25 Cdo 3387/2012
Datum rozhodnutí: 28.08.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




25 Cdo 3387/2012

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců a) Ing. P. Š. a b) PaedDr. J. Š. , obou zastoupených Mgr. Pavlem Gécim, advokátem se sídlem Praha 7, U Studánky 3, proti žalované Konhefr, stavby a interiéry, s. r. o. , IČO 6105579, se sídlem Praha 9 Horní Počernice, Štverákova 1777/22, zastoupené JUDr. et PhDr. Petrem Podlahou, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Vodičkova 40, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 15 C 291/2007, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2012, č.j. 53 Co 572/2011-165, takto:

I. Dovolání se odmítá . II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.370,- Kč rukám JUDr. et PhDr. Petra Podlahy, Ph.D., advokáta se sídlem Praha 1, Vodičkova 40, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:

Žalobci se na žalované domáhali zaplacení 76.020,50 Kč s příslušenstvím jako nákladů na odstranění škody způsobené žalovanou při její stavební činnosti v nemovitosti žalobců, kdy mělo dojít k ucpání odpadního potrubí stavebními materiály.

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 29. 7. 2011, č.j. 15 C 291/2007-131, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaná společnost prováděla v letech 2001 až 2002 pro žalobce stavbu rodinného domu včetně napojení odpadů na kanalizační přípojku, která byla zřízena již před koupí pozemku žalobci. Od května do července 2002 prováděla žalovaná na stavbě vnější i vnitřní omítky, betonáž podlah a plotu včetně pokládky zámkové dlažby; stavba byla žalobcům předána 18. 7. 2002 a 12. 8. 2002 kolaudována. V létě 2005 se projevily problémy s odtokem odpadních vod z nemovitosti, následně se žalobci snažili prostřednictvím specializovaných firem pročistit kanalizační přípojku, v níž byly zjištěny vápenité usazeniny trvalého charakteru, v září 2006 žalobci vyměnili nefunkční odpadní potrubí za nové. Podle závěrů znaleckého posudku hlavní příčinou ucpání kanalizační přípojky bylo její nekvalitní provedení v rozporu s tehdy platnými normami, spočívající v nedodržení výškových rozdílů v napojeních potrubí a neexistenci přechodového kusu při napojení přípojky na hlavní řad, když ze záznamů je zřejmé, že ucpávka prošla téměř celým potrubím a zastavila se v místě přechodu do hlavního řadu. Soud s odkazem na ustanovení § 415 a § 420 obč. zák. dospěl k závěru, že hlavní příčinou ucpání kanalizační přípojky bylo její nekvalitní provedení, avšak za zhotovení části přípojky od revizní šachty k hlavnímu řadu nenese žalovaná odpovědnost, neboť ji nebudovala. Ucpávka sice byla tvořena stavebním materiálem, nelze však přesně určit jakým, a nelze tak s jistotou říci, že se jednalo o stavební materiál žalované. S odkazem na zákonné předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu shledal, že ani případné nesprávné nakládání žalované se stavebním odpadem by přímo ucpání kanalizace nezpůsobilo, to bylo způsobeno až následným odplavením ucpávky a jejím zaklesnutím v místě bez přechodového kusu. Prvotní příčinu vzniku ucpávky se tak nepodařilo zjistit, neboť její vzorek nebyl k dispozici, ucpávka se zjevně tvořila několik let a nebylo možné zjistit od jakého okamžiku. Soud uzavřel, že z těchto důvodů žalovaná nenese odpovědnost za ucpání kanalizace žalobců, ačkoli se svou činností na zanesení vápenocementovými usazeninami spolupodílela, nebylo však prokázáno, zda měrou podstatnou či hlavní.

