25 Cdo 3403/2008
Datum rozhodnutí: 26.05.2010
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 445 obč. zák.




25 Cdo 3403/2008


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobkyně A. B. , zastoupené Mgr. Marianem Francem, advokátem, se sídlem Plzeň, Solní 4, proti žalovaným 1) D. S. a 2) M. S., o náhradu škody na zdraví, vedené u Okresního soudu Plzeň město pod sp. zn. 28 C 352/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. července 2007, č.j. 18 Co 644/2006-546, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Právní předchůdce (syn) žalobkyně se domáhal náhrady za ztrátu na výdělku ve výši rozdílu mezi svým potenciálním výdělkem a invalidním důchodem s odůvodněním, že jej dne 20. 2. 1998 tehdy nezletilý žalovaný 1) fyzicky napadl a způsobil mu vážná poranění a že žalovaná 2) zanedbala nad žalovaným 1) dohled.

Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 21. 12. 2005, č.j. 28 C 352/99-497 (poté, co byl jeho zamítavý rozsudek ze dne 15. 7. 2004, č.j. 28 C 352/99-301, v části napadené odvoláním zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 1. 2005, č.j. 18 Co 454/2004-323), žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po skutkové stránce vyšel ze závěrů učiněných v trestním řízení vedeném proti žalovanému 1), a to že žalovaný 1) dne 20. 2. 1998 ve věku 16 let fyzicky napadl původního žalobce a shodil jej z lavičky. Jelikož původní žalobce trpěl vrozenou vadou, došlo u něj v důsledku pádu k poškození míchy v krční oblasti s těžkou poruchou hybnosti končetin. Žalovaný 1) odpovídá za škodu podle § 420 obč. zák., i přestože nemohl tak závažný následek svého jednání předpokládat. Následně se soud prvního stupně zabýval výší škody ztráty na výdělku od 1. 7. 1998 do smrti původního žalobce (29. 5. 2002). Na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že se žalobkyni nepodařilo prokázat, že původní žalobce, který byl v době úrazu bez zaměstnání, měl být v rozhodné době zaměstnán a měl v takovém zaměstnání dosahovat příjmu vyššího, než byl jeho invalidní důchod. Odpovědnost žalované 2) ve smyslu § 422 obč. zák. není dána, neboť nelze spravedlivě požadovat, aby matka nepřetržitě hlídala šestnáctileté dítě.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 18. 7. 2007, č.j. 18 Co 644/2006-546, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, neboť z výsledků dokazování provedeného v nalézacím řízení nevyplývá, že původní žalobce měl skutečně nastoupit do zaměstnání, tím méně že by jeho výdělek převyšoval přiznaný invalidní důchod.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a co do dovolacího důvodu odkazuje na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že k odškodnění za ztrátu na výdělku není nutné prokazovat vznik pracovního poměru, nýbrž postačuje prokázání možnosti jeho vzniku. Při stanovení výše příjmu by pak soud měl vycházet z příjmu obvyklého v daném oboru. S ohledem na úmrtí oprávněného by měl soud vycházet z důkazů nepřímých. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a přiznal jí právo na náhradu nákladů řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání - v souladu s čl. II. bodem 12 zákona č. 7/2009 Sb. podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen o. s. ř. ) a shledal, že bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Podle ustanovení § 243c odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném od 23. 1. 2009 (část první, čl. II, bod 12, část věty za středníkem zákona č. 7/2009 Sb.) pak odůvodnění obsahuje pouze stručný výklad důvodů, pro který je dovolání nepřípustné.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. v posuzovaném případě nepřichází v úvahu, neboť napadeným rozsudkem potvrzený rozsudek soudu prvního stupně byl sice jeho druhým rozhodnutím v dané věci, avšak žaloba byla v obou případech zamítnuta. Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může být dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek zásadního významu.

Judikatura je v otázce odškodňování ztráty na výdělku jednotná v tom, že odškodnit lze i ztrátu výdělku, jehož poškozený v době úrazu nedosahoval, protože teprve měl do určitého zaměstnání nastoupit. Tuto ztrátu na výdělku lze odškodnit v případě, že poškozený měl prokazatelně uzavřít pracovní či jiný obdobný poměr a jen v důsledku úrazu se tak nestalo, takže ztratil příjem, který by po uzavření smlouvy o pracovní činnosti dosahoval (srov. Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10/1991). Jak dovodila soudní praxe, i v případě, že v době úrazu ještě nebyla uzavřena pracovní či jiná smlouva s dohodnutým datem nástupu do práce, je rozhodující skutkový stav před poškozením, tedy zda poškozený skutečně měl u určitého zaměstnavatele sjednán výkon konkrétní pracovní činnosti, lze-li zároveň podle okolností důvodně předpokládat, že nebýt poškození zdraví, postižený by sjednanou práci u nového zaměstnavatele vykonával, neboť pouze v důsledku poškození zdraví nemohl nový pracovní poměr uzavřít a nastoupit do sjednaného zaměstnání, takže ztratil výdělek, kterého by jinak - nebýt úrazu - dosahoval. K závěru, že ke ztrátě takového výdělku došlo, ovšem nestačí jen možnost určité výdělečné činnosti v budoucnu či nezávazný příslib zaměstnavatele, nýbrž zjištění, že k realizaci výdělečné činnosti, jež byla sjednána, nemohlo dojít právě z důvodu následků úrazu, a že nebýt úrazu poškozený by takovou činnost skutečně vykonával (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1783/2003).

Závěr, že poškozený splňuje předpoklady pro vznik nároku na náhradu za ztrátu na výdělku, musí být v každém jednotlivém případě podložen skutkovými zjištěními o tom, že by poškozený konkrétní výdělečnou činnost skutečně vykonával a jediným důvodem zabránivším mu v tom byla škodní událost. Důkazní břemeno přitom nese poškozený. Jestliže odvolací soud shodně se soudem prvního stupně rozhodl o zamítnutí nároku na odškodnění ztráty na výdělku, protože v řízení nebyla prokázána reálná možnost původního žalobce získat konkrétní zaměstnání a dosahovat výdělku převyšujícího invalidní důchod, postupoval v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou.

V posuzovaném případě tedy není dán podklad pro závěr o zásadním významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], dovolání žalobkyně tudíž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy žalovaným náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti žalobkyni právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. května 2010

JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu