25 Cdo 339/2005
Datum rozhodnutí: 14.09.2005
Dotčené předpisy: § 4 předpisu č. 58/1969Sb., § 18 předpisu č. 58/1969Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




25 Cdo 339/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce Ing. O. Z., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice České národní bance, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 28, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 157/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2003, č. j. 20 Co 306/2003-67, takto:



I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se proti státu domáhal náhrady škody za znehodnocení akcií A. P., a. s. (dále jen A. ), do jejichž koupě vložil své celoživotní úspory. Přestože dle výroční zprávy A. za rok 1995 byly výsledky A. i její činnost hodnoceny pozitivně, byla rozhodnutím České národní banky (dále jen ČNB ) ze dne 17. 9. 1996, č. j. V42/9-96, zavedena v A. nucená správa, což však nevedlo ke konsolidaci poměrů v bance a k obnovení její stability a likvidity. Za toto nucené omezení vlastnického práva nebyla žalobci poskytnuta náhrada, jak to požaduje čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Nesprávný úřední postup ČNB spatřuje žalobce v rozhodnutí o rozdělení bankovní licence a o prodeji části banky zahraničnímu investorovi, v nesprávném počínání nuceného správce, který odprodal nemovitosti za podhodnocenou cenu a neplnil řádně své povinnosti, což vedlo k hluboké ztrátě A. a poklesu hodnoty jejích akcií. Tržní cena akcií se ještě v závěru roku 1995 pohybovala na více než dvojnásobku nominální hodnoty akcií, žalobce proto požadoval náhradu škody ve výši 1,5 násobku jmenovité hodnoty akcií.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 22. 1. 2003, č. j. 21 C 157/98-51, zamítl žalobu na zaplacení částky 582.780,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce je akcionářem A., nad níž byla rozhodnutím ČNB ze dne 17. 9. 1996 zavedena nucená správa, která skončila dne 7. 6. 1999, a A. vstoupila do likvidace, která dosud nebyla ukončena. Soud dovodil, že úřední postup, který vedl k vydání rozhodnutí ČNB o zavedení nucené správy, a ani toto rozhodnutí nemůže s ohledem na ust. § 135 odst. 2 o. s. ř. přezkoumávat. Vzhledem k tomu, že likvidace A. dosud není ukončena, soud uzavřel, že nebyla prokázána existence škody, neboť je neznámý okamžik jejího vzniku i její výše. Žalobce, který nakoupil určitý počet akcií ABG ve jmenovité hodnotě, nepozbyl svého vlastnického práva k akciím, má dle ust. § 220 obch. zák. právo na podíl na likvidačním zůstatku A. a před ukončením likvidace jsou úvahy, jaký bude její výsledek, pouze hypotetické. Protože existence škody jakožto majetkové újmy je jedním ze základních předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu, žaloba je předčasná.

K odvolání žalobce Městský soud Praze rozsudkem ze dne 30. 10. 2003, č. j. 20 Co 306/2003-67, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a vzhledem k probíhající likvidaci banky se ztotožnil s jeho závěrem o předčasnosti žaloby. Žalobce jako akcionář banky má v prvé řadě nárok na podíl na likvidačním zůstatku, který se dělí mezi akcionáře, a do ukončení likvidace je předčasné uvažovat o vzniku škody jakožto majetkové újmy na straně akcionáře a o tom, kdo za ni odpovídá. Protože chybí základní předpoklad odpovědnosti za škodu, a to existence samotné škody, je nadbytečné zkoumat, zda za ni žalovaná nese odpovědnost. Účetní závěrka banky ke dni 31. 12. 2001 vykazovala sice ztrátu, avšak její konečný likvidační zůstatek může být ovlivněn celou řadou faktorů, proto jakýkoli závěr o jeho výši je hypotetický. Rozhodnutí o zavedení nucené správy nebylo jako nezákonné ve smyslu ust. § 4 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. zrušeno a nelze je přezkoumávat mimo rámec správního soudnictví. S ohledem na předčasnost žaloby nebylo třeba důkazy, které směřovaly pouze ke zjištění, zda vznikne či nevznikne po ukončení likvidace A. likvidační zůstatek, pro nadbytečnost provádět.

Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dovolání z důvodů podle ust. § 241a odst. 2 písm a) a b) o. s. ř. Rekapituluje skutkové okolnosti a namítá, že soud věc nesprávně právně posoudil, když s ohledem na nedokončenou likvidaci banky dospěl k závěru o tom, že škoda dosud nevznikla. Uvádí, že požadovaná náhrada škody nesouvisí s likvidací zbytkové části A. a jejím výsledkem, protože výsledek likvidace je z pohledu žaloby o náhradu škody bezvýznamný. Výše škody, která žalobci vznikla snížením tržní hodnoty akcií A. ke dni zavedení nucené správy a ke dni jejího ukončení, byla vyčíslena ve znaleckém posudku ing. J. Č. Uplatňovaná výše škody spočívá ve snížení tržní hodnoty akcií v důsledku nesprávného úředního postupu, spočívajícím v nezákonném rozhodnutí, které bylo v rozporu s účelem nucené správy. Poukazuje na ust. § 156a obch. zák., které upravuje samostatně převoditelná práva spojená s akcií, a dovozuje z něj, že je třeba samostatně posuzovat tržní hodnotu akcie určité nominální hodnoty a likvidační zůstatek, který je podílem akcionáře na majetkovém zůstatku A.. Pokles tržní hodnoty akcií A. představuje škodu, která žalobci vznikla v příčinné souvislosti s výkonem nucené správy v A. a která nesouvisí s výší likvidačního zůstatku. Podle ust. § 61 odst. 4 obch. zák. mají akcionáři právo na podíl na majetkovém zůstatku, který lze v souladu s ust. § 156a odst. 2 obch. zák. oddělit od akcie a smlouvou o postoupení pohledávky podle ust. § 524 a násl. obč. zák. převést na zcela jiný subjekt, než je akcionář. ČNB, která svými rozhodnutími v době nucené správy v A. zavinila snížení tržní hodnoty akcií na téměř nulovou hodnotu, znehodnotila peněžitou investici žalobce do akcií A., a to bez ohledu na výši případného likvidačního zůstatku, a žalovaná za tuto škodu odpovídá podle ust. § 18 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. Dále namítá, že řízení je zatíženo vadou, neboť soudy obou stupňů neopatřily hodnověrné listinné důkazy týkající se likvidace A. a spokojily se pouze se skutečnostmi, které zjistily z obchodního rejstříku vedeného u Městského soudu v Praze, kde je A. zapsána, a ve věci rozhodly, aniž provedly navržené důkazy, zejména důkaz znaleckým posudkem vypracovaným ing. J. Č. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o. s. ř., po přezkoumání rozhodnutí v rozsahu napadeném dovoláním dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Škoda jakožto majetková újma spočívá dle tvrzení žalobce v tom, že v důsledku nesprávného úředního postupu ČNB a nuceného správce poklesla tržní hodnota akcií A.. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru o předčasnosti žaloby, neboť majetková újma, za níž je náhrada požadována a jež spočívá ve ztrátě hodnoty akcií, může žalobci jakožto akcionáři banky vzniknout teprve v situaci, že jeho práva spojená s akcií nejsou uspokojena v rámci likvidace akciové společnosti.

Při posouzení otázky vzniku škody je třeba vycházet z toho, že probíhá-li likvidace akciové společnosti, dochází k majetkové újmě jejích akcionářů při skončení likvidace, neboť jejich škoda se odvíjí od výsledné hodnoty podílu akcionáře na obchodním jmění společnosti, představovaného akcií. Škoda, za níž lze na dalších subjektech požadovat náhradu, nevzniká akcionáři již v okamžiku, kdy došlo k tvrzeným pochybením při výkonu nucené správy či bankovního dohledu, nýbrž majetková újma vznikne akcionáři, jestliže se jeho majetek (představovaný akcií) zmenšil, tj. jeho podíl na likvidačním zůstatku je menší než jeho podíl na obchodním jmění společnosti před škodnou událostí. Na tom nic nemění námitka v dovolání, že právo na vyplacení podílu na likvidačním zůstatku spojené jinak s akcií je samostatně převoditelné.

Není proto rozhodující - a to i vzhledem k proměnlivé tržní hodnotě akcií - zda v určitém období (v době mezi zavedením a ukončením nucené správy v akciové společnosti) došlo k poklesu tržní hodnoty akcií, který by bylo možno vyčíslit. Dokud akciová společnost existuje, byť je v likvidaci, akcionář, vlastnící její akcie, má práva s tímto cenným papírem spojená. Mezi tato práva patří právo na podíl na jejím zisku i na likvidačním zůstatku při zániku společnosti (srov. § 155 odst. 1 obchodního zákoníku).

Otázka okamžiku vzniku škody na straně akcionářů v případě probíhající likvidace akciové společnosti byla v dané věci odvolacím soudem zodpovězena v souladu s hmotným právem a nejedná se ani o otázku, jež by odvolacími soudy nebo dovolacím soudem byla rozhodována rozdílně. Nicméně tato otázka byla dovolacím soudem již řešena (srov. např. rozsudek NS ČR ze dne 4. 8. 2004 sp. zn. 25 Cdo 1809/2003, usnesení NS ze dne 15. prosince 2004 sp. zn. 25 Cdo 805/2004). Nejedná se proto o otázku zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Pokud dovolatel namítá, že soud neprovedl všechny důkazy ke správnému zjištění skutkového stavu, uplatňuje tak dovolací důvod podle ust. § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., totiž že soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tento dovolací důvod však přípustnost dovolání nezakládá, neboť k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze v dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je dovolání přípustné. Vzhledem k tomu, že dovolání není podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, nemohl se Nejvyšší soud těmito námitkami zabývat. Je však nutno připomenout, že skutkovou otázku výše škody (která je zjišťována za situace, kdy škoda již vznikla) nelze zaměňovat nebo ztotožňovat se vznikem škody jako takové (tj. s jednou z podmínek vzniku odpovědnosti za škodu).

Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí, popř. některá z právních otázek v něm řešených, proti níž dovolání směřuje, má po právní stránce zásadní význam.

Vzhledem k tomu, že předložená právní otázka nezakládá důvod pro závěr, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, není dovolání proti tomuto rozsudku podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. září 2005

JUDr. Marta Škárová, v. r.

předsedkyně senátu