25 Cdo 3425/2007
Datum rozhodnutí: 25.11.2009
Dotčené předpisy:





25 Cdo 3425/2007


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyň a) Ing. P. S., b) J. R., obou zastoupených advokátem, proti žalovanému J. K., zastoupenému advokátem, o zaplacení 106.112,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 11 C 11/2003, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. března 2007, č. j. 21 Co 555/2006 - 171, takto:


I. Dovolání se zamítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobkyně se domáhaly na žalovaném zaplacení částky 53.056,- Kč s příslušenstvím s tím, že jim žalovaný v této výši způsobil škodu porušením povinnosti ze smlouvy o budoucí kupní smlouvě, neboť v rozporu s ní prodal třetí osobě část pozemku, kterou se zavázal převést na žalobkyně. Žalobkyně tak utrpěly majetkovou újmu, spočívající v rozdílu mezi kupní cenou sjednanou se žalovaným a cenou, jakou mohly dosáhnout prodejem pozemku jinému.


Okresní soud v Hradci Králové dne 22. 4. 2004 rozsudkem č. j. 11 C 11/2003-115 uložil žalovanému zaplatit každé ze žalobkyň částku 53.056,- Kč s 3,5% úrokem z prodlení od 20. 1. 2003 do zaplacení, ohledně 4% úroku z prodlení z částky 53.056,- Kč za dobu od 20. 1. 2003 do zaplacení, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vzal za prokázané, že dne 18. 9 .1991 žalobkyně uzavřely se žalovaným smlouvu o smlouvě budoucí, ve které se žalovaný zavázal prodat jim část pozemku oddělenou geometrickým plánem z pozemku p. č. 541/9 v kat. území N. H. K., za kupní cenu 900,- Kč za m². Předmětem následné kupní smlouvy měl být pozemek p. č. 541/14, o výměře 163 m², vydělený geometrickým plánem z pozemku p. č. 541/9. Jelikož žalovaný porušil svou smluvní povinnost a dne 17. 1. 2002 prodal předmětný pozemek třetí osobě, odpovídá podle § 420 odst. 1 obč. zák. za způsobenou škodu, vzniklou ztrátou obchodní příležitosti z neuzavřené smlouvy.


K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 15. 11. 2004, č. j. 21 Co 352/2004-137, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Dovodil, že smlouva o smlouvě budoucí je absolutně neplatná podle § 37 odst. 2 obč. zák. pro její neurčitost, neboť účastníci smlouvy neidentifikovali řádně část pozemku parcely, která měla být předmětem právního úkonu. Podle názoru odvolacího soudu tak mohli učinit i popisem části pozemku, jeho viditelných a rozeznatelných hranic v terénu nebo poukazem na geometrický plán. Účastníci smlouvy ale uvedli pouze přibližnou výměru a polohu pozemku v celé parcele a odkázali na geometrický plán, jenž v době uzavření smlouvy ještě neexistoval.


K dovolání žalobkyň Nejvyšší soud České republiky rozsudkem dne 28. 8. 2006, č. j. 25 Cdo 1497/2005-154, zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závěrem, že část pozemku dříve samostatná parcela je dostatečně identifikována nejen tehdy, je-li označena na připojeném geometrickém plánu, ale také tehdy, je-li identifikována jiným způsobem, nevzbuzujícím pochybnosti o tom, jaké části pozemku se (žaloba) týká. Nejvyšší soud shledal právní posouzení odvolacího soudu ohledně neplatnosti smlouvy o smlouvě budoucí nesprávným, neboť o předmětu budoucí kupní smlouvy mezi účastníky pochybností nebylo, když se dohodli na přesném způsobu, jakým bude pro účely uzavření budoucí kupní smlouvy předmět prodeje vymezen.


Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 5. 3. 2007, č. j. 21 Co 555/20096-171, rozsudek okresního soudu v napadených vyhovujících výrocích o věci samé změnil tak, že se žaloba s požadavkem, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyním a) a b) každé částku 53.056,- Kč s 3,5% úrokem z prodlení od 20. 1. 2003 do zaplacení, zamítá a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud na základě zjištění, že podle rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 9. 11. 2004, č. j. 24 C 67/2003-49, jsou obě žalobkyně každá jednou polovinou ideálními spoluvlastnicemi pozemkové parcely č. 541/14 v kat. území Nový Hradec Králové, když žalobkyně b) a právní předchůdce žalobkyně a) nabyli vlastnictví dohodou o vydání věci z 23. 6. 1992 a žalobkyně a) pak smlouvou ze dne 26. 10. 1994, dovodil, že v době uzavření smlouvy o smlouvě budoucí žalovaný nebyl vlastníkem předmětného pozemku a není jím ani v současné době. Jsou to naopak žalobkyně, kdo je a byl v době uzavření smlouvy vlastníkem pozemku, neboť i když tomu zápis v katastru nemovitostí neodpovídal, jedná se o zápis povahy deklaratorní, a tudíž žalobkyně byly vlastnicemi pozemku dávno před uzavřením smlouvy o smlouvě budoucí. Smlouva o smlouvě budoucí je proto absolutně neplatná pro rozpor se zákonem (§ 39 obč. zák.), a žalobkyně se proto nemohou domáhat náhrady škody, kterou jim měl žalovaný způsobit porušením povinnosti z této absolutně neplatné smlouvy o budoucí kupní smlouvě.


