25 Cdo 3373/2007
Datum rozhodnutí: 26.11.2009
Dotčené předpisy:





25 Cdo 3373/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců: a) V. M., b) Ing. V. M., a c) PhDr. V. M., proti žalovaným 1) h. m. P., zastoupenému advokátkou, a 2) m. č. P., zastoupené advokátkou, o 345.737,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 132/2002, o dovolání obou žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2007, č. j. 20 Co 515//2006-192, ve znění opravného usnesení ze dne 26. února 2007, č. j. 20 Co 515/2006-196, takto:


I. Řízení o dovolání druhé žalované se zastavuje.


II. Dovolání prvního žalovaného se odmítá.


III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:


Městský soud v Praze rozsudkem ze 1. 2. 2007, č. j. 20 Co 515//2006-192, ve znění opravného usnesení ze dne 26. 2. 2007, č. j. 20 Co 515/2006-196, k odvolání obou žalovaných potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 4. 2006, č. j. 22 C 132/2002-149, ve výroku, jímž byla oběma žalovaným uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit každému z žalobců 1/3 z částky 345.737,- Kč s příslušenstvím, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky tak, že její výše činí 66.580,- Kč, a ve výroku o náhradě nákladů řízení vůči státu tak, že její výše činí 40.341,- Kč; rozhodl i o náhradě nákladů odvolacího řízení. Nárok na náhradu škody sestávající ze slevy na nájemném nájemci R., a. s., (253.833,- Kč), nákladů za revizi kanalizace (5.502,- Kč), nákladů za měření vlhkosti a provedení přípravy pro zavedení optosondy včetně vysoušení zdiva (22.591,- Kč), nákladů na znalecký posudek Ing. Č. (6.300,- Kč) a nákladů za opravy a sanace omítek včetně malířských prací (57.511,- Kč), která žalobcům jako podílovým spoluvlastníkům domu, vznikla pronikáním vlhkosti do domu žalobců ze sousedního domu, jenž je ve vlastnictví prvního žalovaného a byl svěřen do správy druhé žalované, shledal důvodným. Ze závěrů znaleckých posudků znalců Ing. K., CSc., a Ing. Č., CSc., dovodil, že příčinou zatékání do domu žalobců byl s pravděpodobností hraničící s jistotou stav světlíku v domě prvního žalovaného. Jelikož tedy první žalovaný zanedbal péči o svůj majetek a druhá žalovaná nevykonávala správu svěřeného majetku řádně, pak oba nepostupovali tak, aby nedocházelo ke škodám ve smyslu § 415 obč. zák. a nesou tak odpovědnost za škodu vzniklou žalobcům v příčinné souvislosti s porušením povinností vlastníka a správce předmětné nemovitosti.


Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba žalovaní.


Podáním ze dne 16. 5. 2007, doručeným soudu prvního stupně dne 18. 5. 2007, vzala druhá žalovaná své dovolání výslovně v celém rozsahu zpět; Nejvyšší soud proto řízení o tomto dovolání podle § 243b odst. 5 věty druhé o.s.ř. zastavil.


První žalovaný přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., pro dosud neřešenou otázku zásadního právního významu ohledně subjektu odpovědného za škodu za situace, kdy předmětná nemovitost byla svěřena v souladu se zákonem č. 131/2000 Sb., o h. m. v P., a Statutem (obecně závaznou vyhláškou č. 55/2000 h. m. P., kterou se vydává S. h. m. P.) do správy městské části, která dle těchto předpisů vykonává veškerá práva a povinnosti vlastníka týkající se svěřeného majetku a zda právě specifikum institutu svěřené správy nemá vliv na posouzení obecné odpovědnosti dle ust. § 415 obč. zák., v tom směru, že h. m. P., tj. žalovaný č. 1 se případné odpovědnosti za způsobenou škodu zprostí a plně odpovědná bude pouze městská část . Namítá, že odvolací soud posoudil v rozporu s hmotným právem otázku pasivní legitimace prvního žalovaného, aniž se vypořádal s námitkou jejího nedostatku, ačkoliv byla uplatňována v průběhu celého řízení; odvolací soud se rovněž vůbec nezabýval otázkou, co je to svěřená správa nemovitostí, a jaká jsou její specifika a její odlišnosti od dvoustranného právního vztahu založeného dohodou a řídícího se občanským nebo obchodním zákoníkem. Soudy obou stupňů nezohlednily, že je to městská část, která vykonává při nakládání se svěřeným majetkem prvního žalovaného práva a povinnosti vlastníka v rozsahu vymezeném zákonem č. 131/2000 Sb. a Statutem. Svěřenou správu lze navíc městské části odejmout jen za náhradu, volnost nakládat s majetkem ve vlastnictví prvního žalovaného je tak do značné míry omezena. Správa je svěřená městské části zákonem, nejedná se tedy o smluvní závazek a vlastník nemovitosti neposkytuje za tuto správu žádné plnění. Specifická úprava svěřené správy je pak zdůrazněna i tím, že je zapsána v evidenci katastru nemovitostí. Dovolatel dále namítá, že za stavu, kdy je sice vlastníkem předmětné nemovitosti, avšak tuto neužívá, nepobírá z ní užitky (lze hovořit o tzv. holém vlastnictví), je nepřijatelné, aby za případnou škodu způsobenou chováním druhé žalované odpovídal, byť jen částečně, když jde o dva rozdílné subjekty v právních vztazích vystupující svým jménem a nesoucí odpovědnost z těchto vztahů, mající vlastní orgány i rozpočty. Odpovídal by totiž za škodu, kterou nezpůsobil a ani o ní nevěděl, neboť žalobci o ní informovali pouze druhou žalovanou a nesplnili tak své povinnosti vyplývající z právních předpisů, aby odvrátili hrozící škodu, ve vztahu k prvnímu žalovanému. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a dále přiznal prvnímu žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí dovolací soud postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 srov. čl. II, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), přičemž podle ustanovení § 243c odst. 2 o.s.ř., ve znění účinném od 23. 1. 2009 (čl. II, bod 12, část věty za středníkem zákona č. 7/2009 Sb.) odůvodnění obsahuje pouze stručný výklad důvodů, pro které je dovolání nepřípustné.


První žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo rozhodnutí zrušovací [nejde o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř.]; dovolání tak může být podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.


Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání podle odst. 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.


Jednotlivé složky práva na náhradu škody se projevují jako samostatné dílčí nároky odvíjející se od odlišného skutkového základu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1969, sp. zn. 3 Cz 13/69, publikovaný pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1970). Tato jejich samostatnost se projeví i při rozhodování o přípustnosti dovolání. V projednávané věci první žalovaný napadá dovoláním výrok odvolacího soudu, týkající se nároku žalobců spočívajícího mimo jiné v nákladech za revizi kanalizace (5.502,- Kč) a v nákladech na znalecký posudek Ing. Č. (6.300,- Kč). Protože dovolání v tomto rozsahu směřuje proti výroku rozsudku o věci samé, kterým bylo rozhodnuto o více samostatných peněžitých plněních nepřevyšujících 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. bez ohledu na to, že jejich součet tuto částku převyšuje a že odvolací soud o nich rozhodl jedním výrokem.


Ani ve zbývajícím rozsahu (tj. ohledně ostatních dílčích nároků) neshledal dovolací soud dovolání přípustným. Závěr odvolacího soudu o pasivní legitimaci prvního žalovaného ve věci odpovídá závěrům rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1576/2006, podle nějž S. h. m. P., jenž je podzákonnou normou (obecně závaznou vyhláškou), a jehož vydání není ze strany městských částí podmíněno jejich souhlasem, nemůže sloužit jako prostředek jednostranného zbavování se odpovědnosti vlastníka o. h. m. P. za škodu způsobenou závadou na majetku svěřeném na základě S. h. m. P. do správy městské části.


Odvolací soud v nyní projednávané věci za situace, kdy stav nemovitosti ve vlastnictví prvního žalovaného, jenž správu k ní svěřil na základě S. h. m. P. druhé žalované, byl příčinou vzniku škod na sousední nemovitosti žalobců, dovodil pasivní legitimaci prvního žalovaného (okolnost, že nemovitost svěřil do správy jinému, nemá vliv na povinnosti, které dovolateli jako vlastníku nemovitosti vyplývají z ustanovení § 127 a 415 obč. zák. a § 35 odst. 1 věty druhé zákona č. 131/2000 Sb.) v souladu s judikaturou dovolacího soudu; nelze proto napadenému rozhodnutí pro řešení této otázky přisuzovat zásadní právní význam.


Přípustnost dovolaní podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nelze ani namítanými vadami řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., že se odvolací soud vůbec nevypořádal s námitkou nedostatku pasivní legitimace prvního žalovaného, ačkoliv ji uplatňoval v průběhu celého řízení, a že se nezabýval otázkami specifikovanými v dovolání; k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze přihlížet (nemají-li z procesněprávního hlediska zásadní význam), jen pokud je dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o.s.ř.), což není tento případ.


Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že dovolání prvního žalovaného i ve zbývajícím rozsahu směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty první a § 146 odst. 3 o.s.ř., resp. § 146 odst. 2 věty první o.s.ř., neboť první žalovaný s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a druhá žalovaná zavinila, že řízení o jejím dovolání bylo zastaveno, avšak žalobcům náklady v dovolacím řízení nevznikly.





Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 26. listopadu 2009





JUDr. Petr Vojtek, v. r.


předseda senátu