25 Cdo 3401/2011
Datum rozhodnutí: 28.05.2014
Dotčené předpisy: § 106 obč. zák.




25 Cdo 3401/2011

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce RETISE ENTERPRISES LIMITED, číslo společnosti HE 194284, se sídlem Acropoleos 59-61, SAVVIDES CENTER, 1st floor, office 102, P.C. 2012, Nikósie, Kyperská republika, zastoupeného Mgr. Lukášem Eichingerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 3, proti žalovanému Povodí Odry, státní podnik , IČO 70890021, se sídlem v Ostravě, Varenská 49, zastoupenému JUDr. Karlem Muzikářem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Křížovnické nám. 193/2, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 C 29/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. března 2011, č. j. 56 Co 527/2010-3238, takto:

I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2011, č. j. 56 Co 527/2010-3238, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 7.018.919.000,- Kč s příslušenstvím, se odmítá.
II. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2011, č. j. 56 Co 527/2010-3238, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 1.120.191.400,- Kč s příslušenstvím, se zamítá .
III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.993.338,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám JUDr. Karla Muzikáře, LL.M., advokáta se sídlem v Praze 1, Křížovnické nám. 193/2.

Odůvodnění:
Původní žalobce OSTRAMO, VLČEK a spol., s.r.o., se po postupném rozšíření žaloby domáhal vůči žalovanému náhrady škody v celkové výši 8.139.110.400,- Kč s příslušenstvím vzniklé na jeho nemovitostech včetně vnitřního vybavení a strojního zařízení v důsledku povodňové vlny, která jeho majetek zasáhla v noci ze 7. na 8. července 1997. Po několikerém postoupení pohledávky na základě smlouvy ze dne 3. 4. 2007 ve znění dodatku ze dne 6. 4. 2007 uzavřené mezi TRANSKOREKTA, společnost s ručením omezeným, a RETISE ENTERPRISES LIMITED vstoupila RETISE ENTERPRISES LIMITED do řízení na straně žalobce.

Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 28. 2. 2008, č. j. 56 Co 314/2007-1842, zrušil mezitímní rozsudek ze dne 2. 10. 2006, č. j. 36 C 29/2000-1473, jímž Okresní soud v Ostravě určil, že žaloba je vůči žalovanému co do základu důvodná a vůči původním dalším čtyřem žalovaným co do základu důvodná není, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vytkl mu nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, tj. že soud prvního stupně rozhodl na podkladě neúplné žaloby postrádající všechna potřebná skutková tvrzení o podmínkách odpovědnosti za škodu a odpovědných osobách.

Okresní soud v Ostravě poté rozsudkem ze dne 26. 2. 2010, č. j. 36 C 29/2000-2813, žalobu vůči žalovanému ohledně 7.018.919.000,- Kč s příslušenstvím zamítl, určil, že ve zbývající části je základ nároku opodstatněn, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že právní předchůdce žalobce podal u soudu dne 24. 1. 2000 žalobu na náhradu škody ve výši 1.296.900.400,- Kč způsobené povodní; byl uplatněn nárok na náhradu za poškození budov a strojních zařízení, žalobce pak škodu odvozoval i od výpadku výroby, ukončení pronájmu havarovaných nádrží a strojů, zastavení provozu energetického centra, odstraňování ekologických škod atd. Podáním ze dne 11. 3. 2003 rozšířil žalobu na 1.575.900.000,- Kč a podáním ze dne 19. 9. 2005 na částku 8.139.110.400,- Kč tak, že požadoval předpokládanou hodnotu podniku (předtím označenou jako škoda způsobená výpadkem výroby) ve výši 7.018.919.000,- Kč a náhradu za poškození různých částí podniku v celkové výši 1.120.191.400,- Kč. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že škodu na majetku žalobce způsobila povodňová vlna v noci ze 7. na 8. 7. 1997 v důsledku destrukce pravobřežní hráze na železničním mostu a v místě soutoku řek Odry s Opavou; destrukce hrází byla způsobena protiprávním jednáním právních předchůdců žalovaného (nedostatečná péče o poklesající pravobřežní hráz a nedostatečná údržba vodního toku řeky Odry ze strany správce v rozporu s vyhláškou č. 62/1975 Sb.). Soud dospěl k závěru, že o osobě škůdce se žalobce dozvěděl teprve ke dni 26. 11. 1999, kdy vyzval žalovaného k náhradě škody, a od tohoto dne počala běžet subjektivní promlčecí doba, která skončila 26. 11. 2001; byla-li žaloba podána 24. 1. 2000, není v tomto rozsahu nárok promlčen. Soud zde proto dovodil odpovědnost žalovaného podle § 415 a 420 obč. zák. a rozhodl mezitímním rozsudkem vzhledem k potřebě dalších znaleckých posudků k určení výše škody. Jiná situace je u nároku na náhradu ušlého zisku z regenerační jednotky upotřebených olejů ve výši 7.018.919.000,- Kč s příslušenstvím, který byl uplatněn až podáním ze dne 19. 9. 2005, tedy dlouho po uplynutí subjektivní promlčecí doby.