Proti tomu rozsudku podaly žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Poukazují na to, že v době uzavření smlouvy o smlouvě budoucí byl žalovaný formálním vlastníkem inkriminované části pozemku a jejím oprávněným držitelem tedy osobou formálně i fakticky ovládající tento pozemek, splňoval kriteria skutečného vlastníka a jako takový s dovolatelkami smlouvu uzavíral. V důsledku nesplnění smluvní povinnosti žalovaného vznikla dovolatelkám škoda ztrátou obchodní příležitosti. Namítají, že okolnosti a oprávněnost vzniku jejich nároku na náhradu škody lze posuzovat pouze ve vztahu k době, ve které nastaly. Žalovaný jednal v rozporu s právem, když následně po uzavření smlouvy o smlouvě budoucí uzavřel smlouvu ohledně téhož pozemku s jinou osobou. Jeho jednání nesplňuje požadavky § 415 obč. zák. a je porušením právní povinnosti podle § 420 obč. zák. Odvolací soud nesprávně posoudil nárok na náhradu škody, dospěl k nesprávnému závěru o neplatnosti smlouvy o smlouvě budoucí a pominul existenci sekundárního právního titulu pro přiznání žalovaného nároku podle § 415 obč. zák. Navrhly, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami oprávněnými - účastnicemi řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 5. 3. 2007, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 srov. bod 12 čl. II. zákona č. 7/2009 Sb.).


Jak vyplývá z výsledků řízení, žalobkyně b) a právní předchůdce žalobkyně a) se stali již v roce 1992 (na základě dohody o vydání věci) vlastníky předmětné části pozemku, a to bez ohledu na rozhodnutí Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 9. 11. 2004, který jejich vlastnické právo svým deklaratorním rozhodnutím pouze potvrdil. Smlouva o budoucí kupní smlouvě by mohla být realizována v případě, že prodávající je v době prodeje vlastníkem věci, tedy že by věc, kterou měl v úmyslu prodat, do svého vlastnictví nabyl, byť by to bylo následně po uzavření smlouvy o smlouvě budoucí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 1244/99). K této situaci ovšem v posuzovaném případě nedošlo. Žalovaný se zavázal, že prodá pozemek, který v době uzavření smlouvy o smlouvě budoucí nevlastnil a ani dodatečně ho nenabyl do svého vlastnictví, aby s ním mohl disponovat, a žalobkyně se zavázaly, že od něj koupí pozemek, který jim již tehdy vlastnicky patřil, na čemž se nic nezměnilo ani později. Je jednoznačné, že za tohoto stavu nejenže žalovaný nemohl prodat něco, co mu nepatřilo, ale ani žalobkyně nemohly koupí nabýt do svého vlastnictví věc, kterou už vlastnily. Jestliže část pozemku, která měla být žalobkyněmi v budoucnu koupena, již byla v jejich vlastnictví, je zřejmé, že žalovaný ani žalobkyně nemohli svůj smluvní závazek k budoucímu prodeji části pozemku splnit.


Příčinou toho, že se žalobkyně na základě uzavřené smlouvy o budoucí kupní smlouvě nestaly vlastnicemi předmětného pozemku koupí od žalovaného, nebylo jeho jednání nerespektující smluvní ujednání s nimi, nýbrž ta skutková okolnost, že předmět koupě byl po celou dobu jejich vlastnictvím. Samotný fakt uzavření smlouvy o budoucí kupní smlouvě na tom nemohl nic změnit. Závazek k prodeji nemohl žalovaný splnit stejně jako žalobkyně nemohly splnit svůj závazek koupit od něj věc, kterou vlastnily. Nesplněním povinnosti žalovaného prodat žalobkyním pozemek podle ujednání ve smlouvě o smlouvě budoucí tedy nemohla žalobkyním vzniknout škoda ztrátou obchodní příležitosti. Není proto důvodný uplatněný nárok na náhradu škody, kterou jim měl žalovaný způsobit porušením povinnosti, k níž se smlouvou o budoucí kupní smlouvě zavázal, neboť jak v době, kdy tuto smlouvu uzavřel, tak i následně nemohlo ke splnění závazku obou smluvních stran a k realizaci prodeje mezi nimi dojít.


Z hlediska námitek uplatněných v dovolání je rozsudek odvolacího soudu správný. Vzhledem k tomu dovolací soud dovolání žalobkyň zamítl (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty první a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemají na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly.


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 25. listopadu 2009


JUDr. Marta Škárová, v. r.


předsedkyně senátu