K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 5. 2012, č.j. 53 Co 572/2011-165, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu nebylo příčinou ucpání kanalizace nesprávné zhotovení přípojky co do výškového napojení jednotlivých dílů, jak uzavřel soud prvního stupně. Samo nezabudování přechodového dílu kanalizace škodu podle odvolacího soudu nezpůsobilo a bylo na žalobcích, aby prokázali, že nedovolené nakládání se stavebním odpadem se dopustila právě žalovaná, a to v rozsahu způsobilém přivodit vznik ucpávky, když pouhé částečné zanesení průtočného profilu, opět samo o sobě, případně i ve spojení s neexistencí přechodového kusu, se při následném již běžném užívání kanalizace nutně nemuselo projevit vůbec nikdy. Žalobci se tedy ocitli v důkazní nouzi, když neprokázali, že žalovaná by se stavební činností přímo podílela na zanesení přípojky vápenocementovými usazeninami. Odvolací soud zdůraznil, že ucpanou přípojku žalovaná nebudovala, nebyl zaznamenán stav přípojky před zahájením činnosti žalované, nebylo prokázáno stáří usazenin, ani že šlo o materiál užívaný žalovanou.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Nesprávnost dovoláním napadeného rozsudku spatřují v tom, že soud založil své potvrzující rozhodnutí na jiných skutkových zjištěních než soud prvního stupně, aniž by zopakoval dokazování a aniž by žalobci byli poučení o tom, že dosud neprokázali důvod ucpání kanalizace. Namítají, že nebyly splněny podmínky pro potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, neboť soud prvního stupně neučinil skutková zjištění zásadně významná pro správné rozhodnutí o věci samé. Shledávají vady řízení před odvolacím soudem, který sice přisvědčil námitkám žalobců ohledně podstatné příčiny ucpání kanalizace nesprávným zhotovením, přesto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně na základě skutečností, které měl soud prvního stupně za prokázané, proti nimž však dovolatelé nemohli brojit. Napadají též správnost znaleckého posudku, ze kterého odvolací soud převzal pouze závěr o nekvalitním provedení kanalizace z důvodu chybějící přípojky na hlavní kanalizační řad, ač tuto skutečnost jiný důkaz nepotvrdil, a vyjadřují přesvědčení, že posudek měl být jako celek odmítnut a měl být zpracován posudek revizní. Mají za to, že k prokázání porušení povinnosti žalované postačují z dokazování vyplývající skutečnosti vytvářející ucelený řetězec nepřímých důkazů, logicky na sebe navazujících a směřujících k závěru, že k ucpání došlo v důsledku činnosti žalované. Splnění požadavku odvolacího soudu na předložení přímého důkazu o aktivní činnosti žalované považují za nemožné. Navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se ve svém vyjádření k dovolání domnívá, že dovolání není v konkrétním případě přípustné, neboť v něm dovolatelé nevymezují otázku, jež by měla mít po právní stránce zásadní význam. Nesouhlasí s tvrzením dovolatelů, že mezi rozsudky soudů obou stupňů existují rozpory, když oba soudy vycházely ze zásadně stejných skutkových zjištění a dospěly ke stejným skutkovým závěrům ohledně nekvalitního provedení kanalizační přípojky. Uzavírá, že Nejvyššímu soudu přísluší hodnotit pouze právní závěry odvolacího soudu a nemůže se zabývat novými skutkovými tvrzeními dovolatelů. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobců odmítl a přiznal žalované právo na náhradu nákladů řízení.

Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno před 1. 1. 2013, Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. dále jen o. s. ř .

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), avšak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [(písm. a)], jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [(písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [(písm. c)].

Předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. splněny nejsou, zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázky zásadního významu.

Žádná z otázek předložených dovolateli k dovolacímu přezkumu nepředstavuje otázku, jejíž řešení by mělo zásadní právní význam pro rozhodnutí ve věci samé ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.

Z vylíčení důvodů dovolání vyplývá, že žalobci nesouhlasí zejména s tím, jak soudy obou stupňů na základě provedených důkazů zjistily skutkový stav věci, a sami (odlišně od soudů obou stupňů) hodnotí, zda na straně žalované jsou prokázány skutečnosti zakládající odpovědnost za škodu, jejíž náhrada je požadována (oproti závěru odvolacího soudu tvrdí, že prokázali protiprávní jednání žalované i existenci příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti žalované a vzniklou škodou), tedy brojí proti správnosti skutkových závěrů odvolacího soudu, nikoli právního posouzení. Nesouhlas se skutkovými závěry a výtky proti hodnocení důkazů, na nichž zjištěný skutkový stav věci spočívá, není dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nýbrž jde o dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Uplatnění tohoto dovolacího důvodu však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá.