K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 31. 3. 2011, č. j. 56 Co 527/2010-3238, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavé části výroku, změnil jej ve výroku o opodstatněnosti zbylé části nároku tak, že žalobu ohledně 1.120.191.400,- Kč s příslušenstvím zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud shledal námitku promlčení důvodnou i ve vztahu k nároku ve výši 1.120.191.400,- Kč, neboť před podáním žaloby (24. 1. 2000) skončil běh subjektivní promlčecí doby podle § 106 odst. 1 obč. zák. Původní žalobce OSTRAMO, VLČEK a spol., s.r.o., se dozvěděl o vzniku škody nejpozději dne 8. 7. 1997 a byl schopen vyčíslit její rozsah na částku blížící se žalobou uplatněné částky již v písemném podání adresovaném Magistrátu města Ostravy dne 1. 8. 1997. O tom, kdo za škodu odpovídá, věděl k 7. 11. 1997, jak vyplývá z korespondence mezi ním a žalovaným, a rovněž z odporu proti platebnímu rozkazu vydanému v řízení u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 2 Cm 246/97, v němž OSTRAMO, VLČEK a spol., s.r.o., vznesla kompenzační námitku proti peněžnímu nároku žalovaného na náhradu nákladů odklízecích prací v rozsahu 25.000,- Kč, a odůvodnila ji tak, že jde o námitku z titulu náhrady škody, která byla na jejím majetku způsobena porušením právních povinností žalovaného, který nesdělil veřejnosti, že začal vypouštět vodní dílo Šance. Ohledně nároku na zaplacení 7.018.919.000,- Kč s příslušenstvím se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o promlčení a navíc uvedl, že žalobce nebyl nositelem aktivní věcné legitimace k jeho uplatnění, neboť po vyhlášení konkursu na majetek OSTRAMO, VLČEK a spol., s.r.o., byla do konkursní podstaty zařazena pohledávka, o kterou byl veden soudní spor, v částce 1.296.900.000,- Kč, a pouze ohledně této pohledávky proběhla dražba, jejímž vydražitelem se stal Ing. J. F., který ji pak ve stejném rozsahu převedl na společnost TRANSKOREKTA, společnost s ručením omezeným.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a písm. c) o.s.ř. a jako dovolací důvody uvádí nesprávné právní posouzení věci, vadu řízení a nesprávné skutkové zjištění. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v právních otázkách, zda v případě škody ve formě ušlého zisku začne běžet promlčecí lhůta u nároku na její uplatnění teprve v okamžiku, kdy by při pravidelném běhu věcí nastal u poškozeného majetkový prospěch, tzn. až v okamžiku, kdy by dosáhl zisku, pokud by nedošlo k protiprávnímu jednání škůdce , a zda při postoupení pohledávky na náhradu škody, která je pro účely postoupení specifikována odkazem na již zahájené soudní řízení, přechází na postupníka pohledávka v plné výši, tj. případně i ve výši přesahující výši dosud uplatněnou v uvedeném soudním řízení, zejména pokud je ze žaloby zřejmé, že se jedná pouze o předběžné vyčíslení škody, které má být upřesněno teprve vypracováním příslušných znaleckých posudků . Má za to, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť se soud nevypořádal s tvrzeními žalobce k počátku běhu promlčecí doby u škody ve formě ušlého zisku. Zdůrazňuje, že ušlý zisk vzniká až v okamžiku, kdy by poškozený zisku skutečně za pravidelného běhu věcí dosáhl (částky 7.018.919.000,- Kč by dosáhl v průběhu let 1997-2005), proto nelze dovodit promlčení nároku na náhradu ušlého zisku uplatněného dne 19. 9. 