s.ř. (srov. též zprávu o úrovni znaleckého dokazování u soudů a státních notářství, Cpj 161/79 občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČSR, schválené usnesením pléna Nejvyššího soudu ČSR z 23. 12. 1980, Pls 3/80, publikovanou pod č. 1/1981 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolateli je třeba přisvědčit, že byl-li v občanském soudním řízení slyšen znalec, aniž by byl usnesením soudu ustanoven, jedná se o procesní pochybení; v dané věci však nejde o vadu, která by měla vliv na správnost rozhodnutí. Pouhá okolnost, že podrobnému výslechu Ing. Winklera nepředcházelo formální vydání procesního usnesení, totiž nezpochybnila věrohodnost ani použitelnost jeho závěrů (ostatně ani dovolatel tak v zásadě nečiní). Účastníci měli možnost se k osobě znalce vyjádřit alespoň následně a výhrady k jeho osobě z hlediska odbornosti či nepodjatosti nevznesli. Dovolatel je přesvědčen, že uvedený posudek není pro rozhodnutí věci použitelný proto, že z něj neplynou skutkové závěry potřebné k posouzení, zda provozovatel vynaložil veškeré úsilí, které na něm bylo lze požadovat. Jak však bylo uvedeno výše, není pro právní posouzení věci naplnění takto formulovaného liberačního důvodu významné (rozhodnutí odvolacího soudu na závěru o nenaplnění liberačního důvodu nespočívá), proto pochybnosti dovolatele v tomto smyslu jsou bezpředmětné a doplnění posudku za účelem tomu odpovídajících zjištění postrádá význam. Lze naopak uzavřít, že k průběhu samotného úrazového děje, z nějž jedině lze usoudit, nakolik jednání poškozené vyvolalo škodlivý následek, je posudek Ing. Winklera důkazem vyčerpávajícím a vzhledem k odstupu doby i stěží nahraditelný novým důkazem. Požadavek na opakování důkazu či na doplnění formální procesní podmínky pro výslech znalce proto za této situace není opodstatněný.

Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je z pohledu uplatněných dovolacích námitek věcně správné a že dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř. nejsou naplněny; dovolání žalobce tudíž podle § 243b odst. 2 o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů právo, zatímco žalovanému v souvislosti s dovolacím řízením žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. října 2011
JUDr. Petr V o j t e k, v. r.
předseda senátu