Předpoklady vzniku obecné odpovědnosti za škodu podle § 420 odst. 1 obč. zák. jsou vznik škody, porušení právní povinnosti (protiprávní jednání) a příčinná souvislost mezi nimi. Tyto předpoklady musí být splněny kumulativně; není-li splněn i jen jeden z nich, odpovědnost dána není a soud se nemusí zabývat splněním předpokladů ostatních (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 25 Cdo 773/2004, uveřejněné v Souboru rozhodnutí a stanovisek nejvyššího soudu pod C 3267). Nejvyšší soud ve své judikatuře (srov. například usnesení ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003, usnesení ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, usnesení ze dne 14. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2308/2005, a usnesení ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 231/2007) opakovaně vysvětlil, že z hlediska naplnění příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu nemůže stačit obecná úvaha o možných následcích jednání škůdce či pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku jeho protiprávního jednání, nýbrž musí být příčinná souvislost najisto postavena. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li konkrétní majetková újma následkem konkrétního protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku. Příčinou škody může být jen takové protiprávní jednání, bez něhož by škodný následek nevznikl. Nemusí sice jít o příčinu jedinou, nýbrž i jen o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, avšak musí jít o příčinu podstatnou. Je-li více příčin, které působí souběžně anebo následně, je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta postupně případně příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. Z těchto právních závěrů Nejvyššího soudu vychází ve své rozhodovací praxi i Ústavní soud (srov. například jeho nález ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 3109/08, uveřejněný pod číslem 228/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Odvolacímu soudu nelze v této souvislosti nic vytknout. Právní závěry odvolacího soudu jsou v souladu s citovanou judikaturou. Skutkové závěry o tom, které skutečnosti byly či nebyly prokázány, přezkumu dovolacího soudu nepodléhají. Dílčí rozdíly mezi skutkovými závěry soudu prvního stupně a odvolacího soudu nejsou pro právní závěr o nedůvodnosti žaloby podstatné (pro výsledek řízení není rozhodné, zda nebylo prokázáno, že se žalovaná na zanesení kanalizační přípojky podílela podstatně, anebo že se na něm podílela vůbec).

Ani namítaná případná vada řízení (výhrady směřující proti znaleckému posudku a postupu odvolacího soudu, jenž odůvodnění svého rozsudku opřel zčásti o jiné skutečnosti zjištěné v řízení před soudem prvního stupně než soud prvního stupně, popřípadě nepoučil žalobce, že neprokázali rozhodné skutečnosti) nezakládá přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení, neboť je to zákonem výslovně vyloučeno (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Procesní vada (porušení procesních předpisů), jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je samostatným dovolacím důvodem dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. odlišným od dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. může založit jen taková dovolací námitka, která představuje spornou otázku výkladu procesního práva, jež dosud dovolacím soudem nebyla vyřešena, nebo je odvolacími soudy či dovolacím soudem řešena rozdílně. Žádnou takovou otázku dovolatelé neformulují. Znalecký posudek podléhá stejně jako ostatní důkazy hodnocení soudu a jeho případné vady nevedou bez dalšího k jeho nepoužitelnosti.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobců směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 větu první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a je odůvodněn tím, že žalobci, jejichž dovolání bylo odmítnuto, jsou povinni nahradit náklady dovolacího řízení žalované. Náhrada nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované sestává z odměny zástupce (advokáta) za jeden úkon (vyjádření k dovolání) podle § 1 odst. 2, § 7 bodu 6, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů v částce 4.140,- Kč, paušální náhrady výdajů podle § 13 odst. 3 téhož předpisu v částce 300,- Kč a s připočtením náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % celkem činí 5.370,- Kč. Odměna advokáta byla určena podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, ačkoli ustanovení § 151 odst. 2 o. s. ř. předpokládá zásadně určení odměny advokáta podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem, avšak vyhláška č. 484/2000 Sb., jež byla k tomuto účelu vydána, byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, pro rozpor s ústavním pořádkem zrušena dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů (7. 5. 2013), a jiný předpis, podle něhož by náhrada jednotným způsobem ve srovnatelných případech mohla být stanovena, k dispozici není.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 28. srpna 2013

JUDr. Robert Waltr
předseda senátu