2005. Tímto tvrzením se odvolací soud vůbec nezabýval, proto je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Běh subjektivní promlčecí doby nemůže začít dřív, než poškozený získá vědomost, která mu umožní podat úplnou žalobu proti konkrétnímu škůdci. Rozsah škody ve formě ušlého zisku vzniklého zmařením investičních plánů na výstavbu nové regenerační jednotky upotřebených olejů žalobce zjistil až z odborného vyjádření č. UOM VŠB-TUO-038/10/2005 z roku 2005. Běh objektivní promlčecí doby pak začne běžet teprve v okamžiku, kdy by při pravidelném běhu věcí nastal u poškozeného majetkový prospěch, tj. kdy by dosáhl očekávaného zisku; odkazuje přitom na rozsudek NS ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2749/2004. Žalobce dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že není aktivně legitimován k uplatnění nároku na náhradu ušlého zisku ve výši 7.018.919.000,- Kč, a namítá, že postupovaná pohledávka byla ve všech smlouvách identifikována odkazem na soudní řízení vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 C 29/2000, kde byl nárok žalobou vyčíslen předběžně na 1.296.900.000,- Kč a měl být upřesněn na základě znaleckých posudků; v této souvislosti žalobce odkazuje na rozhodnutí NS ze dne 22. 3. 2003, sp. zn. 32 Odo 523/2005. Smlouva o postoupení pohledávky uzavřená mezi TRANSKOREKTA, společnost s ručením omezeným, a žalobcem pak zněla na aktuální výši náhrady škody (8.139.110.400,- Kč). Brojí proti skutkovému závěru odvolacího soudu, že původní žalobce OSTRAMO, VLČEK a spol., s.r.o., se dozvěděl o škodě ve výši 1.296.900.000,- Kč bezprostředně po jejím vzniku, tj. 8. 8. 1997, a tvrdí, že v té době se jednalo o pouhou domněnku o odpovědném subjektu (což dokládá i to, že původními žalovanými bylo několik subjektů) a o výši způsobené škody. Ke vzniku skutečné škody a jejímu rozsahu na movitých a nemovitých věcech byly vypracovány znalecké posudky až v roce 1999 a další až v roce 2006 a až tehdy žalobce nabyl vědomost o skutečném rozsahu škod. Tomu odpovídá i skutečnost, že dne 22. 1. 1998 podal Ing. V. V. podnět k zahájení trestního stíhání proti neznámému pachateli pro podezření ze spáchání trestného činu poškozování a ohrožování provozu obecně prospěšného zařízení a orgány činné v trestním řízení dne 17. 8. 1998 věc odložily z důvodu neschopnosti označit subjekt odpovědný za vzniklou škodu. Opírá-li se odvolací soud v této souvislosti o písemné podání adresované Magistrátu města Ostravy dne 1. 8. 1997, pak žalobce namítá, že se jednalo opět pouze o přibližné vyčíslení škod a pouze v souvislosti s odstraňováním škody, která vznikla převržením nádrží s olejem (odkazuje na rozhodnutí NS ČSR ze dne 20. 4. 1978, sp. zn. 3 Cz 16/78, a ze dne 27. 9. 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74). Žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření označuje dovolání zčásti za nepřípustné, zčásti za nedůvodné s tím, že žalobcův popis skutkových událostí je věcně nesprávný a zavádějící. Nárok na náhradu 7.018.919.000,- Kč žalobce koncipoval jako nárok na náhradu skutečné škody, nikoli ušlého zisku, tj. jako snížení hodnoty podniku původního žalobce, kterou měl mít tento podnik již před povodněmi ke dni 31. 12. 1996; navíc ocenění podniku žalobcem bylo kalkulováno na základě realizace zcela hypotetického podnikatelského záměru původního žalobce k výstavbě regenerační jednotky (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 818/2005 a sp. zn. 25 Cdo 2973/2005). K počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty pak postačí znalost skutkových okolností k orientačnímu rozsahu škody, není třeba znaleckých posouzení. Námitky směřující do otázky aktivní věcné legitimace jsou nepřípustné a zásadní právní význam nezakládají. Společnost TRANSKOREKTA, společnost s ručením omezeným, nemohla nárok ve výši 7.018.919.000,- Kč postoupit na současného žalobce, neboť jej nikdy nenabyla. Žalobce pouze nesouhlasí s hodnocením důkazů odvolacím soudem, což nezakládá žádný dovolací důvod. Navrhl, aby bylo dovolání zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. dále též jen o.s.ř. ). Po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání zčásti směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; zčásti je pak dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., avšak není důvodné.

Vzhledem k ustanovení § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014, posuzuje se věc podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen obč. zák. ), neboť k porušení právní povinnosti došlo před 1. 1. 2014. Protože promlčecí doby nároku na náhradu škody počaly běžet přede dnem 1. 1. 2014, řídí se i promlčení dosavadními právními předpisy, tedy také podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 viz § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., podle nějž se podle dosavadních právních předpisů až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet až po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.

Ohledně nároku na náhradu škody ve výši 1.120.191.400,- Kč s příslušenstvím je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť v tomto rozsahu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn.

Nesprávné právní posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Podle § 106 odst. 1 a 2 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.

Z této úpravy vyplývá, že u práva na náhradu škody vychází občanský zákoník z kombinace dvou promlčecích dob, a to tzv. subjektivní, která běží od okamžiku, kdy se poškozený dozví o škodě a odpovědné osobě, a tzv. objektivní, jež začíná běžet od okamžiku, kdy škoda vznikla. Vzájemný vztah těchto dvou promlčecích dob je takový, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i tehdy, když poškozenému ještě běží druhá promlčecí doba. Subjektivní promlčecí doba nemůže začít běžet dříve než promlčecí doba objektivní.

Subjektivní promlčecí doba se odvíjí od okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl o tom, že mu vznikla majetková újma určitého druhu a rozsahu, kterou je možné natolik objektivně vyjádřit v penězích, že lze právo na její náhradu uplatnit u soudu. Poškozený se dozví o škodě, jakmile zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích) a není třeba, aby znal rozsah (výši) škody přesně (např. na základě odborného posudku). Znalost poškozeného o osobě škůdce se váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, který konkrétní subjekt je za škodu odpovědný. Postačuje, aby poškozenému byly známy takové skutkové okolnosti, jež jsou způsobilé pro závěr o finančním vyjádření způsobené majetkové újmy. Okolnost, zda a kdy si poté vyžádá v tomto směru od odborníka informaci, není rozhodující, stejně jako okamžik, kdy skutečně získá odborné stanovisko (posudek) s přesným vyčíslením výše škody. Pro podání žaloby o náhradu škody postačuje totiž i jen orientační (přibližná) znalost rozsahu (výše) škody, což vyplývá i z toho, že se výše škody zjišťuje v soudním řízení a definitivní závazný závěr o ní je obsažen až v pravomocném rozsudku. Právní názor odvolacího soudu v odůvodnění jeho rozhodnutí je správný a v souladu s konstantní judikaturou (např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74, publikovaný pod č. 38/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, obdobně stanovisko bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 23. 11. 1983, č. j. Cpj 10/83, publikované pod č. 3/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2656/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, publikovaný pod C 2445 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen Soubor ).

Ze skutkových zjištění odvolacího soudu vyplývá, že původní žalobce OSTRAMO, VLČEK a spol., s.r.o., se dozvěděl o vzniku škody nejpozději dne 8. 7. 1997 a byl schopen vyčíslit její rozsah na částku blížící se následně žalobou uplatněné částce 1.296.900.000,- Kč již v písemném podání adresovaném Magistrátu města Ostravy dne 1. 8. 1997. O tom, kdo za škodu odpovídá, věděl podle zjištění odvolacího soudu k 7. 11. 1997, jak vyplývá z korespondence mezi ním a žalovaným, a rovněž z odporu proti platebnímu rozkazu vydanému v řízení vedeném Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 2 Cm 246/97. V této souvislosti nelze přisvědčit námitce dovolatele, že subjektivní promlčecí doba počala běžet až v roce 1999, kdy byly vypracovány znalecké posudky určující přesnou výši škody, neboť pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby není rozhodující, zda, popř. kdy se poškozený dozvěděl přesnou výši škody z odborných vyjádření či znaleckých posudků. Jestliže dne 1. 8. 1997 vymezil dopisem adresovaným Magistrátu města Ostravy odhad škod, které byly způsobeny povodněmi, a to 300.000.000,- Kč za ekologické škody, 750.000.000,- Kč za škody na hmotném majetku, 7.000.000,- Kč za škody na zásobách zboží a 7.000.000,- Kč za výpadek tržeb z prodeje za zboží za měsíc červenec 1997, tedy celkově částku 1.064.000.000,- Kč, která se v přibližném rozsahu blížila nároku na náhradu škody uplatněnému žalobou dne 24. 1. 2000, je závěr odvolacího soudu o promlčení nároku na náhradu škody správný.

Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. správný, a nebylo zjištěno, že by byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243b odst. 2, části věty před středníkem, o.s.ř. v rozsahu 1.120.191.400,- Kč s příslušenstvím zamítl.

Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil výrok, jímž soud prvního stupně z důvodu promlčení zamítl nárok na náhradu škody v rozsahu 7.018.919.000,- Kč s příslušenstvím uplatněný dne 19. 9. 2005, může být dána pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. za předpokladu zásadního právního významu napadeného rozhodnutí. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

V ustálené soudní praxi dlouhodobě platí, že dovolává-li se účastník občanského soudního řízení promlčení, nemůže soud promlčené právo (nárok) přiznat; návrh na zahájení řízení v takovém případě zamítne. To platí u práva na náhradu škody i v případech, kdy není ještě prokázána odpovědnost za škodu nebo výše škody (srov. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 26. 4. 1983, sp. zn. Sc 2/83, publikované pod č. 29/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2268/2004, uveřejněný v Souboru pod C 3446). K posouzení okolností významných pro délku a počátek běhu promlčecí doby je však zpravidla nezbytné vyjasnit si povahu uplatněného nároku, tj. v čem spočívá žalobou tvrzená škoda, jejíž náhrady se žalobce domáhá.

Podle § 442 odst. 1 obč. zák. se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).

Za škodu se v právní teorii i praxi považuje újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného, a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Ušlý zisk je v podstatě ušlým majetkovým prospěchem spočívajícím v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí, pokud by nebylo došlo ke škodné události (srov. např. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, publikované pod č. 55/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Současně platí, že majetková újma způsobená tím, že škodná událost zasáhla do průběhu děje vedoucího k určitému zisku, se odškodňuje jen za předpokladu, že k ní došlo v příčinné souvislosti se škodnou událostí; pouhé tvrzené zmaření zamýšleného podnikatelského záměru poškozeného k odškodnění nestačí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, publikované v Souboru pod C 4027). Poškozený tedy musí tvrdit a prokázat, že měl zajištěny předpoklady pro tzv. pravidelný běh věcí, například že tam, kde je k provozování výdělečné činnosti zapotřebí splnění určitých podmínek (např. licence, registrace, stavební povolení apod.), byl reálný předpoklad jejich dosažení, pokud by nepříznivě nezasáhla škodná událost (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 25 Cdo 142/2004, Soubor C 2564).

Žalobce není povinen v žalobě uplatněný nárok právně kvalifikovat, a pokud tak případně učiní, není tím soud vázán, neboť pro právní posouzení věci je rozhodující skutkové vylíčení skutečností, o něž se žaloba opírá (včetně charakteru újmy, jejíž náhrada je požadována), a v řízení následně zjištěný skutkový stav věci.

Dovolateli je sice v obecné rovině možno přisvědčit, že škoda v podobě ušlého zisku nevzniká již samotnou škodnou událostí, jestliže má jít o ztrátu předpokládaného příjmu, který má nastat v pozdější době, avšak o takovýto případ se v dané věci nejedná. Ačkoliv dovolatel v dovolání označuje částku 7.018.919.000,- Kč za ušlý zisk, kterého měl dosáhnout v letech 1997 až 2005, nebýt poškození provozu povodní, ze skutkového vylíčení nároku v žalobě vyplývá, že tato částka ušlým ziskem není, byť i odvolací soud ji takto označil. Dovolatel ji v rámci rozšíření žaloby blíže skutkově nevymezil a odkázal v tomto směru na odborné vyjádření Ústavu oceňování majetku při Ekonomické fakultě Vysoké školy báňské Technické univerzity Ostrava ze dne 12. 9. 2005, č. UOM VŠB-TUO-038/10/2005, které uvedenou částkou vyčíslilo hodnotu podniku OSTRAMO, VLČEK a spol., s.r.o., ke dni 31. 12. 1996 (list 121 vyjádření). Ostatně i zadání posudku znělo na odhad hodnoty tohoto podniku výnosovou metodou (list 5 vyjádření). Konečně i posudek znaleckého ústavu PRAGUE ACCOUNTING SERVICES, s.r.o., ze dne 14. 2. 2006, vypracovaný k posouzení správnosti odborného vyjádření, hovoří o hodnotě podniku (za použití metody diskontovaného volného peněžního toku dospívá mimochodem ke zcela odlišnému závěru, a to záporné částce -37.163.000,- Kč), nikoliv o ztrátě předpokládaných příjmů, kterou by bylo možno právně kvalifikovat jako ušlý zisk.

Je tedy zřejmé, že předmětem řízení nebyl ušlý zisk za dobu od roku 1997 do roku 2005 (ztráta příjmu, k němuž by za pravidelného běhu okolností došlo), jak se dovozuje v dovolání, nýbrž hodnota podniku ke dni 31. 12. 1996, která byla povodní ztracena. Žalobce tedy od počátku, aniž v tomto směru žalobu změnil, požaduje náhradu za snížení svého majetkového stavu tím, že v důsledku povodně byl zničen podnik o vyčíslené hodnotě, tj. jde o skutečnou škodu, která vzniká tehdy, kdy k poškození věci dojde, a majetkový stav vlastníka se tak sníží.

Námitka nesprávného určení počátku běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění nároku na náhradu ušlého zisku proto přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládá. Po právní stránce odvolací soud odůvodnil promlčení nároku na náhradu škody na regenerační jednotce upotřebených olejů ve výši 7.018.919.000,- Kč s příslušenstvím uplynutím dvouleté subjektivní promlčecí doby, která počala běžet okamžikem, kdy se žalobce dozvěděl o vzniku škody a o tom, kdo za ni odpovídá (nejpozději 1. 8. 1997), a uplynula před uplatněním tohoto nároku rozšířením žaloby dne 19. 9. 2005. Právní posouzení otázky promlčení je přes nepřesnost v právní kvalifikaci nároku v souladu se zákonem (srov. § 106 odst. 1 obč. zák.) i ustálenou judikaturou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, uveřejněný v Souboru pod C 1168), a nelze tak dospět k závěru, že by napadené rozhodnutí mělo po právní stránce zásadní význam. Odvolací soud posuzoval, zda došlo k promlčení, na základě konkrétních skutkových zjištění, přičemž závěr, kdy se žalobce dozvěděl o vzniku škody a o tom, kdo za ni odpovídá, je otázkou skutkovou, která v režimu přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nepodléhá dovolacímu přezkumu.

Dovolací soud se nezabýval námitkami proti závěrům odvolacího soudu o aktivní legitimaci žalobce ve sporu, neboť za situace, kdy není dovolání přípustné k otázce promlčení, by se v poměrech dovolatele nemohlo kladně projevit řešení jím předestírané otázky, zda při postoupení pohledávky na náhradu škody, která je pro účely postoupení specifikována odkazem na již zahájené soudní řízení, přechází na postupníka pohledávka v plné výši, tj. případně i ve výši přesahující výši dosud uplatněnou v uvedeném soudním řízení, zejména pokud je ze žaloby zřejmé, že se jedná pouze o předběžné vyčíslení škody, které má být upřesněno teprve vypracováním příslušných znaleckých posudků ; závěr o promlčení totiž obstojí samostatně jako důvod pro zamítnutí žaloby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod č. 17, případně rozsudek téhož soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97, uveřejněný pod č. 55/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti potvrzujícímu výroku v rozsahu 7.018.919.000,- Kč s příslušenstvím není přípustné; Nejvyšší soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 2 věty první před středníkem o.s.ř.; s ohledem na výsledek dovolacího řízení má žalovaný právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Vzhledem k nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, jímž byla zrušena vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších vyhlášek, vyhlášenému dne 7. 5. 2013 ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013, postupoval dovolací soud podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále též jen advokátní tarif ). Výše odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon právní služby vyjádření k dovolání [§ 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu] byla vypočtena z tarifní hodnoty určené podle § 8 odst. 1 a 2 advokátního tarifu (8.139.110.400,- Kč) na výsledných 3.299.980,- Kč (§ 7 bod 7. advokátního tarifu); žalovanému kromě toho náleží paušální částka náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, to vše pak s přičtením DPH ve výši 21 % na celkových 3.993.338,80 Kč.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon.

V Brně dne 28. května 2014

JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu